Rozvážně

Dnešní doba nenahrává tomu, čemu se říká trpělivost. Kdysi nám naše babičky říkaly, že trpělivost růže přináší a že s trpělivostí člověk dojde dál. Dnes, jakoby to ovšem neplatilo. Všichni všechno chtějí mít hned, a když to nejde, tak se zlobí a vztekají. Zlost se násobí a přináší do života neskutečnou tíhu. Přesto jsem přesvědčena, že životu nelze přikazovat, určovat a rozhodně nakazovat, co, kdy a jak má udělat. Příroda, svět i život sám přesně ví, kdy má dělat to, co dělat má. Kdy nám má do života přinést věci, které jsme schopni zvládnout a obstát ve zkouškách, které jsou před nás kladeny. Proto je moudré nechat věci rozkvést, nechat životu jeho načasování a trpělivě pečovat o své pomyslné rostlinky vztahů, aby rozkvetly tehdy, kdy přijde jejich čas. My sami neurčíme to, kdy to přijde, my sami můžeme jen s rozvahou určovat směry svých cest, po kterých chceme, můžeme, smíme a jsme ochotni jít...

Jdi a dobře se dívej!

Útěšná

Už slyším ptáky štěbetat,

už slyším vodu klokotat.

 

Už vidím slunce venku stát,

už vidím měsíc zapadat.

Už chápu, proč smutek přichází,

už vím, že dech nám vyráží.

Už doufám v další hezký den,

už věřím, že tohle není sen.

Už čekám na další krok,

už vím, že přijde Nový rok.

Už teď si chci moc přát,

abys mě měl moc rád,

aby zdraví, štěstí bylo s námi,

aby jsme byli milovaní.

abychom spolu mohli prožít rok,

kde jdeme krok sun krok,

abychom byli spolu silnější,

aby hlouposti byly vedlejší,

aby podstata zůstala podstatou,

aby jsme vždy byli rodinou,

abychom drželi pospolu,

abychom došli našich horských vrcholů,

aby se k nám konečně připojila

krásná, milá, rozumná, mladá víla!

 

Aby náš rok byl úspěšný, ve všech ohledech útěšný...

 

Pobídnutí

Mávnutí křídla a zdánlivě nemožné se stává skutečností. Radost ze života je v drobnostech a krásách, které jsou všude kolem nás. Všude kolem září jasná poselství radosti, krásy a plnosti pochopení. Člověk jen musí umět správně nahlížet na věci, které se kolem dějí. Stačí se jen správně dívat, odhalovat světlo a radost tam, kde je mlha a tma. Hledat inspiraci i v těch nejskrytějších detailech, které na první pohled skrývají svou ojedinělost a krásu. Člověk má možnost odhalovat svými smysly, rozumem i srdcem, které mu v mnohém může napovědět. A někdy stačí jen poodstoupit a nahlédnout svět z vyšší prspektivy. Díky ní lze získat nejen větší nadhled, ale i pochopení pro detail. Důležitá je vytrvalost a síla, které radí vytrvat a nevzdávat se při prvním neúspěchu!

Roztáhni křídla a leť...

Zázračná

Den plný zázraků a uzdravení. Den, kdy vnitřně dozraje pocit, že už můžu a nemusím. Den, kdy je vše kolem možné a nic se nemusí stát. Den, kdy praskají ledy a otevírají se zamrzlá srdce. Den, kdy toužím po zvuku, rytmu a barvě, které srdci tolik chyběly. Tělo, srdce a hlava si smay řeknou, kdy přesně nastane ten správný den. Den, kdy je potřeba se vrátit do sedla, naskočit znovu na vysněnou cestu a jet dál. S vědomím, že někdy je cesta delší a jindy se dá jet zkratkou. Někdy se cesty klikatí a jindy jdou přesně tak, jak si člověk předsevzal. Dnes je ten den D. Den, kdy květiny rozvkétají, slunce svítí a sníh září tak, že zrak pálí. Den stvořený pro zázrak!

Zázrak si přej, dobrou víru měj...

Spojistá

Pilně jako včelka si tu pobíhám od samotného rána. Připravuji, nasazuji, odkládám a nakupuji. Člověk by si myslel, že zase přišel nový den a s ním i nový týden. Ale naštěsí máme ještě nějaké to volno před sebou a můžeme ještě chviličku nic nedělat a jen tak si přemýšlet nad nesmrtelností brouka. I když i to dá pořádně zabrat, protože je to hrozně složité. Člověk se tak dostává do spletivosti vlastního myšlení, které jej zavádí do míst, kde možná ještě nikdy ani nebyl. Uvědomí si tolik souvislostí a spletitostí, které jen náš život může mít. A možná ani nedomyslí, kam až může všechno tohle, co vidíme, dojít. Nevím, jestli je to dobře. Nevím, jestli se mám bát, nebo se radovat. Ale jedno vím docela jistě. Je toho v hlavě tolik, že i kdybych byla doma ještě několik let, tak se nedoberu žádného kloudného výsledku a závěru... Protože ten snad ani není?

Náš život je jen tím, jakým ho učiní naše myšlenky!

Blížící se...

Konečně se dostáváme do tempa. Pomalu a s klidem si dáváme první zahřívací kolečka, abychom nabrali příhodný směr a sílu. Není potřeba se hned na začátku vysílit, ale je dobré najít dostatečnou rychlost k vykročení. Už se to toiž blíží a už to přijde. Už se nám pomalu schyluje k dalšímu roku a tak je nutné nechat minulost jít. Co bylo bylo, to už stejně neodstojíme. Teď je důležité žít tím, co je právě teď a dívat se s důvěrou v další dny, které přijdou. Jaké budou? To nikdo nevíme, protože je to naše budoucnost, kterou musíme rozklíčovat. Ale určitě víme, že přijde a pokud budeme mít k sobě někoho, kdo nás podpoří, kdo s námi bude sdílet dobré i zlé, bude ochoten s námi být, i když nám nebude dobře a smích bude daleko, máme vyhráno. Nemusíme se budoucnosti bát, protože máme společníky, kteří pomohou, když právě nemůžeš. A v tom je síla každého uběhnutého kolečka, které člověk udělá... Ať dnes, zítra, nebo napřesrok!

Blíží se to, blíží, ale mě to netíží...

Když...

Když vím, že už jsem dala všechno. Když vím, že už asi nemám dál co nabídnout. Když vím, že tady už dál cesta nevede. Když vím, že z toho se zase budu hraba dlouho. Když vím, že všechno je jinak, než by mělo být. Když vím, že člověk míní a život mění. Když vím, že takhle bych to rozhodně nechtěla. Když vím, že něco musím opustit, abych získala něco nového. Když vím, že tohle není život pro mě. Když vím, že musím něco změnit a bohužel nemám sílu. Když vím, že tohle je moje konečná. Když vím, že stojím zase na konci útesu. Když vím, že mi ujel vlak. Co s tím? Kde najít odpověď? 

Hledám a nenacházím...

Přání

Co si dneska jenom přát, co si dneska pod strom dát? Hodně zdraví, hodně lásky, kupu štěstí, taky vrásky, bez těch není radostí, jako že je ryba bez kostí. Člověk tohle všechno ví, a přesto v životě někde poleví. Dívá se pak na svět z výše a diví se, co má ze své chýše. Střádá, shání, nakupuje, občas něco vyluxuje. Běhá, chvíli neposedí a v noci tupě do zdi hledí. Z toho, co je kolem nás, by to chtělo více krás. Chtělo by to více lásky a jasně bez nadsázky. Mít se rád a mít vše rád, aby člověk mohl znát. Protože dnes láskou zveme světlo, teplo, radostnost, abychom jí měli dost. Proto přání jedno mám, ať mír, láska, zdraví, štěstí a pohoda přijde zase k nám!

Jedno přání je tu k mání...

Vánoční

Jediné přání dnes mám, ať zdraví, láska a štěstí zůstane s námi. Ať všechno, co špatné je se odplaví a dobré věci, ať u nás zastaví. Ať hodiny běží pomalu a práce je jen pomálu. Ať jídlo, dárky a cukroví, každému z nás dostatečně napoví. Že Vánoce přišly opět po roce a rozprostřou se všude široce. Pohádky, kapr a salátek, dokonce zbude i na pátek. Možná se zítra vyjeví, že i u nás se návštěvy objeví. A pokud tu sami zůstanem, uděláme něco s naším programem. Bude číst, budeme spát, budeme prostě odpočívat. I tak můžeme prožít vánoce, které k nám přišly po roce...

A je tu zase, ten vánoční čas!

Postelová

Nový den a nová naděje, že dneska už to vyjde a dnes už budu jen odpočívat. Sice to nevypadá úplně nadějně, přesto se těším, že by to mohlo vyjít a mohla bych se pomalu, ale jistě dopracovat k tomu, že neděle bude dnem, kdy bude odpočinek na pořadu dne. Kdy se sice pokusím uvařit oběd a vykouzlit krásu nedělního dopoledne, ale potom už nic. Pak už jen klid, pohoda, kniha a pořádný odpočinek pro tělo i duši. Ať si kdo chce co chce říká, já si to dneska v té posteli prostě užiju! Ať to stojí za to! Normálně totiž nemám čas odpočívat, tak si to dnes vynahradím za všechny dny minulé i budoucí...

S postelí v zádech, výdech i nádech!

Nemocová

Nevylezuj z postele a celý den budu jen lenošit. Plán, který by byl úplně dokonalý, kdyby jej nezhatila nemoc. Kde se vzala, tu se vzala, vlezla si mi přímo pod peřinu. Usídlila se mi v moji milované postýlce a nechce odejít. Tělo mám bolavé, hlava mi třeští, žaludek jako na vodě a zažívání, o tom snad ani nebudu mluvit. Člověk si dělá plány, jak se bude krásně povalovat a ulívat z domácích prací, no a nakonec ho dožene sama nemoc. Teplota si leze utěšeně nahoru i dolů, tělo chvílema neví, co zpracovat dřív a jediné, co opravdu nedělám, tak je lenošení. To mi asi zase zůstane jako nesplněná kategorie do příštího roku, kdy se snad podaří více lenošit a méně pracovat. I když ani tohle předsevzetí není úplně jasné...

