Líčková

Nejsme ani tak staří, ani tak senilní, abychom se nepamatovali slova, jež byla pronesena nedávno. Sliby, které dáváme, bychom se měli snažit plnit. Jinak ztrácí na své hodnotě nejen sám slib, ale také naše slovo. Byť jsou slova jen slovy, mohou měnit situace, rozhodovat spory i přinášet uklidnění. Mají svou váhu, které je měřena nikoliv podle údernost slova samotného, ale podle skutků, které se za nimi skrývají. Několik písmen poskládaných dohromady vytvoří slovo, slovo větu a věta souvětí. Ze souvětí se stávají ucelené texty, které vnímáme a prožíváme. Někdy hluboce a intenzivně, jindy povrchně a jen tak na oko. Při bližším pohledu totiž zjistíme, že to, co nás zasahuje a vnitřně utváří, jsou právě slova, která mají svou moc... Pomáhají, vzrušují, burcují i pláčou. Ve svém spojení pak mixují realitu a imaginaci do podoby našeho žití. Pár písmenek a jakou mají moc!

Slovo jako peříčko, dosedá ti na líčko...

Úbytová

Těžko si zvykám, ale bojuji. Jako lvice za své mládě, i já se peru s tím, co přichází a nenechávám se vléct osudem. Připravena na možnou realitu řeším nereálné, které přichází. Oči si zvykají, tělo nabírá potřebnou energii a mysl je otevřena novým prožitkům. A i když nová kůže nenahradí staré zvyky, je znát obrat ve skutcích, které se dějí. Myšlenkou to začíná a většinou i končí. Síla není potřebná jen hubenému tělu, ale zejména upadajícímu sebevědomí. Leč i tady je pomoc na dosah ruky. Tiše se linoucí hudba, hluboký výdech a nádech, zatnutí svalů a křeč je pryč. A jsme opět dál, posunuli jsme se o malý kousíček blíž k vysněnému cíli, kde zdraví, štěstí, společné sdílení, utvářejí rodinnou atmosféru. Dosud narušovanou nemocemi, které jako otravné mouchy krouží kolem naší hlavy. I tu lze uzdravit, neboť každá fyzická nemoc začíná v naší mysli. Proto bojuj a nedej se zatáhnout do války, kde malichernost a nerozum chtějí zvítězit. Ty máš svůj boj, důležitý a podstatný pro další žití. Neboj se proto riskovat a myšlenkou bojuj za své místo na světě...

Tváří tvář realitě, nepojdeš na úbytě!

Vědomá

Tím, kým jsme a tam, kam kráčíme, ovlivňuje mnoho faktorů. Každý má své místo v našem životě a také jistou důležitost, ve spojení s naší životní etapou. To, co se nám zdá nezbytné při vstupu do aktivního života, to se stává nepodstatným pro seniorský věk. Proměňujeme se my sami a spolu s námi také naše okolí. Žijeme skutečným životem v neskutečném věku chaosu a stresu. Zprvu nevnímáme nastavené tempo, jdeme stále dál, usmíváme se, dáváme se a sdílíme, co se jen dá. Někde na cestě za svým cílem zjistíme, že jsme ztratili směr a také cesty se nezvykle kroutí. Stojíme opuštěni v pulzujícím rytmu světa a víme, že patříme jinam. Něco v nás se změnilo, je to jiné a jen my to můžeme změnit. Víme, že to nebude jednoduché, přesto se pokoušíme uchopit věci tak, jak jsou. Necháváme odcházet nepodstatné a přitahujeme důležité s užitečným. Po chvíli se rozejdeme, již víme kam... Míříme za změnou, za tím, co nám již není skryto a co odkrývá nové prostory a světy. V nich se už neztratíme, neb směr je jasný a cíl je nadosah.

Děkuji za dobrotivé srdce a láskyplné oči, jež ví!

Snížečková

Jako hmyz přitahován ostrým světlem, nalétávají sněhové vločky do záře lamp pouličního osvětlení. Hustý sníh se snáší z oblohy a obrovské vločky postupně zaplavují pole, louky, silnice i chodníky. V tichu teplého pokoje dokresluje nádheru zimního světa pouze vůně skořice, medu a citrónu. Mít tak možnost zachytit každičkou vločku, polaskat se s její hebkostí a poslat jí dále. Jako v prachové peřině se cítí každý tvor, uléhající ke spánku. Medvěd, ježek či krtek jsou spokojeni se zářivou peřinou, která zahřeje a rozzáří oči dětí, srdce dospěláků a těla všech, jež milují zimní sporty. Zima jak má být a pro každého, který ji má rád. Ať čtyřnohý miláček, či dvounožec obecný, každý se dnes těší na stavění sněhuláků, hopsání ve sněhu a válení koulí, které studí v rukou a mrznou na nose. I pan Lada by se dneska mohl dát do malování, nebo opravdová zima je dnes zimou našich dětstkých let...

Snížku milý, padej ještě chvíli!

