Proč se tvářit, že něco nejde?
Proč být nabručený na celý svět, aniž máš důvod?
Proč si neustále šlapat na paty?
Proč nemít trochu nadhledu?
Proč se stále ptát proč?
Proč nevědět, oč tu běží?
Proč chápat, co vedle leží?
Proč dávat špatný příklad?
Proč neučit se správně dýchat?
Proč mít důvod stále se smát?
Proč mít lidi kolem sebe rád?
Proč stále se smát?
Proč každý ho má rád?
Proč ptám se stále znova?
Proč musím odpovídat znova?
Proč proč proč?
Neptej se a jdi na kolotoč!
Každý den mě učí něčemu novému. Byť jsem už dospělá a měla bych mít jasnou představu o tom, jak to v životě chodí, objevuji stále nové a nové skutečnosti. Nevím, jestli je to dáno tím, že neustále nad něčím přemýšlím, snažím se věcem porozumět a chápat jejich smysl. Nebo je to prostě tak v životě dáno, že je naším údělem být neustále překvapován a učen. Už kdysi chytří pánové říkali, že pro přežití jedince je důležité právě umění naučit se učit a neustále se učit. Získávat nové informace, hledat jejich významy a chápat kontext který informace získávají v určité době. Takto nějak vnímám svůj každodenní život, kdy zjišťuji, že mnohé z toho, co vím, je základem pro další poznání. To nikde nekončí a je hlubokým prostorem, ve kterém se musíme naučit žít. Možná i s vědomím, že nikdy nepoznáme všechno a nikdy nebudeme schopni všechno pochopit. I když se snažíme, stále bude mnoho věcí, které zůstanou mimo naše chápání i vědomí. Pokud toto pochopíme, pak jsme na správné cestě pochopit i nás samotné v celém tomto koloběhu informací...
Informace jsou, jen lidé občas lžou!
Příspěvky se míhají na obrazovce. Jeden klik střídá druhý. Člověk ani nestíhá přečíst všechno, co by chtěl, natož, co by měl. Možná se příliš nechávám zatahovat do elektronického světa, ale bez něj se to prostě neobejde. Bohužel je nutností fungovat a být připraven na to, co by mohlo přijít. Nemůžeme ustrnout u jediného poznání, ale musíme neustále poznávat. Každý z nás je tak v jednom kole, které nemá začátek a možná ani konec. Jedeme, valíme se a necháváme se unášet proudem, abychom možná někde zastavili, nadechli se a pokračovali dál. I když netušíme, zda se nám to podaří, stále se pokoušíme. Dnes a denně jdeme se svou kůží na trh a čekáme, co dalšího se stane. Jestli nasněží, nebo bude svítit sluníčko. Možná budou kvést meruňky, a nebo opadávat listí. Ať už je to jakkoli, je to tak a my jsme toho součástí...
Běhej pomalu po kulatém oválu!
Každý den je novým začátkem a každá noc dalším koncem. Den se probouzí do svého programu a večer uléhá po splnění všech důležitých povinností. Je to jeden velký koloběh života, ve kterém se pohybujeme stále dopředu a někdy také vzad. Většinou si myslíme, že zrajeme a otevíráme si nové cesty životem, ale občas zjistíme, že stojíme stále na jednom místě. Jsme to my, v našich fyzických tělech, které používáme k tomu, abychom žili. Jenže někdy také zjistíme, že se řítíme neskutečnou rychlostí směrem, který jsme si neplánovali. Letíme, těšíme se a obáváme se z dopadu do reality. Pokud sníme, je to báječné, ve chvíli, kdy dopadáme si přejeme, aby doskok byl co nejmírnější. Pak už jen ťapkáme, abychom nenarušili křehkou rovnováhu toho, co máme, nebo toho, co bychom mohli mít. A že toho je, stačí se jen pořádně rozhlédnout kolem sebe...
Je nač se těšit, můžeš i hřešit!
Někomu blízký, jinému velmi vzdálený. Ustálený běh života, bez neobvyklostí a nahodilostí. Někdo nedokáže fungovat jinak, než v mezích jasně určených pravidel a jednotvárného dne. Jiný si zase neumí představit svůj život svázaný jednotvárností a ustáleným během věcí. Jak jsme každý jiný, tak máme také jiný přístup k tomu, jak bychom rádi žili a jak rádi žijeme. Někdo potřebuje stabilní prvek ve svém vědomí, mechanismus, který mu pomáhá regulovat vnimání a hodnocení okolních jevů. Jiný jde ve znamení chaosu, kdy nestibilita a nevědomost řádu je tím pravým, v čem dokáže žít. Nic mezi tím není povoleno a nic mezi tím není akceptováno. Každý si vybíráme jedno ze stran, ve které žijeme a se kterou se učíme žít. Velkou zkouškou je pak setkání a jednání s druhou polovinou představ o životě. Jak to zvládáme a jak se nám s tím žije, to víme sami nejlíp!