Nemoci, bezmoci

Poslední

Poslední pracovní směna v tomto pracovní roce. Poslední aktivizace, poslední úsměvy, poslední hledání slov a slovíček. Poslední kondiční cvičení s kouzelnou hudbou a pak už se můžeme rozejít k oslavám vánočního času. Se svými rodinami, se svými blízkými, s těmi, co mám rádi a tak, jak je nám to milé. Člověk se těší posledním úkolům, jako kdyby už další nikdy neměly přijít. Ale ony příjdou, ale zase až za rok. Až později, až budeme odpočinutí, až nabereme sílu a budeme zase nachystaní sdílet vše, co chceme, potřebujeme a můžeme s těmi kolem nás. Dneska je to vše, končíme a zase až za rok...

Díky za vše a vidíme se v dalším roce!

Narozeninová

Rok se s rokem sešel a opět nastává den, kdy si člověk ve svém kalendáři přihodí další pořadovou číslici. Zatím to není nijak závratné číslo, přestoje hrozivé, jak rychle se tento rok obrátil, aby zaklepal na moje dveře. Ano přidám si do pořadí jedničku a pojedu zase dál, ale pro sebe trošku doufám, že se mi podaří zpomalit a zmírnit tempo, které je teď opravdu šílené. Není čas téměř na nic jiného než na pracovní povinnosti a domácí úkoly, které jednou v jednou báječném sledu, od pondělí do pátky a pak zase od soboty do středy. Stále dokolo, stále dál a ve stále rychlejším a zběsilejším tempu. Drobné šlápnutí na brzdový pedál a zpomalení by bylo úplně ideální, ovšem myšlenka může být předchůdce konání... Takže kromě zdraví, štěstí, lásky, ještě trošku klidu a pohody!

Ať žijí ti, co dnes slaví se mnou...

Předvánoční čas...

Bambule, baňky,

svíčky a sáňky.

 

Stromeček, světýlka,

dárky pro andílka.

 

Cukroví, vánočka,

přijede babička.

 

Úklid a pořádek,

dny plné pohádek.

 

Kapr a salátek,

všeho je dostatek.

 

Svátky jsou radostné,

za okny bělostné.

 

My jsme zas pospolu

u jednoho stolu.

 

Máme se báječně,

krásně a společně.

 

Co přát si víc?

Ať zdraví, štěstí a láska nám jde vstříc...

 

Kouzla a krásy, krásné to časy!

Polštářová

Jako sněhová vločka se snáším nad zemí a vím, že při dopadu se jen letmo dotknu povrchu zemského a hned roztaju. Starosti a problémy se mi honí hlavou a já nejsem schopna zastavit tok myšlenek, které útočí na moji mysl. Jediné, co pomáhá je fyzická práce a námaha. Zaměstnání, které přehluší všechno, co se skrývá uvnitř duše, co se prosmýká čarami života. Jednou, až budu vzpomínat na toto období určitě najdu mnohá pozitiva, jen v tuto chvíli je prostě a jednoduše nevidím. Neumím, nechci, nebo nedokážu rozeznat, kde jsou ty krásné momenty. Zda se jen na chvíli schovaly, nebo už úplně zmizely. Zřejmě tomu tak není, ale když je člověk jen v tom složitém, jednoduché prostě nevidí. A tak to mám v tuhle chvíli i já... Pro samé starosti nevnímám radosti. Ale zítra zase bude líp!

Zachovat si tvář, ulehnout na poštář....

Nespoutaná

Láká mě vyjít ven do přírody, sednout si někam na mez a jen tak se dívat do krajiny. Vyjít daleko od davů, shonu a lidského bláznění a schovat se před všemi starostmi, které se mi honí hlavou. Být na čerstvém vzduchu a nechat se ovívat studeným vzduchem, který pročistí duši a nastolí důležitý pořádek v těle. Zamrznou bláznivé starosti, hloupé myšlenky a člověku se začnou najednou vynořovat do popředí věci, které před chvíli neviděl a ani neslyšel. Pročistí se smysly a pohyb na čerstvém vzduchu dá zapomenout na všechno co tíží na těle i duši. Tohle bych skutečně potřebovala a tohle bych skutečně chtěla. Mít tak možnost utéct, schovat se, nebýt na očích a jen tak volně splynout s vánkem v parku, s vichrem na horách, nebo s uragánem nad Himalájí... 

Toť sen, který je tu jen!

Teamová

Ještě ve mě doznívají tóny hudby. Ještě se nechci vrátit do normálního života. Ještě chci být chvíli ta bláznivá a bezstrarostná puberťačka, která vyrazila na koncert. Ještě nechci mít starosti a trable všedního dne a jetš bych chtěla zpívat a užívat si vědomí, že je mi skoro osmnáct. Sice už mě trošku bolí kolena a ruce nad hlavou už neudržím tak dlouho, jak bych chtěla. Ale rytmus a slova písní mě vyburcují k mladickému výkonu. Nádherná atmosféra, super zážitek a neskutečný klid, který se mi rozhostil v duši je něco, co jsem potřebovala. Děkuji za každou chvíli, kterou jsem mohla dnes prožít. Děkuji za každý okamžik, který mohu sdílet. Děkuji za to, že tady mohu být a děkuji, že jste tady byli se mnou! Ač jsme možná nároční, přesto si držíme místo...

Lásko, lítám v tom taky!

Pečená

Vůně čokolády, sladkého pečení, kokosu a rumu mě dnes provází od samotného rána. Byť bych už měla myslet, možná i připravovat vánoční cukroví, připravuji dort a dezert na oslavu svých vlastních narozenin. Říkám si, jaké by to bylo narodit se jindy a jinde? Vyhla bych se pečení dortů a zákusků? Asi těžko, když ti moji milovaní mají tyhle sladké dobroty moc rádi a už od jara se těší, až zase budou vánoce a přiblíží se čas mých narozenin. To se totiž přiblíží také čas, kdy se většinou rozhodnu upéct dort, i když si říkám, že to není potřeba. Nakonec sama sebe přesvědčím, že by to bylo fajn a tak si peču a mažu, zdobím a promazávám krémem. A vlastně vím, že kromě vánočních svátků se přiblížily také mé narozky!

Hurá, bude oslava...

Brněnská

První a poslední pátek tohoto semestru a já nemusím před katedru. Vlastně nemusím vůbec do práce a můžu konečně vyrazit do Brna, abych se podívala, kde v posledních několika týdnech, vlastně měsících přebývá moje malé velké chlapisko. Už od začátku dne se těším a nemůžu se dočkat, abych konečně viděla, byla, navštívila a věděla, jak si tam žije. Sice mám trošku představu, tak se ovšem může od reality lišit. Proto se ráda přesvědčím, že výběr byl fajn a je v dobré společnosti. Je to nezvyklý pocit, když nám syn otevírá byt, ve kterém žije a člověk má najednou pocit, že je opravdu dospělý. Už to není ten malý klučík, se kterým jsme si hrávali v jeho pokojíčku, ale je to dospělý chlap, který jde svou vlastní cestou. Hledá si své místo na světě a prochází tam, kde jsme my už byli. Jen před mnoha lety, v jiné situaci a s jinými kulisami. Jsme na Tebe pyšná, víš? A moc šťastná za to, že můžu být stále součástí Tvého života...

Díky za den, bylo to jako sen!

Tichá

Ticho. Nikdo nemluví a nikde se nepohne ani lísteček. Klid, který hladí po duši a laská moje stále naslouchající uši. Zastavení, které člověk potřebuje ve spěchu dní a rytmu času, který si tolik supí stále dopředu a dopředu. Není nic zázračnějšího než klid, ticho a poklidné spojení s vlastním nitrem, které mi odpoví na všechny moje otázky. Stačí se jen zklidnit a dostatečně naslouchat. Není nic jednoduššího, než se odpojit od všeho, co zní ozvěnou hlasů a být jen s tím, co souzní s klidem duše. Být, slyšet padat vločky, vidět páru vlastního dechu a cítit prostupující chlad celým svým tělem. I tom je kouzlo adventních dnů, které prožíváme. Nechť jsou pro nás kouzelné, klidné, veselé i vlídné. Plné radosti a štědrosti, bez starostí z hloupých okolností...

V tichosti buď, mysl svou probuď!

Zabalená

Balící papír, stužka, lepící páska a dobrá nálada. Dárečky na jednu hromádku a každoroční festival balení může začít. Usednu na jednu stranu a na druhou budu hromadit, skládat a ukládat to, co bude zabaleno a nachystáno pro Ježíška. Na začátku budou jednotlivé věcičky, které jsem v průběhu roku nahromadila, nachystala a napřemýšlela pro své blízké. Na konci pak snad úhledně zabalené balíčky, které budou připraveny a nachystány, aby mohly být za několik dnů předány do rukou obdarovávaných. To je snad to nejmilejší na celém tomto procesu, který se neděje jen teď a tady. Je to dlouhodobá záležitost, kdy přemýšlím, dívám se a rozhlížím se, co by se ještě mohlo hodit a komu. Co by udělalo radost tomu či onomu a jak moc by o to stál... Většinou se mi podaří vykouzlit radostné úsměvy na tvářích všechn svých blízkých, tak věřím že i letos tomu bude stejně!

Šup do toho, jak je brzy hotovo...