Poutní

Jednou sem a jednou tam,
tady všude už to znám.
Dálavy mě lákají,
hory, moře dávají.

Začátek je vždycky skvělý,
jen musíš být hochu smělý,
nesmíš vůbec nic se bát,
ideálně sportovat.

Potom každý krůček malý,
pomůže ti na ty skály,
povede tě tam i zpět
a objevíš celý svět.

Fotky, zážitky i pohlednice,
chceš stále víc a více...
Zažíváš a zažíváš,
nic už vnitřně neprožíváš.

Důležité na tom žití,
je i naše vnitřní čití,
to jak věci prožíváme,
kolik z toho vnitřně máme.

Snad proto si užívej,
ale taky v hlavě měj,
že každičký zážitek,
měl by mít i prožitek.

Potom budeš plný žití,
budeš mít krásné blahobytí,
budeš rád zde na světě,
na naší Zemi - planetě!

Co pohled, to jedna krása...

Neumělá

Jsou chvíle, které se neopakují. Potkat spřízněnou duši, stát před rozhodnutím vdát se či oženit, porodit první dítě, pořídit si domácího mazlíčka a nechat odejít. Člověk kráčí světem a ukládá si pozitivní myšlenky do svého nitra, aby z nich mohl čerpat. Neb každý ví, že jednou je krásně a podruhé už nikoliv. Jednou jsi na úplném vrcholu a podruhé padáš až na samé dno. A právě když letíš, letí s tebou i tvé myšlenky, které mají možnost přenést tě tam, kde to znáš. Tam, kde to máš jisté, tam, kde to znáš a tam, kde víš, že je vše v pořádku. Snad proto jako houby nasáváme všechno, co se kolem nás mihne. Ukládáme do svých vzpomínek to, co považujeme za důležité. Střípky moudrostí, kousíčky radostí a drobky malých něžností. To vše je pak uvnitř skryto a čeká. Ve správný čas vzklíčí a vydá svou úrodu. Jasně žlutou, zelenou či modrou, vonící a zurčící, jako horský pramen. S rychlostí se řinoucí do údolí, kde na něj čekáme. S úsměvem a jasným předsevzetím, že tohle je náš život a takto to mělo být...

Užívej života, neb je to dobrota!

Zurčící

Cokoliv vyslovit je tak jednoduché. Soudit a kritizovat ostatní jen abychom odehnali pohled na sebe sama. Tak většinou vypadá slovní kopaná běžné lidské komunikace. Podívej, tam ten udělal tohle a představ si, že jsem slyšel, že to nebylo všechno. Šuškaná se rozběhne na plné obrátky a za chvilku je prostor plný dohadů a neúplných informací. A přitom stačí jen uvážlivě říkat slova a nehrát bojové hry, kdo z koho. Na světě nejsme proto, abychom dokázali, že jsme my ti lepší a důležitější. Ale naše cesta je přeci spojena se skutečnými činy, které po nás zůstanou. Nikdo si za několik let nevzpomene na nic, co bylo řečeno, ale jistě bude vzpomínat na skutečnosti a věci, které se nesmazatelně zapsaly do běžného života. Ne slova, ale činy mění svět, byť slova mají větší sílu. Dokáží rozpoutat války, spory, ale jen činy je dokáží zastavit. Proto než cokoliv řekneme, přemýšlejme, abychom nebyli těmi, kteří boří. Stavějme, budujme, konejme, pro dobro sebe i všech lidských bytostí. Neboť v tom je síla naší skutečnosti a zářivého bytí!

Neboj se být, slova nech jít...

Žvanilková

Co je mým úkolem tady a teď? Jsem schopna pochopit důležitost některých skutečností, které se dějí? Mohu ovlinit svou vlastní mysl a emoce natolik, abych žila a byla v souladu s čistotou vlastních myšlenek? Samostatně myslet se učíme od útlého dětství, kdy jsou nám ukazovány příklady a říkáno, tohle si zapamatuj, to by se ti jednou mohlo hodit. Učíme se kudy chodíme, zrajeme, vytváříme si vzorce chování a jednání. Při naší snaze mnohdy netušíme, že je v nás cosi kryto. Tím je naše naprogramovaná mysl do myšlenkových vzorců, které nám předali naši rodiče a prarodiče. Bojíme se, trpíme za naše děti, bojujeme a nechápeme, proč se zlobíme. Až teprve mnohem později ve svých životech objevíme sami sebe. Většinou se tak děje ve chvílích, kdy se ztrácíme v pomyslném lese myšlenek a ztrácíme onen správný směr. Váháme, tápeme a jediné, co nám pomáhá, je návrat do vlastního nitra. I když si myslíme, že nemyslíme, myslíme. Naše mysl je kobylkou žvanilkou, která každé naše rozhodnutí prochází a říká nám svůj názor. V chaosu myšlenek postupujeme a najednou pochopíme. Ano, takto to mělo být, tohle je správné. Nic nevyváží to co prožívám... Je to moje hluboké spojení univerzální mysli, mysli, živlů a energií. To jsem já, s čistými myšlenkami a srdcem na dlani. Dávejte pozor, ať jej nezraníte!