Pravidelnost s obvyklostí zaleze ti až do kostí...
Člověk se stále na něco těší a něčeho se obává. Někdy se střídají pocity radosti a strachu natolik rychle, že si vlastně ani neuvědomujeme, ve které části naší mysli se co usídlilo. Je to jako na houpačce, která se míhá vzduchem. Jednou je to radost, podruhé starost a tak pořád dokola. Než se člověk naděje, ze starosti je radost a veselím se prozáří každý okamžik života. Je to neuvěřitelný běh událostí, kterým každodenně procházíme, že si vlastně ani nevšimneme všeho, co nás potká. Občas si možná říkáme, že až budeme starší, tak budeme mít na všechno víc času, protože už nebudeme mít tolik povinností. Ale já už dneska vím, že odkládat věci až na vhodnou chvíli nemá cenu. Každý bychom měli žít, jako bychom se do podobného okamžiku už nikdy v životě neměli dostat, jako by to, co prožíváme bylo spojeno jen s touto kouzelnou chvílí a nikam dál se nepřenášelo. A rozhodně neodkládat věci na zítra. Další den už nemusíme mít šanci je prožít...
Žít a růst, začít veselí i půst!
Den jede na plné obrátky a já pomalu zjišťuji, že je čas jít domů. Zřejmě je čas uzavřít dnešní činnosti, pochválit se, jak mi to šlo a vyrazit za svým domácím přístavem. Sice mi hlava říká, že bych ještě mohla ledacos stihnout, ale já vím, že doma už mě čekají. Já se na ně také těším a tak už nebudu váhat ani chviličku a sbalím si všechny věci, které budu ještě dneska potřebovat a půjdu. Těším se na procházku, vyčistím si hlavu a uzavřu v sobě to, co bylo v práci, abych mohla s úsměvem na rtu otevřít dveře bytu. S vědomím, že je všechno v pořádku, že se podařilo mnohé udělat a těch pár drobností stihnu zase zítra. I zítra je den, kdy mohu pracovat. Den, který pomalu začne a v rychlosti se skulí do večera. Ostatně jako každý jiný den. A tohle je správné, protože já jsem tady a mám kolem sebe své nejbližší.
Děkuji a jsem za Vás vděčná!
Jaro klepe na dveře a příroda se začíná probouzet. Dívám se na svět s novou perspektivou a čekám, až zase budeme moci shodit zimní kabáty i bundy. Těším se, že si konečně zase nazuji lehkou jarní obuv a budu brázdit okolní kopce i svahy. Jarní energie mi rozhodně přinese mnohé do mého života. Probudím se k další části roku, uskutečním nové objevy a pojedu tam, kam jsem si naplánovala. Pozitivní pohled do budoucnosti je tím, co potřebuji nejvíce. Zbavit se tíhy zimních plískanic a vstoupit do kouzelného jarního sluníčka, které oživuje tělo i duši. A že nám sluší, je rozhodně znát, protože člověk ví, že zase bude líp. Po dlouhých studených zimních večerech přijde teplo a klidné povětří. Na to se těším a v koutku duše věřím, že už to nebude dlouho trvat a zase bude kouzelně!
Příroda kouzelná, radost viditelná...
Cítit se frustovaně pohledem na to, co se kolem děje, je celkem normální stav lidského žití. Každý s nás je konfrontován řadou skutečností, které nás dostávají pod tlak a vyvolávají v nás tolik otázek, na které neumíme odpovědět. Snažíme se jít svým životem, chceme žít v souladu s morálním přesvědčením a utvořeným názorem, že není nutné podvádět, abych se dostal někam dál. S kolemjdoucími událostmi se dostáváme do situací, kdy není možné vzdorovat a je nutné se přizpůsobit. Ovšem v tu chvíli nastává otázka zeptat se, na úkor koho či čeho se přizpůsobíme? Půjdeme proti svému přesvědčení a morálním zásadám? Ohneme jen tak hřbet a podrobíme se i tomu, v co nevěříme? Je to na každém z nás, jak vyváží tyto otázky a jaké odpovědi mu mysl nastolí. Zda půjde s davem, nebo bude stát proti všem..
Zklamání touhy odhání!