Srdíčková

Hledat a nenacházet. Ptát se a nedostávat odpovědi. Být a přitom neexistovat. Vnímat a zároveň nebýt součástí celku. Chápat i nechápat, co se kolem děje. Hrát a imitovat to, co všude kolem pobíhá. Člověk má neskutečnou touhu zastavit svět. Sáhnout na pomyslnou brzdu tepu světa a zpomalit to bláznivé tempo, které si jede pořád dál. Nevíme proč je tomu tak, netušíme, jaké pohnutky jsou za tím vším. Toužíme zbrzdit svět, abychom mohli zachytit kousíček toho, co právě prožíváme. To, co je nám drahé a v čem se nám krásně žije. Nehodláme se valit šílenou rychlostí z kopce a ještě přidat plyn, abychom na konci cesty zjistili, že nestačíme zpomalit, natož zastavit. Bezpečnější bude v poklidném a vyrovnaném tempu nechat bublat motor a pokračovat jen na půl plynu. I to je občas rychlost, ze které se nám dokáže parádně zatočit hlava... Inu, už nejsme nejmladší, tak je potřeba zpomalit, zklidnit a ujasnit si priority i směr!

Jdu tam, kde svá srdce mám...

Pravda

Říkat pravdu a být upřímný je jedna věc, kterou v životě prosazujeme. Ale žít v pravdě je skutečně velmi těžkým údělem. Znamená totiž, že musíme být pravdiví, opravdoví a žít v pravdě i my sami. Musíme umět čelit pravdě, musíme si umět přiznat pravdu, která někdy může být celkem krutá. Musíme být pravdiví a umět si přiznat i sami sobě, že něco nezvládáme, neumíme, nejsme schopni, nebo nestihmene tak, jak bychom chtěli. Že stárneme, že nemáme náladu, že se bojíme, že se trápíme a že se děsíme toho, co právě prožíváme. Být pravdivý není jen o tom říkat pravdu, mluvit pravdu a žít pravdu, ale také v pravdě žít i být. Sama pravda dost bolí a bývá krutá, ale kryž se člověk naučí ji vnímat tak, jak má, zjistí, že pravda je pravdou a není nic, co by ji mohlo změnit. A je jen na nás, v jaké rovině našeho žití budeme žít. Zda v přetvářce sami před sebou, nebo v pravdě a vším, co s ní souvisí...

Moudrý ten, kdo pravdu dí!

Věrná

Danost věcí a skutečnost, že se ke mě vždycky dostanou ty, které nějak mají, mě nepřestane fascinovat. Hudba, která mě přivábí svými rytmy a zaryje se přímo do srdce. Slova, která přesně odpovídají tomu, co právě prožívám. Věci, které se mi staví do cesty, abych je zdolala ve chvílích, kdy mají být zdolány a mají přínést ten správný účinek. Slova, jež mají donést svůj smysl dostoupají až k pochopení ve chvíli, kdy mohou být vyslyšena. Tak přesně to funguje a tak přesně to v mém životě je. Občas ztrácím v mlze cestu, občas ztrácím směr a také víru v sebe sama, ale ve chvílích, které přícházejí následně pak pochopím, že i ono tápání má smysl. I já musím pochopit, v čem je smysl toho, co právě prožívám a kam se směruji. A že není náhoda, co si k sobě přitahuji, koho k sobě pouštím, s kým komunikuji a jak. Tohle všechno má svůj smysl a řád, který řídím, ač přesně nevím jak... V pevné oddanosti drž mě vždy, když je to potřeba a podej ruku tam, kde bude chybět!

Věrně a statečně, krásně a skutečně...

Vypnout

Občas se to stává, že nepomůže ani dobrá káva. Člověk je tak unavený, že jedině ani spánek nepomůže. Snad je dobrá fyzická aktivita a únava ze sportu, či jiné takové aktivity pomůže unavit tělo, které si dokáže nakonec odpočinout. Jinak není zbytí a točíš se v kruhu neustálé únavy, stresu a přidávání úkolů, které ovšem nikam nevedou. Vyřešit je nedokážeš, pohnout s nimi nemůžeš a víš, že tady budou. Staší tě, utlačují tě, jsou v tvé hlavě, zobou z tvého vnitřního já, víš to, ale neumíš se s tím vyrovat. Na venek je to pořád ta stejná fasáda a zdání normality, uvnitř probíhá bouře, která se nedá zastavit. Hromobití, blesky létají tam a zpět, kdy dopředu nevíš, kam udeří přístě. Očekávaš, ale nevíš. Jsi stále ve střehu, ale netušíš, odkud to přijde. Žiješ v čase nečase a době nedobě, což by nevadilo, jen kdyby ta hlava šla vypnout, aspoň na chvilku, bylo by to fajn!

Vypnout a nevnímat, nic nepředjímat...

Pandičková

Konečně jsem se dočkala! Už jsem tomu přestávala věřit, ale sen se stal skutečností a je to pravda. Dneska nastal ten den D a hodina H a já jsem konečně odučila svou poslední hodinu u studentů kombinovaného studia v letošním zimním semestru. Nevím proč, ale zdál se mi nějak obzvlášť výživný, dlouhý, úmorný a náročný. Pořád bylo kolem tolik úkolů, zadání, seminární a semestrálních prací, různých pracovních seminářů a školení, že vlastně ani nevím, kde mi hlava stojí. Možná v tuhle chvíli ani netuším, jak se mi tohle všechno podařilo přežít, ale podařilo! Jak jsem to všechno ustála a kam se to dál posune, tak to se ještě uvidí, ale pro dnešek se ve mě rozhostil klid, mír a pohoda. Moje práce byla završena, já si můžu dát nohy na stůl a teď už budu jen vymýšlet nová zadání, písemky, zápočtové testy a jiné srandičky a parádičky, které mě čekají. Ale to už proti těm mnoha předešlým, hektickým, přebíhajícím a učícím měsícům bude pouhá sranda!

Když je v pátek sranda, pak se zrodí panda...

Expertní

Červený kabátek, bílé vousy, knihu hříchů, berlu, kamarády čerty, strážné anděly a můžeme vyrazit. Zase po roce se chystáme na mikulášskou nadílku pro naše babičky a dedečky, abychom jim připomněli, že ani na ně se nevztahuje naprostá nezúhonost. I jejich dušičky během roku hřešily a možná ledacos řešily, co nebylo úplně pěkné. Proto je potřeba se podívat do knihy hříchů, přečíst největší hříšníky, postrašit je a popostrčit k nějakému pokání. Pochválit ty hodné, usměvané a spolupracující, kteří občas zlobí, ale nakonec to ani nestojí za řeč. Čerti si brousí zoubky na všechno, co by mohli, ale žádnou dušičku neuloví, dnes ještě ne, dnes je ještě čas, protože všichni slíbí, že se polepší a nakonec i zazpívají na rozloučenou krásnou koledu. Tak je to fajn a my odcházíme s pocitem, že se to opět povedlo, udělali jsme radost, překvapili jsme a snad nezklamali!

Mikuláš i čerti, to jsou pěkní experti...

Hotová...

Jak jen to všechno přežít? Kolik je to úkolů, které se válí všude kolem. Který si mám vzít a splnit, abych se konečně dostala k nějakému konci? Síla, energie a úsilí je napnuto ke zvládnutí, ale technika chybí. Ach jo, kdyby tak jen řekli, mohlo to být bez toho věčného stresu! Ten úplně nikdo nemá rád a přesto si jej všichni děláme, nebo možná přiděláváme. A to jen tím, že zůstáváme nevšímaví k tomu, co se nám mění pod rukama. Vím, že to stihnu, ale proč ten frmol... Šlo by to i jinak. Takže se nadechnu a vydechnu, najdu svůj klid a také nitku ke splnění svých úkolů.

Tak hurá do toho a vše je hotovo!

Travnatá

Bez adresy, 

bez jména,

možná bude 

odměna. 

Hlavu složím 

do klína,

ticho, to mě

dojímá.

Řev a věčné

reptání,

nedávám

to skuhrání.

Jen to, co si

nalhávám,

jen to, co si

dodávám...

 

Ještě malý

kousíček,

k tomu 

jeden 

perníček.

 

Potom už jen

pohoda, 

velká, jak ta

jahoda!

Chutná šťáva, horská tráva...

Pozorujíc...

Dívám se kolem sebe a nestačím se divit. Tají se mi dech, jakou nádheru příroda dokáže vykouzlit z toho mála, co má. Dorbné kapičky na stéblech trávy, třpytící se rosa či mrazivé vločky zalezlé na okenních tabulkách. Matka příroda je kouzelnice a mocná čarodějka, která nemá většího následovníka. Je tou, která čaruje a každý den přináší změny, které se dějí v přírodě. Během dne, týdne, měsíce i roku a my lidé je vnímáme. Občas si uvědomíme i vliv, který na nás mají. Někdy hudráme, jindy si změny užíváme, většinou však procházíme nevšímavě kolem. A přitom je všude kolem tolik krás! Všude kam se lidské oko podívá jsou zachyceny jednotlivosti, drobnosti, které ve svém celku vytvářejí onu nádhernou paletu přírody, kterou známe. Tu, která nás obklopuje, která je s námi a která je v nás! Děkuji Matko přírodo za krásy, kterými nás obdarováváš, neboť jsou to kouzla, která umíš jen ty...

Porozuj, v klidu a tichosti postůj!

Vyluštěná

Je fajn, když člověk dokáže vyřešit některé problémy samostatně. Poradit se, to ano, ale obtěžovat někoho dalšího, aby přišel a udělal to, co já nedokážu dořešit, to je někdy ten největší problém. Proto je fajn, když se věci dějí, v hlavě se nad nimi přdemýšlí a pak se dají najít i další možná řešení, a to v rámci vlastních sil. To mám úplně nejraději, protože to pak vím, že jsem to zvládla. Dokázala jsem dostatečně dobře využít vlastní zdroje, síly a energii, abych vyřešila to, co se na začátku zdálo jako neřešitelný problém. A ejhle, nic není nemožné a všechno je jak má být. Já můžu v klidu užívat nedělního klidu a pohody. Občas si k tomu odskočit k plotně či pračce, no a to už určitě zvládnu. Na to mám dlouholeté školení, takže v tomhle rozhodně problém nebude!