S láskou v mysli to lépe myslí...

Příroda

Tisíce slov promíláme uvnitř sami sebe. Toužíme splynout s davem, a přesto vyčníváme. Máme radost z každého prolnutí s přírodou a víme, že k nám z ní proudí moudrost, nadhled, důstojnost a jistá nadřazenost. Příroda i zvířata existují, jsou entitami samy pro sebe a také pro nás. Existují v naší mysli i vlastní skutečnosti a stávají se příznakem postmoderního stavu vědomí člověka. Příroda tady je, obklopuje nás svou přítomností, a pokud se jí chceme přiblížit, musíme se jí dotýkat, vnímat jí a mít s ní pravidelný fyzický vztah. Ono tajemství zvířat i přírody se nám totiž odkrývá až při samotném smyslovém kontaktu, který je nutné chápat zcela tělesně. Jen tím, že sdílím fyzickou podstatu kůry stromů, hebkost a vůni mechu, či nádherný zvuk datlího klepání, jen tak mohu rozumět. Byť je dnes stále častěji podkopávána snaha i hodnota toho, co lze vidět a fyzicky vnímat, je fyzično spouštěcím mechanismem našeho pochopení. Využijme přírodní prostor nejen jako scénu pro některé sportovní aktivity, ale čerpejme z něj samotného. Naučme se číst příznaky, rysy i znamení, které nám příroda dává, a pokusme se zbavit se mentálního otupování. I v digitálním světě je možné nalézt oázy radosti, veselí a moudrého nadhledu. Stačí se jen dívat a vnímat.

Příroda nikdy nezranila srdce, které ji milovalo!

Tvorová

S dobrou náladou a ještě lepším pocitem může člověk pozorovat znovunavrácení některých živočišných druhů do přírody. To, nač jsme nebyli po léta zvyklí, se stává běžnou součástí života lesa a lesních porostů. Vlci se usazují na vyhlášených lokalitách středních a jižních oblastí republiky. Medvědi zase přicházejí ze severu. Pozorujeme přerod přírody a také naše chápání se proměňuje. Plně si uvědomujeme nutnost propojení, resp. syntézy přírody a techniky, které jen jako souhrn jednotlivých částí vydají všechny své poklady. Globálně rozložená senzorická síť vyvinutá v průběhu evoluce v živé i neživé přírodě, dává tušit jejím možnostem. Díky ní jsme schopni komunikovat se zvířaty a máme možnosti k obnovení i posílení našich vzájemných vztahů. Teď, když víme jak a proč, jsme schopni navrhovat takové systémy, jimiž je schopen člověk proniknout hluboko do života zvířat. Doluje data, pozoruje růst, ale pozor na narušení soukromí. To nemá rád člověk, ani příroda! Takže porozuje, spolupracujme, užívejme si stálosti a blízké přítomnosti jeden druhého, ale s vědomím respektu a nenarušování vlastního soukromí...

Žádná věda pro medvěda, mluvit jako vzdělaný děda!

Zpětnocestná

Jsou cesty, které nikdy nekončí. Běží stále dál a jediným koncem je poslední jistota člověka. Další cesty jsou vedeny cílem, který máme uvnitř v nás. Když jsme malými dětmi, neuvědomujeme si, jak moc jsem s onou cestou spjati. Rosteme, sílíme a stále jdeme. Chceme dosáhnout svého místa na slunci, toužíme být s někým, kdo nás má rád a stále netušíme, která z cest je správná. Pak někde zakotvíme, uchopíme sami sebe a najednou už nejsme ty a já, ale my. A někde tady se začne z mlhy života vynořovat cesta, kterou jsme šli, aniž jsme věděli, že jí kráčíme. Cesta spojení se sebou samým, se svými blízkými, tedy cesta domů. Každý z nás si v jistou chvíli života uvědomí, že ať jde kamkoli, či prožívá cokoli, to všechno je jen jedním ze spojení na cestě domů. Tak jako jsou stromy spojeny svými kořeny s půdou a prapodstatou svého žití, tak jsme my spojeni s domovem. Když jej tvoříme, spoluvytváříme a sdílíme, je nám dobře, ale i těsno. Pak vylétneme z hnízda, roztáhneme křídla, abychom poznali svět. A ve světě se nám stýská, toužíme po návratu a jistotě. Vydáváme se po svých stopách, cítíme známé vůně a víme, že jsme doma. V láskyplné náruči, v milujícím atmosféře a stabilním prostředí. Naše mysl pak ví, zde jsem doma, zde jsem tím, kým doopravdy jsem...

Být na cestě a přesto se vracet, je krásné, ať je Ti sto, nebo dvacet!

