Peruťová

Modré z nebe snesu ti,
jako na bílé peruti,
jako na sněžném obláčku,
nebe je krásné, bez mráčků.

Sluníčko svítí kolkolem,
já běžím rychle údolem,
čekám tu sama na vodu,
potkám i pana Příhodu.

Od slova k větě a pak zpět,
voní tu omamně žlutý květ.
Včely se kolem něj vyrojí,
srdce mé rychle se zahojí.

Každý má právo na bolístky,
nikdo však nechce mít dva lístky.
Každý chce s někým si povídat,
mít ho a mít ho vždy moc rád...

Mějme se rádi pospolu,
sledujte nebeskou nádheru,
sledujte srdce svá,
poznání,
to vždy je nadějí,
pokání.

To vždycky útěchu přinese,
s úsměvem půjdeme po lese.
S radostí budeme spolu žít,
malovat, milovat, spolu být!

S labutí za perutí...