Řešení je mysli umění...

Spadnutá

Jediný okamžik a člověku se může změnit život navždy. Jediné rozhodnutí a životní příběh se ubírá úplně jiným směrem. Cesty jsou jinak klikaté a kostrbaté, všechno se posunuje zcela jinak. Na počátku stál jeden moment. A to, že jsme si řekli, že takhle to dál prostě a jednoduše nepůjde. Rozhodli jsme se pro změnu a udělali jsme závazek, který rozhodně nechceme a nebudeme měnit. Jdeme svými cestami, které pomalu klikatíme. Občas nevidíme za další zákrutu, ale víme celkem jistě, že ač jsou naše kroky nejisté, jdeme správně. Náš dech je jistý, kroky pevné a dny mají ty správné rysy. A my nejsme jen panáci, kteří jsou neseni proudem, ale pevně stojíme, pracujeme a jdeme tam, kam máme jít. Potom jsou naše rozhodnutí přesně taková, jaká mají být!

Rozhodnutí na spadnutí...

Očekávaná

Návraty do dětstkých let a vzpomínky na to, kdy jsme jako rodiče vodili své potomky na místa, která nyní navštěvujeme z nostalgie. Tak nějak je to v mezidobí, kdy člověk už má své děti dospělé, vylétlé z domácího hnízda, ale ještě neusazené. Stále je vnímá, jako své děti, které jsou ovšem věkově někde dál a čeká, kdy se v jeho životě objeví zase malinkatý dětstký element. Ono malinké stvoření, kterému budou zářit oči v době blížících se vánočních svátků. Kdy bude v očekávání příchodu Mikuláše a Ježíška napnuté psát o dárky a brebentit nad tím, jak asi ten Ježíšek všechno stihne. Už se na to těším a snad se toho i ve zdraví dočkám, abych jednou mohla se svými vnoučaty zažít tohle krásné adventní období, které je časem dětství, naděje a radostného očekávání... Pro nás dospělé možná spojeno s mnohým stresem, ale ten je dobré nechat zavřený a raději se radovat z toho, že jsme, že jsme spolu a že jsme stále tady!

V čekání je poznání...

Udivená

Hektičnost dní, které aktuálně prožívám, mě nepřestane udivovat. Přestože si říkám, že už mě snad nemůže celkem nic zaskočit, stále se divím. S nejasným pocitem stojím a zírám do chřtánu času, který požírá všechno, na co dokáže vztáhnout ruku. Je to jen můj bláznivý svět, který se točí tak strašně rychle, nebo je to svět nás všech, který takto rychle pospíchá kupředu? Vzhledem k tomu, že se ocitám v určitém, pro mě docela nejistém rozpoložení, si říkám, že takhle to přeci nemůže jít stále dál. Spirála už pomalu dostoupala vrcholu a teď už by se měla pomalu hroutit zase zpět na začátek. Nebo se mýlím? A moje znalosti fyziky jsou opravdu tak chabé? Nevím, jen tak nějak tuším, že je toho opravdu příliš a nikde není únikového východu! Buď se ztrácí v mlze, nebo nebyl vůbec vytvořen? Uvidíme, jak daleko se ještě dostaneme, kam nás naše kroky zavedou a kde vlastně skončíme.

Nad údiv a překvapení, v mém životě nic dalšího teď není!

Otázková

Stále v pohybu a stále v jednom kole. Ani středa není ničím zvláštní a nikde se nezastaví. Jediným malým ulehčením je fakt, že dnes nemusím být na nohou ve dvou pracovních procesech, ale jen v jednom. Proto jsem se rozhodla, že si den zpestřím předvánočním úklidem a nákupem. Člověk prostě ví, jak si naložit a udělat si den klidnější. Proč si neužít klidu a pohody, když můžeme mít pořádně naskládáno práce, která rozhodně nepočká, že? No a tak ti tady žijeme, blížíme se bláznivým tempem blíž a blíž k vánočním svátkům. Ty už pomalu začínají vystrkovat růžky zpoza vrátek a tak nezbývá než se smířit s faktem, že se tomu prostě nevyhnu a budu muset vánoční náladu někde vydolovat, objevit a nachystat. Zatím netuším, kde se kupuje, ale snad se mi to podaří brzy zjistit...

Duchu vánoc kdepak jsi?

Přející

Sama nevím, kde se to všechno bere, ale už se těším, až tohle náročné období konečné skončí. Nějak se neumím připravit na to, co by mělo za chvíli začít. Blíží se vánoční svátky a já se letos vůbec netěším. Snad poprvé po tolika letech necítím onu kouzelnou radost, dětské očekávání a netrpělivé vyčkávání toho, co přijde. Netěším se, nezatajuji dech a vlastně jsem ráda, že vůbec dýchám. Docela často si připomínám, že vlastně musím dýchat a to pěkně zhluboka. Musím se snažít nabrat dech, musím se snažit být a usmívat se, abych neztratila odvahu pro další dny i kroky. A někde v tomhle všem se mi ztrácí to, co vlastně miluji ze všeho nejvíc a to jsou moje vánoce, narozeniny. Čas, kdy se zastavil čas a všechno bylo tak, jak má být. Snad i letos se to nakonec podaří!

Nechť jsme tam, kde máme být...

Svěřující

Srandičky, srandičky a prča nikde. Člověk si někdy říká, že ještě nebylo tak zle, aby se furt jen mračil. No tak se raději usmívá a je rád, že žije. Tak nějak se snažíme přežít dny, které nám zbývají a které jsou nám dány. Chodíme od jednoho k druhému, občas hudrujeme, občas se zamějeme, ale většinou se docela nestačíme divit, co to všechno v tom jednom bláznivém dni stihneme. Od rána se nezastavíme, ruce se nám míhají nad papírem, přebíráme věci a dáváme je tam, kam mají. Blázníme, vyprávíme příhody a bojíme se, že nestihneme to, co bychom stihnout mohli. Utápíme čas v tom, co by mělo být jasné a bereme v potaz to, co jasné není. A tak se dostáváme až do bodu snění, který nám vykouzlí na rtu to jediné, co bychom tam chtěli mít a to je kouzelný úsměv. A také velký dík za to, že jsme, že jsme tady a došli jsme až sem, do bodu díků...

Děkuji a Tobě se svěřuji!

Zvučení

Zvuky, rytmus, podmanivá hudba. Tělo se otřásá a mozek přestává pracovat. Jakmile se ozývají zvuky známých písniček, dostávám se do situací a míst, která už dávno neexitují a já jsem tam stále. Rytmus, hudba a zvuky některých písniček jsou pro mě vzpomínkami na dávné časy, které byly krásné i těžké, ale přesto si je ráda připomenu. Mnoho ze svých známých lidiček, míst i skutečností mám spojených s určitou písní a tak už to bude napořád... Budou znít ve mě a budou se mnou. I když už tady nebudou jejich aktéři, nebo situace se dávno změnila. Já vím, co mě s tím pojí, co jsem s daným prožila a jaké to bylo. Proto jsem ráda za zvuky písní, které ve mě vyvolávají tyhle krásné i smutné vzpomínky, protože si tak připomenu vše, nač bych mohla třeba zapomenout a to by byla škoda!

Díky písničko, jsi moje zlatíčko...

Ťapkací

Byl to dneska dlouhý den. Brzké vstávání, vydatná snídaně, pořádné zahuhňání, zabalení vhodného vybavení, nástup do auta a tradá na hory. Dopřáli jsme si společný výlet, jako už dlouhou dobu ne a rozhodně to stálo za to! Snížek nám od Karlovy Studánky krásně křupal pod nohama a my jsme mohli společně vyfunět až Barborku. Odtud nás cesty vedly k Pradědu, kde jsme neviděli na krok, a tak jen s vědomím, že tam opravdu někde nahoře je vysílač, jsme dorazili až pod vrchol. Fičení, mráz, ani mlha nám nevadily, protože jsme se ohřáli a pak hurá po sjezdovce dolů. Jistě, na lyžích či skialpových lyžích by to šlo jistě lépe, ale my jsme se nenechali zahanbit a i tak jsme dorazili až do údolí. Zde svítili sluníčko, které nás zahřálo na naší cestě domů. Byl to krásný den, na který budeme jistě dlouho vzpomínat. Budeme se k němu ve vzpomínkách vracet a rozhodně nám pomůže přestát další drobné i větší záchvěvy života, které jistě přijdou. Nyní posíleni a krásně unaveni uléháme s vědomím, že takových dnů by mohlo být víc... Ale i za ten dnešní moc děkujeme a jsme rádi, že jsme jej mohli prožít společně, s úsměvem na rtu a pohodou v duši!

Sněhové ťapkání, všechny chmury zahání...

Vnímavá

Ráno jako z pohádky. Všude bílo, nasněženo a sníh se usmívá ze všech stran i koutů. Je to kouzelný pocit vstávat s dětskou radostí a těšit se na cestu do práce. Kdy mi pod nohama křupká zmrzlý snížek, mrazík kouše do nosu a zima se hlásí o slovo. Ještě mít vedle sebe svého tátu, se kterým šlapu pro sobotní nákup, pak by bylo dílo úplně dokonalé. Nicméně je dneska pátek, který se vydařil už od rána. Člověku je hned nějak příjemněji, když ví, že dneska jde do práce naposledy, zítra už nemusí a k tomu má ještě pro sebe takové nádherné, tiché a kouzelné ráno. Nikde nikdo, jen já, sníh, padající vločky a vnitřní pocit, že přesně takto to má být. Tohle je ten jasně daný den, moje kroky, moje cesta a můj směr, kterým mám jít... Touha cítit se takto pořád, být v tomto krásném rozpoložení a mít se, by bylo to nejkrásnější, co by mi mohl život v tuto chvíli přinést. Uvědomění si, že jsem, že mám a že stále mohu dávat, i když už občas nevím, kudy kam!