Nudová

Pomalu, ale jistě jdu krok za krokem a cíl je jasný. S každou vteřinou mého života vystupuje z mlhavých cárů a já vím, že už se to blíží. Nepovolit v úsilí a dotáhnout do konce to, co je již rozjeto. Teď ještě mohu chvíli stočit tělo do klubíčka a odpčívat. Ale za chvíli se musím probudit a s novou silou je potřeba se opět dát  do práce. Malý stupínek je velkým krokem a velký posun je blíž k závěrečnému cíli. Říkám si vydrž, nebuď srab, zatni zuby a táhni. Vždyť na to nejsi sama a nechceš přeci klamat sebe, ani své blízké. A tak po malé chvilce trudomyslonosti se opět vrhát do započatého díla, které dokončím. Sice ne dnes, možná ani zítra, ale nejpozději v polovině roku to přijde. A pak? Zatím nevím, žádné plány si nedělám, neboť vím, že člověk míní a život mění...

Měj se rád a pracuj, životem si nudu zkracuj!

Podílená

Připravit, pozor, start! A den může začít... Vyběhnout, vyskočit, něco malého sníst, probudit se, odšroubovat vázání, naštělovat lyže, vzít si správné oblečení a hurá do mrazu. Sluníčko se usmívá, Praděd se za námi tyčí a my už míříme opět do hor. Rádi opouštíme každodenní realitu a jedeme se užít volnosti, studeného vzduchu a dobré nálady. Pusa se nám nezavře, dovíme se mnohé věci a najednou máme pocit, že jsme si blíž. Mnozí zlí jazykové tvrdí, že není možné být v každodenním kontaktu s nejbližšími a ještě se při nich radovat. A já moc dobře vím, že nemají pravdu. Je to jen o tom, jak si nastavíme společný čas a kolik jsme ochotni upustit z naší vlastní lenosti či letargie. Co na tom, že večer nohy bolí, hlavně že den stál za to! Byl jaký byl a jen my víme, že byl koouzelný. Díky za každý okamžik a všechny minuty, kdy můžeme být spolu!

Být sám je někdy příjemné, mnohem příjemnější je moci sdílet své radosti i starosti...

Digitální apely

Trochu jako dinosauři si mohou připadat dnešní mámy a tátové, při pohledu na své děti. Celkem vždy správně reagující na anglickou konverzaci, technologické vymoženosti a vychytávky, které se v mediální světě objeví. Spíše než vychovateli, průvodci a rodiči, se stáváme návštěvníky světa, který nás sice obklopuje, ale pronikání do něj je obtížné. I když existuje mnoho krásných a poučných knih, které praví, jak se máme jako rodiče chovat, co máme sledovat a jaké vzory předávat v moderním světě. Přesto přese všechno chybí to nejzákladnější, vlastní žitá zkušenost rodičů v digitálním světě médií a mediálních zpráv. Stáváme se tak digitálními přistěhovalci, kteří sledují své ratolesti s otevřenou pusou a otazníky v očích. Proč se ovšem divit tomu, že rozumí věcem, do kterých se narodili? Vždyť od útlého dětství jsou doprovázení veškerou technikou a tak není divu, že digitální rodáctví mají v krvi. I když existuje mnoho vzorců, cest, metod a způsobů, jak určit naši společnou cestu výchovy v digitálním světě. Nejdůležitější zůstává na nás dinosaurech. Musíme věnovat dostatek času, abychom si jako rodiče promysleli svůj vlastní postoj k médiím a ten pak v životě vlastních dětí využívali. Jen tak se můžeme stát právoplatnými členy digitálního světa našich úžasných dětí...

Neboj se výzvy, sám sebe vyzvi!

Vteřinová

To je děs,
v dálce štěká
něčí pes.

Vítr fouká,
slunce svítí
a já se těším
na jarní kvítí.

Sněženky a primulky,
květinky, jak bamkulky.
S jarem přijde oteplení,
možná rychlé zápolení.

S učením a zkouškami,
které mě nezachrání.
Musím pryč a ty to víš,
ty to možná nepovíš.

Stejně je to žádoucí,
pro ostatní matoucí.
Já však jedno dobře vím,
že déle už nevydržím.

Koloběh a přešlapy,
k nitru mě nenavrátí.
K tomu je mi nutná změna,
bude dlouhá tahle směna.

Přesto bude státi za to,
ty jsi moje velké zlato,
ty to taky pochopíš,
až mou radost uvidíš...

S úspěchem si povídej, zelenou mi vždycky dej!

Poslání

Jak málo stačí, abychom byli šťastní. Svítíci sluníčko, dlouhá procházka, milý úsměv, pohlazení po vlasech či pocit sdílení. Je to krásný pocit vědět, že nejasné otázky přinášejí jasné odpovědi. Že pohled na život není jen subjektivním výmyslem naší hlavy, ale i jiných. Že hledání a nalézání je důležitou součástí našeho života, stejně jako života našich blízkých. Byť s námi nemusí souhlasit, také oni hledají a někdy naleznou. Tak jako my nahlížejí na život, pokládají si otázky a věří v nalezení správných odpovědí. Pokud je naleznou, pak pochopí. V opačném případě budou hledat do skonání světa. Tak jako my se nevzdávají a očekávají od života ještě mnohá dobrodružství a radosti. Jen s tím rozdílem, že mají drobný náskok. Ale to nevadí, brzy i ten bude minulostí a my se přidáme. Pak budeme společně putovat, pátrat, cestovat, objevovat a směřovat tam, kam musím každý. Ke svému smyslu a poslání. A jaké bude? To víš sám nejlépe...