Plujeme se každý svým životem. Zaujati svými problémy a nevidíme, kolik se toho děje kolem. Chodíme kolem sebe a ani nevíme, kdo právě prožívá krizi v rodině, nebo odchod někoho blízkého. Naučili jsme se žít s maskou na obličeji a klameme své okolí. Mnohdy s falešnou představou a předstíraným veselím vcházíme do života, aniž bychom sami sobě přiznali, že už nemůžeme, že se prostě nedokážeme smát a že náš život není tou kouzelnou pohádkou, kterou dáváme navenek znát. I my jsme někdy unavení, mrzutí, smutní a vyčerpaní z každodenních starostí, tak proč to nedat znát! Jsme to my, kdo tohle žijeme a kdo tohle mjsí žít, tak proč si ještě přidávat starostí, když to není potřeba. Stačí jen naše rozhodnutí, dnes ne budu předstírat, dnes budu já a nic než já...
Jsem kým jsem a nejsem jen nereálným snem!
Někdy bych se chtěl zastavit a už neudělat ani krok. Vím, že je to jenom iluze v mé hlavě, ale úvaha je to krásná. Nemuset nikam pospíchat, nemuset se nutit dělat věci, které nemusím. Jít si jen tak za svým hlasem a putovat tam, kde to má člověk rád. Strávila bych většinu času tím, co mám nejraději a s těmi, na které mi zbývá málo času. Zřejmě bych se také hnala za stálým poznáním, možná bych měla ještě větší pocit neužitečnosti, ale alespoň bych věci nemusela, jen bych mohla. Už jen pocit, že nemusím a prostě můžu, je naprosto jedinečný. Člověk má potom neskutečnou volnost a dýchá se mu lépe, s vědomím, že věci, které dělá, dělá rád a protože je může dělat. Už jen fakt, že dělám je důležitý pro mé vlastní poznání. Nikdo nade mnou nemusí stát s bičem a já vím, že dělám a dělám to ráda...
Dělat a moci, bez pocitu bezmoci!
Je velmi zvláštní, jak fungují lidské postoje, návyky a rozhodnutí. Na jednu stranu fungujeme jako milující osoby, s laskavým přijetím každého tvora. Dokážeme odpouštět, být soucitní i sounaležití tam, kde je to potřeba. Pokud ovšem obrátíme tyt schopnosti do vlastního nitra, stáváme se protivníky a silnými kritiky. To, co dokážeme odpustit ostatním, sobě neodpustíme. To, s čím se poměrně snadno vyrovnáme u ostatních, nepochopíme u sebe samých. Jako bychom měli dvojí metr měření věcí. Tedy těch, které jsme sami schopni ovlivnit a těch, kterých se stáváme součástí. Neměli bychom však obojí posuzovat stejně? Copak si my sami nezasloužíme pochopení, respekt a lásku k tomu, co jsme, kým jsme a jací jsme? Zasloužíme a s tím bychom se měli naučit pracovat. Až to přijde, vyjděme tím správným směrem a nechejme přílišnou kritiku těm, kterým náleží. My jsme přeci dál a je to znát!
Učit se a poznávat, že sebe můžeš míti rád...
Vlak se řítí krajinou, koleje ubíhají a já stojím někda tam. Jsem součástí tohoto běhu světa či stojím mimo proces? Vnímám obrovskou rychlost, kterou se odvíjí krajina kolem a moje hlava si říká, co se to vlastně děje? Je možné být stále v tomto rychlém tempu, nebo mohu bez velkých starostí vystoupit? Stále doufám, že sse vlak pokusí přibrzdit, aby ti, co potřebují vystoupit i nastoupit mohli udělat, co potřebují. Věřím, že tento šílený spěch najde svého konce a i já se někde zastavím. Jen neskontí jako roztočená káča, která se stále mele sem a tam, skončíc v rohu místnosti. Snad ještě vím, jak se brzdí a krotí rychlost. Snad jsem nezapomněla, že rychle a zběsile není totéž, co pomalu a moudře. Vím, že jsou věci, které nemohu zastavit. Růst dětí, stárnutí rodičů, moudření populace, ovšem přerůstání pře limity budou i pro mě na škodu!
Brzdit, nepádit, vždycky si poradit...
Občas se nám stává, že domluvené věci jsou nakonec úplně jinak. Plánujeme, přemýšlíme, lámeme si hlavu nad tím, jak co udělat a kdy. Ale život si jde svou vlastní cestou. Je to samozřejmé, ale vždycky to přináší člověku do života nelad. Zejména těm, kteří mají rádi přesný přehled toho, co je nutné, potřebné, užitečné a důležité vykonat. Pro takové lidičky je cokoliv neplánovaného pohromou. I já jsem mezi ně jistou dobu patřila, ale s přibývajícím věkem jsem pochopila, že některé věci nenaplánuješ. Nejde poručit větru, dešti. Nejde přehnout přes koleno události, které nás sice ovlivňují, ale my je můžeme ovlivnit jen maličko. Je to prostě tak, musíme zůstat v klidu, dýchat, usmívat se a pokusit se vyřešit to, co je měněno. Jiná rozumná cesta není a na nás je, jak dalece budeme schopni i tuto volbu akceptovat. Já už to pochopila, a co ty?