Vnímám - všímám

Krátká

Že prý se to lidem stává, 

že prý je to velká sláva. 

Že prý se to musí brát, 

že prý člověk musí hrát. 

Že je to tak, žádná sláva,

každý cosi očekává.

Že se to tak pořád stává,

nebere mi moje hlava.

Že jsem tady, možná tam,

jakpak já to udělám.

Že mám stále svoji hlavu,

nezapadnu nikdy v davu.

Že je Země kulatá,

naše koza rohatá.

Že jsou slova zbytečná,

láska ovšem skutečná!

 

S vděčností za skutečností...

Výzvová

Podle statistických meření dokáže člověk zvládnout mnoho úkolů, které před ním stojí. Dokáže vydržet tolik výzev a pokynů, které mu život přináší. Když se rozhodne, dokáže vydržet bez jídla a pití. Dokáže si odpustit různé neřesti i radosti, které mu život přináší. Umí zapomenout na skutečnosti, které jej dopalují a vybaví se mu jen to, co mu dělá radost. Ano, člověk je tvor tvárný, s mnoha tvářemi, náladami a rozmary. Přesto jsem přesvědčena, že jedné z věcí neodolá nikdy, a tou jsou možnosti nákupů a slev. Jakmile dnešní homo inteligentus nacupus zjistí, že do schránky dorazily letáky, jako hladový pes se rozběhne očima po nabídkách. A hele, tady mají ve slevě máslo, jo a tady zase mléko a mouku. No a tady zase nabízejí zajímavé dárky k vánocům... Bylo by potřeba vyrazit na nákupy! Ač jsme se zařekli, slíbili si, že už opravdu nic nekoupíme, nic nepotřebujeme a nic dalšího nezužitkujeme, letáky rozčeřily hladinu a my prostě musíme! A když homo nacupus musí vyrazit na nákupy, tak jej ani párem sobů nezastavíš!

Vyzývej si, apeluj, při slevách si přesto stůj...

Moje?

Jsou věci mezi nebem a zemí, které neovlivníme. Ony se prostě a jednoduše dějí, fungují, existují a nic nezabrání tomu, aby se uskutečnily, až do úplného konce. Člověk tuhle letitou pravdu ví, a přesto nějak doufá, že by to občas mohlo být i jinak. Že by se něco mohlo změnit a mohly by se věci dít tak, jak by se mohlo líbit nám. Jenže na to jsme přeci jen malí páni, abychom dokázali poroučet větru či dešti. Človíček je jen malinkatým knoflíkem, který neovlivní nic zásadního. I když to může znít hrozivě, je to bohužel tak. Svatá pravda, se kterou se lze buď smířit, nebo ji nechat jít. Jiná možnost není, aby se člověk z daného nezbláznil a zároveň měl aspoň trošku pocit, že jeho život je kousíčkem dění jeho...

Co je mého, nechť je mé!

Rozkvetlá

Je zajímavé, jak občas člověk narazí na slova, která zrovna potřebuje slyšet. Je v situaci, kdy se cítí sám, nebo zrovna není ve své kůži a v hlavě běží tolik hrozivých myšlenek. Potom stačí jediná krásná věta, která tu vyskočí na nás vyskočí. Nečekaně, krásně a kouzelně padne přesně tam, kam má. Sedne tam, kde sednout má a udělá přesně to, co udělat musí. Polaská duši, zažene hloupé myšlenky a pozvedne hlavu. Člověk pak najednou ví, že nejen prací živ je člověk, ale jeho spokojenost vychází z něho samotného. Z toho, když se bude mít rád, bude spokojený sám se sebou. Bude si vědom toho, že není dokonalý a zaměří se na rozvoj toho, co je v něm dobrého. To je přeci krásná cesta, kterou stojí za to jít!

Tisíce cest, nechej sebe rozkvést...

Jaká?

Sluníčko už vystupuje na oblohu. Mráz pomalu ustupuje. V hlavě mám zmatek a nevím, jak si věci uspořádat, aby dávaly smysl. Možná, že už nikdy nenajdu onen pomyslný klid, který jsem pociťovala. Možná, že tento stav, nestav, bláznivého ničeho je přesně tím, co má být mým průvodcem budoucností. Nevím, možná nemám vědět, ale alespoň drobně tušit by bylo dobré. Neumím se srovna sama se sebou, neumím najít sebe sama a nenacházím klidu nikde, kde bych potřebovala. V práci je kolotoč od rána do večera, doma se člověk nezastaví a v sobě mele myšlenky jednu přes druhou. V tomto rozpoložení se nedá normálně fungovat, spát, smát se a užívat si života. A o těšení se na něco, co přijde, co bude, co by mohlo přijít a být zajímavé, tak o tom není vůbec ani řeči... Všichni kolem slibují, že bude líp, já si to do určité doby také myslela, ale teď začínám propadat pesimismu. Jak bude, tak to ví už snad jen?

Jak bude, tak bude...

Nezměněná

O kousíček posunout poznání, 

mít dobré zadání. 

Dneska budou sezdáni,

ti, co jsou poznáni.

Jen ti, co se cítí svobodni,

zůstanou nabíledni.

Ostatní půjdou zase dál,

aby byl bláznů plný sál.

A tak se točí kolem svět,

který je pestrý, jak ten květ.

Jednou je člověk nahoře,

podruhé hledá cosi v komoře.

Někdy se prostě nedaří,

protože je venku příšeří.

Až zase přijde sluníčko,

bude krásně teplíčko.

A my se budeme radovat,

společně venku putovat,

za krásou, za mraky,

za draky, ať je nám

odejdou tyhle rozpaky...

Den je krátký, tohle vím, dnes to ještě nezměním!

Řešená

Neustále kličkovat mezi termíny a hledat volná časová okénka, kam by se dalo ještě vměstnat to, či ono. Tak nějak se odvíjí moje aktuální pracovní nasazení, které přináší mnohé výzvy a radosti. Na začátku si vždycky říkám, jak to vlastně všechno zorganizuji, abych všechny tyhle věci dala dohromady. Abych skloubila všechny ty jednotlivosti do jednoho celku a udělala z nich jeden fungující pracovní den. Je to výzva a je to občas velká zátěž, ale většinou se to povede. Člověk se totiž nesmí nechat zlákat kličkami rychlosti a netrpělivého rozhodování. Musí si nechat odstup od problémů a starostí, aby měl čas se podívat na problémy s nadhledu a odstupu. Ono totiž pomáhá pořádně se nadechnout, zastavit se, zpomalit a při dlouhém výdechu plánovat, jak na to. A najednou jsou krásná řešení na stole!

Šup se s tím, už to vím...

Zlatíčková

Občas vysvitne slunce i tam, kde jej opravdu nečekáme. Najednou se objeví a člověku je v tu chvíli krásně a radostně. Velká tíha a tlak posledních dnů se rozpouští v teplých paprscích a na tváři zůstává pouze milé pohlazení a radost. Je to jako dostat nečekaný dárek, který potěší u srdce a udělá nečekanou radost. Je to kouzlo, které nečekáš a ono je schováno. Přichází ve chvílích, kdy nevíš, že přijde a o to víc je jeho příchod pro tebe kouzlem. A přesně takové bylo dnešní sluníčkové pohlazení. Zahřálo na tváři, u srdce a dodalo dobrou energii do dalších hodin tmy a sychraviny, která se na nás zase chystá. Ale dnes se jí nebojím, protože vím, že obstojím. Se sluníčkem v zádech, je mi hned lépe a klidněji!

Sluníčko je naše zlatíčko...

Zemitá

Trpělivost růže přináší. Tuto okřídlenou větu jsme slýchávali od svých babiček a maminek, a to vždy, když jsme netrpělivě vyhlíželi situace, které pro nás byly čarovné, kouzelné a prostě k nedočkání. Občas jsme netrpělivě čekali na výsledky testů z matematiky či českého jazyka, kde ona netrpělivost byla ovšem spojena úplně s jinými vnitřními pocity. Postupem času, jak jsme dospívali, mnozí z nás pochopili, že pokud má skutečně nějaká práce stát za to, má být vykonána výborně, pak je spojená s naší trpělivostí a vysokým nasazením. V tuto chvíli jsme to byli my, kdo jsme používali onu okřídlenou větu a dávali na odiv svůj klid a vyrovnanost. Jenže nevím, kde a kdy se to všechno změnilo, najednou se dívám a už nikdo trpělivě nečeká, nesnaží se a neusiluje o výsledky, každý chce mít všechno hned. Kde se vzala tahle pro mě nesmyslná doba netrpělivá? Proč tak spěcháme? A kam? Vždyť jsme si ještě nestihli užít této chvilky a už zase pádíme dál. Tohle není život, o který stojím. Zde není mé místo. Raději se půjdu schovat mimo tyhle bláznivé mantinely. Najdu si tichý koutek a počkám, až zase budou kvést růže!

Cesta trnitá, hlavně zemitá...

Temná

V poslední době mě obíhá neustálý a nevysvětlitelný pocit strachu a nejistoty. Ve chvílích radosti se přistihuji v myšlenkách zastavuji a nějak podvědomě cítím, že tam někde vzadu je temnota a nicota. Každým okamžikem požírá kousek toho, co je krásné a nenechá mi prostor k radosti. Starosti se množí neskutečným tempem a radosti aby člověk pohledal. Je to neskutečné, ale je to tak. V zádech pocit strachu a před sebou budoucnost, kterou nelze odestát. Přichází, je s námi a my s ní, tvoříme to, čím budeme zítra. Děláme naše já o kousek starší, možná moudřejší. Jen ten pocit se neodbytně hlásí ke slovu... Chce překonat vše, co je ještě k mání. Ano, bylo by lákavé jít cestou průměrnosti a nechát se vtáhnout to temnoty a pak už si jen stěžovat. To ovšem není moje cesta. My bojovníci víme, že ač nás to stojí mnohé síly, bojujeme, protože jen tak se dokážeme zpětně podívat na sebe do zrdcadla a říct. Ano, to byla ta správná volba! Tak neboj a jdi dál, temnota se rozestoupí a zase bude slunce svítit na cestu a hřát na naše dlouhé roky...