Hledej smysl i v nesmyslu!

Rezultátní

Sněhová bouře ochromila běžný pondělní podvečer. Vítr fičel, sníh se valil a závěje na sebe nenechaly dlouho čekat. Jakoby nám příroda chtěla ukázat svou druhou tvář, na kterou nejsme v zimních měsících zvyklí. Teplota klesá a stoupá, vítr se zesiluje, sních padá i nepadá. Jako na houpačce jsme chvíli nahoře a pak zase dole. Letíme a padáme, nestačíme se rozhlédnout a už zde máme další změnu. Bouří a vře to pod povrchem, probublává s nadějí, že výsledek bude uváženým a promyšleným kompromisem. Jaký ovšem bude, to lze jen předpokládat. V tuto chvíli jsou všechny odhady pouhými názory jednotlivců, které se musí spojit v jednotlivý celek. Teprve zítra pak uvidíme, co se stane a jak moc nás to ovlivní. Zda budeme součástí bouře, nebo odděleným závanem větříku. Až poté uděláme závěry a zhodnotíme dosahy neklidu. Nyní je ještě čas na jakékoliv hodnocení významu a přesahu bouřlivých dnů.

Neboj se následků, pracuj na výsledku!

Civilizovaná

Hovořit se stromy, naslouchat přírodě, sledovat reakce živých organismů. Pro někoho běžná součást života, pro většinu jen známka nedostatku civilizovanosti. Jak jen se lišíme v přístupech ke světu kolem nás, tak dalece spoléháme na jinakost v jejich vyhodnocování. Jednomu postačí pohled, jiný se slepou důvěrou obrací na moderní prostředky. A přitom se stačí jen zamyslet. K čemu nám pomáhá civilizace, oč nás připravuje a jak nás obohacuje? Kdo je ve své podstatě bohatším? Ten, jež naslouchá hlasům přírody, zvířat a odvěkému koloběhu světa, nebo ten, který vlastní nešpičkovější techniku. Pokud se rozhodneme rozmlouvat skrze stromů, pak máme jistotu na stovky let. Jestliže ovšem spoléháme na techniku, pak se neumíne domluvit s konečnou platností. Spoléháme na možnost zrušení, odvolání či přesunu schůzky a přepokládáme, že je to jen součást jakéhosi běžného rituálu moderního světa. Přesto je zde i další fakt, že moderno a aktuálno s sebou nese i jistou pohodlnost a lenost, která zakořeňuje v každém z nás. Přestáváme krmit své vlastní já, své schopnosti, dovednosti a znalosti, upřednostňujeme spoléhání se na techniku. Ovšem toto není cesta, po které lze jít dál. Mnohem důležitější je zatěžovat se, otužovat a utužovat naše vědomí, uskromnit se v nárocích a zbavit se většiny věcí. Jen tak se naučíme méně spoléhat na něco kolem a více se zaměříme na své schopnosti. Růst má hlavně člověk, nikoliv jen samo něco kolem...

Rychleji a rychleji, půjdu raději lipovou alejí!

Čtená

Smutný pohled z okna nás vítá po svítání. Po sněhu ani památky a zachmuřená obloha dává tušit, že bude pršet. To zase bude neděle! Jasná věc, vezmene si knížku, zavrtáme se zpátky do peřin a budeme si společně číst. Objevíme planety, projdeme různé strašidelné světy a nakonec se vylodíme opět na planetě Zemi. V říši barevných světel a sladkých dobrot, kde strávíme hned několik hodin s hlavními hrdiny našeho románu. Sladce přesladce bojujícího za svá práva a bez povinností uzavřít životy předešlé. Možná se nám podaří odhalit i zajímavá zákoutí historie, kdy podoba není jen podobou, ale cestou k odhlaení pravdy. Pak se dáme po stopách vedoucích do hlubokých lesů, kde v tichosti lesa porozumíme jeho slovům. Zvířátka nás obklopí svým povídáním a ani se nenadějeme a bude čas jít spát. Škaredé počasí mí určitě mnoho výhod, tříbení fantazie, probouzení představivosti i lenošení v teplých pelíšcích. Inu, nebylo to špatné, takhle nic nedělat a jestli to vydrží, pak se nám podaří získat ještě několik takovýchto dnů...

Nic nedělat, jen si povídat, to je to, co mám tak rád!