Neplánuj, při mě stůj!
Naskočit do rozjetého vlaku a řítit se krajinou vpřed. Takhle nějak si může člověk připadat po týdnu stráveném dovolenkováním. Asi je to tím, že vypadneme z tempa a celkem úspěšně pracujeme na tempu odpočinkovém. To je také v rychlostním pásmu třetí a čtvrté generace, ale nějak bez tlaku všeho okolo. Člověk si pak při návratu říká, že vlastně ani neměl odjíždět a měl zůstat v plném nasazení. Ono totiž zpomalení jde celkem dobře, ale zrychlení je poměrně obtížné. Když si zvykneme na to, že to jde i v poklidu, je potom šílené a zběsilé být zase v rychlosti, která se od nás očekává. Zřejmě si okolí neuvědomuje, že v rychlosti není naše síla, ale právě ve výdrži. A jestliže máme vydržet, pak je dobré vhodně rozložit síly. A že to jde, to si ukážeme přímo v praxi... Inu koukejte a uvidíte!
Dej pomalé k pomalému a za chvíli se zrychlí...
Ještě chvíli, ještě chviličku zde pobýt. Prodloužit si týden, kdy čas utíkal jen tak rychle, jak jsme si dokázali přát. Kdy jsme byli cele odhodláni vydržet na svahu, lyžovat a uživat si společně stráveného času. Chvíle, kdy některým došly síly a jiným skutečnost, že oni sami jsou ještě mladí, ale i ono mládí je jen zdáním. Kdy z malého dítěte se stal dospělý muž s dětským odhodláním dohonit sviště. Kdy společně strávený čas měl zásadní smysl a přinesl sílu opravdovosti do jinak nevnímaných detailů. Čas, kdy být spolu a strávit společné chvíle znamenal víc, než všechny poklady světa. I přesto, že se nám nechce vracet, je potřeba nasednout, odpíchnout se a pádit k domovu. To vše s díky v mysli a vědomím, že to stálo za to!
Odjezdy a návraty, podjezdy a debaty...
Poslední pobytový den a naše cesty se rozpojují. Jedni jdou na turistický výšlap po okolí a druzí ještě dojezdit zimní sezónu. Všichni se pak sejdeme při odpoledním balení. Každý má mnoho zážitků a všichni se těší z dobře prožitého dne. A přání máme také, abychom se sem opět mohli vrátit!
Dělej co máš rád, hlavně s láskou...
Zamračené nebe, viditelnost sotva na dva metry, ale na sjezdovkách plno. Platí, že když něco miluješ, nevadí ti trocha nepohodlí. Člověk se vlastně těší z přítomnosti druhých, sobě milých lidiček. Sdíli s nimi svou vášeň a úplně zapomíná na skutečný svět. Teď jsi tady, teď si svištíš a nic nemůže být lepšího. Jen ty, sníh, hory a pohyb v obloučcích odshora až dolů. A stále dokola, od jedné jízdy ke druhé. Jen škoda, že už to pomalu končí. No vzpomíny zůstanou a s nimi i kus nás v zákrutách a sněhových obloučcích. Díky za přívětivost a brzy na viděnou...
Sněhu zdar, lyžařům nazdar!
Když se věci vydaří, tak je to prima. Když jdou skutečnosti tak, jak bychom si přáli, je to taky fajn. Pokud se můžou věci opakovat, ať se opakují a zároveň ať přináší i nové podněty. Tak nějak jsme si dnes připadali na známých místech. Kulisy byly stejné, karty byly opět rozdány a my se pohybovali někde mezi tím. Den nám zase utekl, byl plný pohybu, radosti, sluníčka, větru i mrazu. Nám to ovšem přišlo k duhu a každá chvíle byla neopakovatelná!
Ať zůstane v nás, po dlouhý čas...
Jako na běžícím pásu mi dnes utíkají jízdy. Nahoru lanovkou, dolů na lyžích. Obloučky, oblouky, větší i menší skoky a jsem zase na začátku. Ani nevím jak mi uběhne dopoledne a zase společně usedáme k rakouským dobrotám. Penktenten burger, pommes a kaiserschmare nás do sytosti naplní. Sice bychom po tak dobrém obědě ještě chvíli lenošili, ale dnes to opět nepůjde. Ještě sjedeme několik sjezdovek a popojedem až na začátek. Teprve pak bude končit náš pracovní den. Den, kdy se z nás staly rudolící tváře a sobící Rudolfové. To nám ovšem nevadí, pantenol všechno zachladí!
Lyžujeme, pádlujeme...