Temnoty se nebojím, já před ní určitě obstojím!

Svědomá

Říkat nahlas, co cítíš. Vyjadřovat své pocity a emoce. Být a souznít s tím, co se nám líbí a nelíbí. Umět nahlas vyjádřit svůj souhlas i nesouhlas s tím, co se nám líbí a nelíbí. A nezůstat na povrchu a jen si brblat, ale opravdu vyjádřit svůj názor a říct, proč se mi líbí to a ono, nebo proč se mi nelíbí to, jak se něco dělá či něco říká. Ostatní si možná myslí, že je nám to jedno, protože se k tomu nevyjádříme, ale také možná ani netuší, že se nám nelíbí, jak na věc nahlížejí a že my sami o daném smýšlíme naprosto jinak. A protože jsme lidé různí, s různými názory a přesvědčeními, měli bychom si umět říct, kdy je opravdu potřeba vyjádřit nahlas svůj vlastní souhlas či nesouhlas s řečeným. Protože mlčení může znamenat souhlas, ale také němé přihlížení něčemu, co sami neschvalujeme. Ač to není příjemné, zvedněme občas hlavy, hlasy a buďme svědomím těch, kteří vlastní svědomí nemají!

S vědomím za svědomím...

Zvládající

Když se věci zdají, že už jsou tak, jak mají být, přijde zase něco, co se obrátí úplně někam jinam. Asi je to celkem normální a musí to tak být. Je to prostě život a člověk s tím nic nenadělá, nezmůže a ani nemůže nic dělat, protože by se jen trápil. Zřejmě nám opravdu nezbývá nic jiného, než brát věci takové jaké jsou. Je to jedna z možností, jak se z toho všeho nezbláznit a také nezbláznit. Jinak bychom mohli také pěkně rychle zjistit, že chocholouškov je za rohem a mohli bychom se tam ocitnout vellmi rychle. Možná, že už tam máme nakročeno a protože si to uvědomujeme, je důležité si to tak nějak pěkně a rozdpovědně nahlas říct, že tohle není cesta pro nás... Tohle není ten správný směr, kterým se máme dát a kam se máme ubírat. Proto pomalý výdech, pomalý nádech, podívat se dopředu a klidným krokem vpřed. Ono to stejně nějak dopadne a my budeme ty běžné figurky v poli dějin, kterými bude taženo až budou kostky vrženy!

S Tebou po boku, hurá do útoku...

Zpátková

Sobotěnka, sobota, že prý je jen robota. Pro někoho možná je, kdo má špatné údaje. Někdo, kdo si přivstane, tomu slunce přistane. Tomu parťák sílu dá, ke všemu, co se jenom zdá. Člověk někdy sílu má, jindy něco postrádá. Někdy jen tak letí světem, nevnímá, zda je dospělým či dítětem. A pak náhle zjistí záhy, že má kolem dlouhé sáhy. Toho všeho čeho nezná, čeho jemu možná třeba? Netuší a nevnímá, dýchá, běží, dívá se snad očima? Začarovaný je tu kolem les, kam se schoval i ten pes. Mlha, déšť a vítr fouká, kolem leží ladem louka. Je to prostě prosté bytí, naše malé živobytí. A tak stále dokolečka, přichází nám sobotečka...

Od pondělí do pátku, všechno jen ne pozpátku!

Vycházková

Tolik mi chybí příroda a toulání se v ní. Tak ráda bych se ztratila v napadaném listí, šlapala do kopce a funěla si krásně do pedálů. Chtěla bych si jen tak oddechnout od všeho, čeho je moc a nechat všechno běžet pryč. Nemuset myslet a hlavně myslet, to by se mi moc líbilo. Bylo by to nad všechny dary, které by mi život připravil. Jen to by bylo to nejlepší! Toulat se a být zase jen tak někde v přírodě, která mě nabíjí a dává pocit krásy a radosti. Už totiž ani nevím, jak voní les a fouká vítr. Jak je na horách a kolik radosti zažije člověk při běžné procházce v parku. Moje srdce touží po obyčejném pohlazení přírodou, které laská a je laskavostí. Snad se dočká a snad i tohle malé bouřlivé období přejde, mraky se rozestoupí a sluníčko zase bude hřát...

Těším se na to co přijde, ač nevím, zda vše vyjde!

Porpůrná

Už jenom z povinnosti děláme věci, které jsou kolem nás. Pohybujeme se v koloběhu stejných událostí a čekáme, co nám přinesou dny příští. V očekávání budoucnosti předpokládáme, co by se mohlo stát a vidíme světlo na konci tunelu, které se nám zdá nějaké menší a zastřenější. Hledáme sílu na to obstát v tom, se aktuálně děje a netušíme, kde vzít energii na všechno, co přichází. Bojíme se každé zprávy, která je za dveřmi a raději uzavíráme uši, oči, duši před vším, co by mohlo přinést další pohromu. Bojíme se, bojíme a přesto někde v koutku duše věříme, co tohle je jen přechodné období, ze kterého se jednou vymotáme a zase budou cesty kouzelné, vítr se nám bude honit ve vlasech a slunce bude osvětlovat naše společné kroky přírodou. A my, my budeme šťastní, zdraví, spokojení a jeden druhému stále oporou!

Buď se mnou, buď mnou...

Konečná...

Končíme a zavíráme krám. Dál už každý jdeme sám. Nikdo nikoho nedoprovází a cesty jsou už jenom v šeru. Každý jde sám za sebe, byť individualismus není to, co bys vyhledával. Člověk tohle všechno nějak tuší, ale přesto doufá, že když to přijde, nezůstane sám. Stále věří, duši má skutečně otevřenou ke všemu, co by mohlo pomoci, jen té pomoci se nedostává. Je v tom všem sám! Bojuje, posunuje své poznání o kousek dál, aby se dozvěděl, že poslední věci vezdejší jsou jen na něm!

Nezoufej, do věcí si troufej...

Prozpěvovaná

Zpívá si duše má, 

zpívá si dál. 

Ač občas umdlívá, 

vůbec nic neskrývá.

Tvář se zde usmívá,

slunce v ní přebývá.

Sil už moc nezbývá,

přesto se podívá...

 

Se slovy hraje si,

tahá za pačesy.

Nikdy si nestýská,

překoná skaliska.

 

Dává i rostlinám,

dává vám i nám.

Nikde nic neschová,

je tak opravdová.

 

A tak si přejeme,

ať všichni žijeme,

ať máme klid a mír,

slon, žirafa i netopýr.

 

Ať všichni společně, máme se báječně!

Úžasná

Ozvalo se cvaknutí a pak nic. Prázdno, pusto, tma, zima. Člověk se ocitl někde v úplně tmě. Sám bez jediné další živé duše, která by se jen kouskem teplého obětí snažila zachránit to něco, co může či by mohla ještě dát. Cvak a jsem doma v obýváku. Sedím zabalená v teplé dece, v ruce držím horký čaj s citronem a přemítám, kam mi to ta moje mysl zase utekla. Ano sním, mám své sny. Někdy jsou maličké, jindy obrovské a každičký den se snažím snít. Jdu si za svými sny a každým krokem jsem sým snům blíž. Už jen samotná snaha se cení a jeden úkrok stranou nevadí, protože i ten je cennou lekcí, která znamená, že každý krok se počítá a každá cesta je tou správnou. Nic není ztracené a všechno má svůj přesný cíl!

Sni své sny, vím že jsi úžasný...

Momentková

Tak tohle fak nevymyslíš. I kdybys jednou chtěl, tisíckrát se ti to vrátí jinak. Je to jako ošahaná deska, která se hraje vždycky stejně a přesto pokaždé úplně jinak. Asi jako když svítí sluníčko, které jednou pálí až člověka kouše kůže a nemůže najít místo, kam by se před ním schoval. A pak to stejné slunce svítí a dodává potřebnou energii, která se s podzimem ztrácí. Někdy se to tak prostě stává, že jsou věci stejné a přitom tak odlišné. Vaření, které může být zábavné a jindy naprosto otravné. Žehlení, které může vadit a jindy krásně doplňovat prázdné chvíle nedělního odpoledne. Ať už jsou dnešní momenty jakéhokoliv ražení, ať jsou právě tím, čím mají být a zapadají tam, kam zapadnout mají...

Částečky dne, všechno si krásně sedne!

Dušičková

Dušička sem,

dušička tam,

svíčka kam

se podívám. 

Klidu zde není,

každý se honí,

za svitem svíce,

za drící líce.

Sluníčko prosvítá,

listí si šustí,

auto jede,

řeka si ústí.

Hlava se míhá,

něco nestíhá,

zase je pryč,

ach to je kýč!

Půjdeme společně,

uctíme statečně.

Všechny, co byli zde,

s námi společně.

 

Vzpomínkou v 

srdci svém,

vzdáme jim

tichý hold

a pak nám

zazní náš 

andělský 

akord....

Duše má neplakej, díky své vzdávej, žes mohla zakusit svou chvílí, tady být, s těmi, jež byli a již nejsou, s těmi, jež mělas ráda a oni měli rádi Tebe....

Šťavnatá

Tomu nevěřím, snad až to uvidím. Rána jsou ještě chladná a večery už brzy tmavé. Zima se blíží kosmickou rychlostí a mě nezbývá než se opravdu smířit s tím, že aktuální rok se opravdu opět chýlí ke konci. Pomaličku střádám myšlenky, hromadím nápady na dárečky a přemýšlím, kdy stihnu to, co se každý rok snažím stihnout. Nějak si letos neumím představit, že se mi to všechno podaří stihnout včas a s plným nasazením. Nějak bych to asi chtěla přeskočit, vymazat a raději bych se přesunula dál. Vím, že to nepůjde a tak se raději budu usmívat a nějak to i tohle všechno zvládnu.... Ostatně tak jako i to, co bylo v předchozích letech a taky to nějak dopadlo.