Vyčarovaná

Úžasná pohoda vstoupila mezi nás. Sluníčko se schovává za mraky a místo něj se z oblohy sype snížek. Pomalu se snáší k zemi a jen svistot lyží jej ruší v jeho práci. Kolem se prohání několik dalších nadšenců zimních radovánek a tak jako my se raduje z jízdy tam i zpět. Kolikrát sjedeme kopec ani nepočítáme. Kolik si řekneme společných vět a kolik vyměníme radostných úsměvů. Je to prostě krása vytáhnout paty z rutiny všedního dne a zamlženého města. Popojet jen několik desítek kilometrů a ocitnout se uprostřed zimy. Všude kolem les, sníh, příroda a veselé hlasy malých i velkých lidiček. Každý se po svém raduje a užívá si volného dne. Někdo sjíždí jednu jízdu za druhou, jiný volným tempem ukrajuje kilometry obloučků a další pak sedí poblíž s dobrým čajem a porozuje cvrkot. A ten je opravdu parádní, prostě a jednoduše. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů a najednou je čas zase jet. Díky, bylo nás zde krásně a pokud se podaří, určitě se ještě objevíme.

Sníh a mráz vyčaruje mnoha mrazů krás...

Naskočená

Intenzivní soustředění, ticho, že bys slyšel propadnout špendlík. Studený pot se řine po zádech a hlava je zcela horká. Nastala chvíle pravdy, jež nemusí být vždycky příjemná. Oboustranné měření sil a skutečnost, že sotjíme proti sobě, dává tušit nejhorší. Co si myslíme, co cítíme a co vnímáne tady a teď, to je celkem jasné. Napjaté nervy, jako struny harfy a žaludek putující do oblak. Věřte mi dámy a pánové, není to nic nového a přesto je to jako poprvé. Jako pokaždé i tentikrát to cítím a vím, že jse na jedné lodi. Chceme uspět, chceme zvítězit a přitom neztratit sebe, ani svou tvář. Byť se to zdá neuskutečnitelné, je tomu tak a snad tedy zvítězíme. Já zde a vy tam, za svými stoly, u svých testů, se svými myšlenkami a znalostmi, jež se zhmotňují a skáčí na papír. Zda jsou správné, uvidíme a pak vše posoudíme i zakončíme. S úsměvem a přáním klidných dní, které nám nikdy nezevšední...

Sílu a odvahu, už máš vše v dosahu!

Ukonejšovací

Smířit se s faktem, že věci nejsou vždy tak, jak bychom si přáli a uvědomit si, že jen my sami děláme věci tak, jak je děláme. Každý jiný človíček, byť sebelépe vychovaný, je bude dělat po svém. Na začátku s nejistotou, později s nutností vymezit se oproti autoritám a nakonec tak, jak si zapamatoval a jak se mu zdá nejúčelnější. A snad proto bychom neměli ztrácet ty krásné chvíle které spolu můžeme trávit tím, že budeme mlčet, vyčítat si či soudit jeden druhého. Ano, výchova je nutná, vzorové příklady táhnou, ale i mýlit se je lidské. Snad každý z nás se někdy zmýlil i v tom, co tisíckrát udělal správně. Nejsme stroje a naše mysl bývá často zahlcena tolika vjemy, že ten nejzákladnější prostě vypadne. Ano, je to chyba, ano, měli bychom se soustředit, ano, musíme být ve střehu. Ale máme i právo dělat své chyby, které jdou pak s námi dál. A právě díky nim se z nás stávají ti lidé, kterými jsme. Ti, kteří své povinnosti a čest nezaprodají za kus žvance. Život berou s vážností jemu vlastní a s jistým nadlehem se pokouší jít svou cestou. Ta není jednoduchá, ale přesto stojí za to! Proto raději než dalekosáhlé soudy, vynášejme na světlo světa lásku a radost. Neb, když se soudíme, nemáme čas se milovat...

Milujme se a nesuďme, svým vzorem mu vždy buďme!

Záruková

Čím jsem blíž, tím jsem dál. Čím víc čtu, tím míň vím. Čím jsem starší, tím lépe zapomínám. Čím chci být, tak to raději nevnímám. Legendy, vyprávění a vzpomínání, otevírá mnohé hlubiny, ve kterých se lze ztratit. Chytrá sova, bázlivé prasátko, dumavý medvěd a ošklivé káčátko. Zachránce tygr a chytrá liška, kteří ví co se chystá. Říkám, že přejdu Alpy a dosáhnu až k výšinám, kolik však síly zbývá nám? Kolik chceme riskovat a jak moc se chceme spolu bát? Nehledáme někoho s nadliskými dary, ale právě takového, kdo dokáže být stálý. Netoužíme po hrdinech, snad jen ve svých tajných snech. Život není jen blažená pohádka, kdy vlk nám klepe na vrátka. Život je plný starostí i radostí a každý hledá někoho s jasnou bytostí. Někoho, kdo mu bude oporou, kdo bude stát vždy pevně na nohou. Někoho, koho můžeš políbit a někoho, komu se chceš zalíbit. Někoho, kdo půjde s tebou světem dál, aby ses v něm nikdy nebál. Až přijdou strasti, bolesti, dokázal je vymésti, držel tě jen tak za ruku a vyplnil tichou proluku. Slovy jež tě potěší a když je potřeba nic neřeší. Byl tvojí velkou garancí, že společný život není bez šancí. Když se dva milují, pak životem společně krásně proplují...

Proplouvej, raduj se a žij, něco takového zažij!

Změnová

Každý začátek je těžký, ovšem mnohem těžší je rozhodnutí o změně. Většinou fungujeme v zajetých kolejích. Náš život má svá pravidla, která s pravidelností tropických bouří v srdci střední Evropy měníme. Jsme stálí, bydlíme na stejných místech, neradi měníme své rituály a letité svazky. Chodíme na stále stejná místa, objevujeme již objevené a zažíváme již prožité. Pevně věříme v sílu skutečnosti, která je s námi bytostně spjatá. Víme, že všechno, co jsme vybudovali je naší vizitkou a tak neradi opouštíme již zabydlený soukromý svět. Pokud je nám dopřáno, pak je skutečnost neměnná. Ovšem častěji stojíme před rozhodutími, která nelze neučinit a zároveň zůstat v nečinnosti. Lákají nás ony netradiční cesty a volání dálek, ale copak si můžeme dovolit jen tak vše opustit a vydat se za hlasy svého srdce? Nepoškodí to náš svět více, než když budeme ve stálé uniformitě a jednorázovosti? Těžko říct a ještě hůř rozhodnout. A přitom je ono rozhodnutí jen lusknutím prsků a fouknutím vánku. Přijde, cosi změní a už je zase pryč...

Neboj se změn a pokud můžeš hned něco změň!

Náhodná

Náhodná setkání a dlouhodobé vzpomínky. Nechť paměť stále slouží a oči vidí to, co vidět lze i nelze. Pod povrchem skrytá krása je součástí mého bytí. Kam se podívám, tam vidím dobro, lásku a souznění. Stačí se jen správně dívat a směřovat pohledy, které nemusí jít až za obzor. I na špičce nosu je možné spatřit něco krásného, co pohladí po duši. Velké uši, které sluší. Velký nos, který chodí bos. Velká hlava, která je vždy plavá. Velké oči, které vždycky skočí. Krátké nohy, které slepí vlohy. Krátké nehty, svrbí a šlechtí. Prostě krása jenž se nezdá a každému je dána v takové hojnosti, aby ji měl do sytosti. Snad proto mějme oči otevřené a srdce na dlani, neb zvony již vyzvání. Možná přinesou milé vyznání, možná to bude jen poznání. Co však určitě přijde je sluncem ozářené sněhové pole, které se třpytí a leskne. Možná se zastesne, možná se probudí, co však je podstatné, krása je pro nás, pro lidi...

Užívej radosti, neboj se starostí!

Tajená

Co hledáme, to nacházíme. Co chceme, to máme. Co nevíme, to objevíme a co řešíme, to vyřešíme. Otázky a úkoly se hromadí na pomyslnou kopu, která přetéká a bují na našich stolech. Proto bereme do svých rukou pomůcky a odstraňujeme vrstvu po vrstvě. Hrajeme si na archeology, historiky a objevitele, kteří hledají pravdu zapomenutou ve starých věcech. Při první zmínce se pokoušíme interpretovat chování, myšlení a názory těch, ktěří zde byli před námi. Jistotu nemáme, ale věříme, že ono poskytnuté zobecnění je správné. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že někde se žilo krásně a bohatě, jinde zase chudě a nevlídně. Malé záhady s velkým přesahem odkrýváme nejen ve svých rodinných historiích, ale také ve vlastních životech. Proč se zamilováváme do neznámých osob a časem tvoříme páry? Proč se dva různí lidé přitahují a po letech zjistí, že spolu nemají nic společného? Proč někdy odkrytá pravda způsobí větší pochopení, než její skrývání? Netušíme, ale vždycky věříme, že odpovědi nalezneme při našem pátrání. A pokud ne, žijeme s vědomím záhad ve vlastních nitrech...

Tajit a mlžit, kolem se plížit?

Zátarasová

Život není bez překážek. Překážky existují a budou existovat. Co je však podstatné, je fakt, že existuje také schopnost člověka tyto výzvy překonávat. Dychtivost, nadšení, dobrá snaha a chuť vstoupit do boje proti výzvám, jsou neodmyslitelnou součástí života člověka. Od nepaměti musel překonávat každodenní překážky při zajištění potravy, krytého místa pro spánek a ochrany svých nejbližších. Měl za úkol překonávat bouře, zimu, velké horko a také nepřátele. Toto všechno zůstalo dodnes, jen s tím, že našimi největšími nepřáteli jsou stres, rychlost a naše vlastní mysl. Pochybnosti jsou tak na světě a zamořují vše, co konáne. A my konáme, jdeme, překonáváme, procházíme dál, výš i hloub. Přicházíme věcem na kloub a s nadšením bojujeme tam, kde je to potřeba, abychom porazili nepřátele současné i budoucí. Jen tak si zachováváme své místo na světě a konáme vše pro blaho světa i sebe samých...

Neboj se a skoč, vždyť ty víš proč!