Nevěš hlavu, má to šťávu!

Prokousávaná...

Člověk se snaží věřit, že zase přijdou chvíle, kdy bude líp a kdy se mu bude dýchat volněji a radostněji. Kdy zvuky budou mít tu správnou intonaci a vůně ten správný odér. Kdy všechno bude do sebe zapadat a každý detail bude takový, jaký bychom si jej přáli. Vím, že začátky jsou těžké a človíček se musí překousat přes ledacos, což bývá to nejtěžší. Pro samotného kousavce to bývá složité, ale pro přihlížející je fakt kousání ještě o něco složitější, protože prožívají všechno mnohem více. Strašlivě se trápí každým kousnutím vedle, mimo samotnou látku a to je pak takové prožívání a drásání, které bychom snad nepřáli ani nepříteli. Ze zpětného pohledu si pak člověk říká, co jsem tak bláznil? Proč jsem se tak trápil? Vždyť to nebylo potřeba! Ale to už je jeho vlastní mysl i prožívání úplně někde jinde a s někým jiným. Takže soudí podle jiných pravidel a s jiným nastavením. Jenže to v tuhle kousací chvíli neví a tak kouše, prokousává se tímto bláznovstvím a jde dál, aby se zase posunul blíž tomu, co si vytýčil a co si stanovil!

Za svými cíli a ještě dál...

Bezprostřední

S intuicí se rodíme to tohoto světa a někde v průběhu našeho života se nám vytrácí ono vzácné propojení na stav, kdy víme, jak reagovat na stavy určitého bytí a fungovat přesně tak, jak se má. Nevyužívámě plně potenciálu, který nám naše intuice dává a jen tak si v klidu plnyneme světem, aniž bychom poslouchali naše tělo, případně naši mysl. A myslím, že je to velká škoda, protože tím ztrácíme hodně z toho, co nám dává život v jeho zvláštnostech i jedinečnostech. V případě, že bychom dokázali naslouchat tomu, co nám poodhaluje naše tušení budoucího a pochopení současného, asi bychom byli lepšími ke svému okolí i sami sobě. Byli bychom lepšími lidmi, lepšími současníky i moudřejšími průvodci po tomto spletitém světě, který je i tak zvláštně zamotaný svým bezprostředním poznáním. Poznáním pravdy, lásky, krásy. Vnímáním emocí, nemocí, bezmocí...

Veden intuicí, stojím před sklenicí!

Funící

Uvařím si čaj, zabalím se do teplé deky a nechám si něco klidného zdát. Takhle nějak bych si dneska představovala svůj večerní program, ale netuším, zda tohle bude přesně to pravé ořechové. Jak to tak vidím, asi budu muset zase zatnou zuby a vytáhnout do boje s nějakou tou špínou či zatoulaným špinavým prádlem. Asi to bude znít bláznivě, ale já to stejně takhle nějak očekávala a asi jsem to tak i nějak měla v plánu. Čas už to tak chtěl, že se prostě věci proměňují a v rychlém sledu zvládají ušpinit. Čekají, až nastoupí úklidová četa, která všechno napraví, uklidí, vyčistí a vypere. Prostě to dá do pořádku, do pračky a doma to zase bude vonět po všech krásách a vůních světa!

S vůní se funí...

Bloková

Pádím tímto světem,

jarem, jako létem.

Kilometry sbírám,

občas na to zírám.

Jednou jsem nahoře,

jednou zas dole.

Občas se divím,

co všechno vidím.

 

Cesty se klikatí,

vždycky se navrátí.

 

Spolu si blázníme,

i když nic nevíme.

 

Grafy a odrážky,

prošoupem podrážky.

 

Tašky si sbalíme,

do vlaku pádíme.

 

Pár dní zas proběhne,

víkend si přiběhne.

 

My se zas sejdeme,

u jednoho kamene...

 

Od skoku ke kroku, od bloku do roku!

Podnětná

My lidé jsme opravdu velmi zvláštní stvoření. Většinou toužíme po tom, co právě nemáme. Po trošce toho klidu, ve chvilích největšího ruchu. Po trošce ruchu při velkém ruchu. Po špetce vzrušení, když se nic neděje a po trošce nic nedělání, když se stále něco děje. Být starší, když jsme příliš mladí a být mladší, když se blížíme příliš rychle do staroby. A tak najednou zjistíme, že jsme se ze stádia čekání na Mikuláše dostali do fáze, kdy sami Mikuláše děláme a pak už jen za Mikulášem smutně koumáme. No prostě a jednoduše je to tak, neumíme si užít chvíle, která je nám dána a stále se snažíme toužit po tom, co bychom chtěli mít a nemáme. A proč? Vždyť to, co je teď a tady je přeci tak vzácné, tak si to pojďme užít!

Buchta sem, buchta tam, radost kam se podívám...

Příchuťová

Jsou setkání, která vám změní život a setkání, která s vámi nic neudělají. Jedny vás ovlivní a zanechají ve vás pocit důležitosti, správnosti a pocitu, že jste přesně tam, kde máte být. Že ono setkání se mělo uskutečnit a mělo se stát právě vám. Říkáte si, že jste dostali úžasný dar, který si v sobě hýčkáte a opájíte se pocitem radosti a zadostiučinění z toho, že jste se potkali právě s tím, kdo vám do života vstoupil. A pak jsou taková setkání, která nic nedávají, nebo naopak vám ze života ještě berou. To potom stojíte, cítíte se obnažení před celým světem a nevíte, zda se vám to všechno jenom nezdálo. Víte, že nezdálo, protože jste to prožili, ale co to mělo být, to opravdu netušíte... Vnímáte onen pocit změny a čekáte, jaký bude váš vnitřní dojem z toho, co jste prožili. Bude to krásné poznání, nebo velké zklamání?! Všichni si jistě přejeme, aby všechna naše životní setkání končila spíše tajuplným očekáváním, ale občas může přijít i ono neskutečně nepříjemné rozčarování. Tak na to buďme připraveni a očekávejme jedno i druhé, neb život přináší mnohé variaty a my netušíme, kterou příchuť pro nás právě chystá...

Příchutě - roztáhni perutě!

Jdi...

Občas má člověk pocit, že je potřeba něco změnit, ale vlastně netuší co. Pořád se dívá kolem sebe, ohlíží se a nikde nevidí nic, co by bylo potřeba změnit. Všechno vypadá přesně tak, jak má být, ale vnitřní radar hlásí, že je něco jinak. Pocity, které nelze uchopit, které jsou s námi a které nám občas dávájí zabrat. To je to, co nás trápí, nedá nám spát a brání nám zhluboka se nadechnout a vydechnout. Bezradně postáváme, netušíme kterým směrem se vydat, co podniknout a proč vlastně jít a kam... Vědomě odmítáme pohnout se z místa, protože tady a teď je něco, co nás poutá s tímto stavem věcí, které chceme zachovat. Ale víme, že se musíme pohnout dál. Stát na jednom místě není řešení.

Jít dál a neotáčet se...

Vyřčená

Jsou místa, kam se chci podívat a místa, která nemusím navštívit nikdy. Občas toužím přenechat starosti ostatním a toulat se světem jen tak bez ničeho a nikam. Vím, že to jsou jen pouhá přání, ale i přát si člověk musí umět. Musíme si umět dávat pozor na to, co si přejeme a proč. Protože umět si přát a přání dávat do světa je vlastně velké umění. Takové, které si většinou neuvědomujeme, ale ono nás doprovází cestou tam i zpět. Protože my si tak chodíme po tom našem světě, jdeme si od jednoho k druhému a tu a tam si přejeme. Nepřemýšlíme nad tím, co si přejeme a stále si tak přejeme. Vysíláme energetickému světu kolem mnohé signály, které chceme, aby byly vyslyšeny a pak se divíme, když nakonec vyslyšeny jsou... Proč, ptám se já? Vždyť jsme si to přáli? Tohle jsme přeci chtěli! Takže pozor na všechna přání, která máme a která si dáváme, protože jakmile jsou a nabudou jasných obrysů, budou zhmotněna a už je nebudeme moci vzít zpět...

Přát, za svým si stát!

Společná

Ještě chviličku a malou kávičku. Potom složíme básničku, nebo si zatonujeme písničku. Sluníčko nám krásně svítí a týden se pomalu překlápí do své druhé poloviny. Já pomalu začínám zase uvažovat nad tím, co budu o víkendu vařit a jaké dobroty si upečeme. Pro tentokrát se chci nechat inspirovat něčím jednoduchým a možná se nebudu bát poprosit o pomoc své nejbližší. Určitě se bude hodit dobrá rada a také pomocná ruka, která občas něco přidrží, s něčím pomůže a něco někam přimíchá či přihodí. Těším se, že tento víkend bude nejen o jednu hodinu delší, ale také o celý jeden den volnější a klidnější. Nebudeme muset nikam spěchat, nebudeme muset se nikam honit a dokonce si užijeme společného smíchu a radosti. Už se na to moc těším, že strávíme tři volné dny. 

 

Ty, já a ty....

Silná

Jak zvláštní probudit se do dalšího rána, které je stejné a přitom tak jiné. Probouzím se v jiném prostředí, se stejným parťákem, se kterým jsem včera usínala. Jsem to stále já, ale uvnitř mě se něco změnilo. Stále ještě přesně netuším, co je jinak, ale podvědomě vím, že je všechno jinak. Linky, spojnice, vztahy a ojnice jsou ještě na svých místech, ale už dlouho nebudou. Život tomu chce, aby se svět obrátit a to, co bylo známé zaniklo. Abychom si museli zvykat na jinou realitu, která už nebude táž. Proto si ještě dneska dopřejeme společný smích i pláč, srdečné obětí a bezpodmínečný slib, dneškem nic nekončí! Ač musíme říct sbohem, srdce krvácí a oči jsou plné slz, vědomí je čisté. Díky za všechny dny, hodiny i minuty, které byly...