Lživá

 Dnes je velmi složité rozpoznat pravdu od lži. Uvažovat o pravdě, lži, myšlení, překrucování faktů a výsledků, je jedním z důležitých prvků lidského myšlení. Často nás svět okolo přesvědčuje o tom, že více než skutečný dialog, vedeme monology hluchých se slepými. A přitom řadě nedorozumění a konfliktů by bylo možné zabránit vyjasněním podstaty jednotlivých slov. Jestliže hovořím o lásce, štěstí, radosti a spokojenosti, je pro mě jistě něčím jiným, než pro mé blízké. Pokud se však chci domluvit se svým okolím, je pro mě důležité, abychom se shodli na významech slov a jejich věcném obsahu. Pokud chci mluvit, musím vědět o čem a co jednotlivosti znamenají. Bez toho se nelze pohnout s místa a dospět ke kompromisu. Bez porozumění není poznání a bez poznání není smysl. Snad proto bychom se měli snažit dnešní svět vnímat společně, chápat stejně jeho významy a vytvářet podklad pro shodu slov. Jen tak můžeme dospět k otevřenějšímu myšlení a zamezit rozvoji ideologie, předsudků a konfliktních situací. Nebojme se mluvit, ale vždy ověřujme rozuměné, abychom se dokázali chápat i beze slov.

Stačí jen chtít a pravda může jít!

Tmavoucí

Krátká informace a rychlý soud. Bez dalších kontextů vnímané poznání, které již bylo poznáno a my je jen vnímáme. Špatný obraz současného světa, který nahrává všem lžím, nepravostem a nejasným informacím. Většinou se totiž ani nezamyslíme a už vynášíme vlastní pravdu, která je postavena pouze a jen na několika faktech. Zda jsou ověřeny, nevíme a jak jsou pravdivé, nesoudíme. Jediné, co nás zajímá, je rychle dostat výsledek, vyhodnotit na základě kusých informací a mít čistý stůl. Bez velkých problémů a starostí být se vším hotov, aniž bych použil vlastní rozum. Ono totiž myslet, vyvozovat důsledky a přemýšlet nad výsledky bolí. Nikdo nechce zažívat bolest, neb každý se chce vést na vlně až do přístavu. A většině ani nevadí, zda je vlna vlnou, vlnobitím či tsunami. Ovšem při bližším pohledu zjistíme, že vlnka se zlomila o jinou a přinesla překvapivý výsledek. Vlnobití bylo pohlceno bouří moře a tsunami, inu ta smetla vše v okruhu několika kilometrů. A já si říkám, chci louskat, vnořovat se či ničit. Chci být přínosem či půjdu jen tak za nosem. Budu tvořit, či bořit... Vím, co chci, myslet, dozvídat se a poznávat poznané s nádechem neznámého.

Buď svá, i když v okolí je tma!

Věžičkovitá

Sněží, sněží,
budem hezky svěží.

Od rána až do večera,
budou foukat sněžná děla.

Na horách i v údolích,
padá bílý, těžký sníh.
Padá, padá, nepřestává,
silničáře bolí hlava.

Jak oni to jenom zvládnou,
jestli snížek neovládnou?
Kalamita čeká nás,
možná také velký mráz.

Každopádně děti milé,
čekají nás bílé chvíle.
Budem stavět sněhuláky,
možná i sněhové panďuláky.

Sníh, ten přeci k zimě patří,
ať jsme bílí, sněžní bratři.
Sníh, ten je náš kamarád,
který má každý člověk rád.

A kdo s ním se neshodne,
ten mou radu uhodne.
Zustaň doma,
z okna kouke,
nohama si jen tak houpej.

My jdem stavět, radovat,
se sněhem si krásně hrát!

Snížek bílý, snížek svěží, padá, padá dolů z věží...

Věštecká

První den a Nový rok 2019 se otevírá. Co přinese do našich životů? Kolik změn a nových situací budeme řešit? Jak moc bude jiný, než ten předchozí? Tisíce otázek letí nám hlavou a ani na jednu nedokážeme odpověděť. Byť víme, že žádná z příležitostí, které dostaneme se již nemusí zopakovat a je proto dobré ji vždy využít, přesto váháme a zvažujeme. Kolik jsme toho schopni ještě zvládnout a jak moc je pro nás příležitost lákavá. Když jsme byli mladší, mnohé z věcí se nám zdály samozřejmé a některé nemyslitelné. Život šel svým tempem a my tady dnes stojíme a přemítáme. Kolik jsme toho již stačili dát, kolik přijmout, kolik uskutečnit a kolik ještě zvýbá projít. Určité nejistoty zjistotněly a některé jistoty zase znejistěly. Ač dospělí, přesto s otázkami na rtech. I když dnes víme, že některé zůstanou nezodpovězeny i po celý příší rok. Nepřipouštíme si je, jdeme dál a naše snaha pochopit chod světa a běh života se nezastaví. Jen tím budeme stále vědět, že jsme byli, jsme a budeme...

Nevěř na zázraky, počítej drobáky!