Sílu měj!

Audienční

Nový den, nový týden, nové myšlenky, nové úkoly a nové výzvy. Neskutečně rozběhnuté informace se pomalu šíří a zase sbíhají do jednoho bodu. Ruce se míhají po papíru a zanechávají svou řádnou stopu na papíru. Den se odvíjí svým tempem, které je přesně takové, jaké má být, jen kolem oběda nabírá kvapíkového kvaltu. Naskočím na rychlík a raději vše opouštím. Vyrážím na audienci ke královně, či vlastně králi, kterou si plánuji již několik let, nebo možná pár vteřin. Snad se to už konečně povede, všechno dobře dopadne, vlak dorazí, letadlo doletí a včas dorazím na ta místa, která jsou k audiencím určena. Abych pak nakonec mohla s královským nadhledem zjistit, že nic není nemožné a všechno je přesně tak, jak má být!

Smím zde být, nebo už mám raději jít?

Tabulková

Představivost tě dostane do pohádkových míst, která si jen můžeš přát. Logika tě pak odstane z bodu a do bodu b. Skutečnost tě dostihne nepřipraveného na to, co musíš prožívat. Slušnost ti otevře dveře do mnohých srdcí a laskavost ti umožní vnímat svět s přátelskostí a nadhledem. Skromnost tě připraví na chvíle, kdy budeš mít hluboko do kapsy a nebudeš vědět kudy kam. Odvaha ti pomůže čelit tomu, co ti život chystá a vnímavost ti pomůže překonat nejeden zádrhel, který může v životě nastat. Pečlivost jde ruku v ruce s šikovností a nachystá ti mnohé dlouhé zimní večery nad tvořením něčeho, co použiješ jen zřídka. Tolerance spojená s úsměvem tě povznese nad mnohé problémy, které budeš řešit. Houževnatost, vytrvalost a důvěra v sebe sama tě bude posouvat vpřed, za tvými sny, které v hlavě máš. Tvořivost, dobrota a jistota ve svůj svět ti pomůže vždy najít cestu domů, ať už budeš kdekoliv... A tvoje dobrácké srdce, spojené s optimistickou a družnou povahou ti přinese mnohé radosti i starosti, které zvládneš a my s Tebou, kamaráde náš!

 

Tabulky měj, na svět se směj... 

Betelná

Od všeho vypnout a nabrat nový dech. Vystačit si s tím, co máš a nestěžovat si. Nést si svůj úděl s vědomím, že tatko to prostě a jednoduše mělo a má být. Někdy přemýslíme nad nesmrtelností brouka a jindy bezstarostně plyneme dnem, abychom se probudili v další dimenzi našeho žití. Nestačí nám prosté tady a teď. Jsme nenastytní. Musíme mít všechno. Musíme mít něco víc, něco dalšího, co nás prosmýkne do dalších oblastí, které nemá nikdo jiný. Abychom mohli prohlásit, tady ještě nikdo jiný nebyl, tady jsem pánem já! Snad jen tak se budeme cítit spokojenější a klidnější. Neřešíce, za jakou cenu a s jakými následky... Máme, co jsme chtěli a jsme tam, kde jsme chtěli být!

Svou hlavu mít, sám sebou být?

Zvláštní

My lidé jsme zvláštní stvoření. Máme se moc rádi a oč více se milujeme, o to víc se dokážeme zraňovat. Jakoby nám záleželo více na tom, ukázat světu, jak je láska velký cit a přitom ji neumíme dát. A kyž ji nakonec dáváme, tak jen v také míře, která není srozumitelná těm, kteří ji přijímají. Láska je přece to nejpodstatnější, co v sobě neseme. Láska má být, má hladit, má naslouchat, má hledat, má laskat, má zářit, má se tvářit, má se pýřit, má hřát, má dávat i brát. Má být tím, co dodává, co formuje, co přináší, co vnáší i obnáší a hlavně, tím, co spojuje a dává pocit jistoty a bezpečí...

Stůj při měř, věř ve mě!

Dokud...

Dokud spolu mluvíme, je všechno v pořádku. Dokud jsme si na blízku, je všechno, jak má být. Dokud o sobě víme, jsou věci tak, jak mají být. Dokud vím, že jsi někde tam a mohu vzít telefon a zavolat Ti, je to super. Dokud jsme v dosahu, vím, že jsi. Dokud nám srdce bijí, žijeme a naše životy se proplétají. Dokud jsme, jsme! Jenže přijde chvíle, kdy se z dokud stane pokud a z pokud  snad. Chvíle, kdy se musíme postavit realitě a musíme čelit tomu, co nás nevyhnutelně čeká. Ač věříme, že bychom to snad mohli změnit, že by se mohl najít způsob, jak tyhle zamotance a zašmodrchance rozplést, někde vzadu v duši nám stejně zní, bohužel vyrovnej se s tím. Za chvíli už nebude komu zavolat, už nebude s kým mluvit, už nebude mít jej na blízku. Zůstane jen stín, vzpomínka a hluboké vědomí přítomnosti, na které Tě nic nemůže připravit!

Dokud máš, nevěříš. Až ztratíš, uvěříš...

Objímací

Být vždycky připravena vyslechnout. Být vždycky nachystaná poradit. Být vždycky pro každou špatnost, která se vyvrbí. Být tady, když je to potřeba. Mít připravenou náruč a dobrou polévku, které zahřejí. Pohladit vlídným slovem a rozebrat špatnou náladu, která může být nekonečná. Taková je máma, žena, maminka, manželka, partnerka, přítelkyně, sestra, dcera, prostě žena, která má svou jasně určenou roli ve svém rodinném společenství. Je tím, čím má být a tam, kde má být. Je tou, kterou se nezbá být a je vždy přesně tam, kde ji nikdo nečeká. Tak takhle nějak bychom se mohly vidět i slyšet, kdybychom se viděly a slyšely. Jenže my většinou nevidíme a často ani neposloucháme. A to je docela velká chyba...

Nauč se poslouchat, měj se moc rád!

Nehybná

Listy se pomalinku barví do žluta a červena. Podzim se blíží a já si říkám, kam se ten letošní rok poděl. Ještě jsem si na něj nestačila ani zvyknout a už je skoro pryč. Zase se pomalu přibližují vánoční svátky, člověk si říká, že se ještě není čas, ještě by mělo být trošku pohody, než příjde ten bláznivý shon a šrumec. Ovšem čas se neptá, ten jde a spravedlivě nám ukrajuje. Každému stejně a každému přesně tu jeho částku. Teď, teď, teď i teď. Tiká si, tiká, jde si a pádí a už je tady podzim. Ano, všimla jsem si krásných stromů, jsem ráda, že jsou krásně zbarvené a kouzelně se na mě usmívají. Užívám si těch radostných okamžiků a jsem za ně vděčná. Moc děkuji za tu možnost tady být a doufám, že to bude ještě mnohokrát, co budu tuhle možnost mít. Jen bych měla malé přání, na chvíli zpomalit.

Mírnější tempo a chvíli klidu...

Netradiční

Zkoušet nové věci a dělat si radost. Vymýšlet nové postupy a nebát se posměchu. Mít odvahu k přetváření zvyklostí a netradičnímu pohledu na život. Být svůj a nemuset vysvětlovat, proč děláš změny, které zrovna potřebuješ. Někdy jsou prostě a jednoduše potřeba a není vůbec proč se ptát. Tak by to prostě mělo být a tak by to mělo být respektováno našim okolím, ať už je tím okolím cokoli, či kdokoli. Být svá a zkoušet nové věci je tak báječné a osvobozující, že to ani nelze vyslovit. Je to jako zpěv ptáků za ranního kuropění, jako kočičí vrnění a jásavý psí štěkot. Je to dětské štěbetání a radostný smích, který nemá svého začátku ani konce. Je to radost bez konce, která je stále přítomná a radostně daná, je s námi, protože je nová, nově daná a vítaná...

Nová buď, nic nesuď!

Uchystaná

Přípravy a přípravné fáza jsou někdy otravnou záležitostí. Seberou člověku hodně času a energie, kterou by mohl věnovat něčemu klidnějšímu, podstatnějšímu, důležitějšímu, ale nakonec se ukáže, že se dobrá příprava vyplatí. Pokud si člověk všechno dopředu pořádně promyslí, udělá si dobré propočty a dokáže si stanovit jednotlivosti, pak neztratí čas v rozhodujících chvílích, při důležitých momentech, které musí řešit. Je totiž docela podstatné být dobře připraven. Ve chvílích, kdy to člověk potřebuje, dokáže se rychle rozhodnout, není zaskočen a je mu celkem vlastní náležitě reagovat při řešení konkrétního úkolu. A to vše s chladnou hlavou, námořnickou rozvahou a kliden v duši. Není pak pobíhajícím chaotikem, který neví, co vzít, kam nakouknout, co popadnout a kde se vrtnout... Takže někdy je důležité překousnout hořkou pilulku otravných příprav, protože to pak nese své pozitivní výsledky...

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!

Účesová

Sem tam stiřhnutí, občas šmiknutí. Vlasy létají vzduchem a všude je cítít neobvyklý odér laku a jiného laku na vlasy, než jsme normálně zvyklí. Při sobotním ránu se v naši kuchyni usídlila naše paní kadeřnice, rozbalila si své kadeřnické a holičské nástroje a pustila se do zarostlých hlav všech členů bližší i vzdálenější domácnosti. Postupně si nás bere, jako pány na holení, bytem se ozývá zajímavá směsice hlasů, zvuků a smíchu, která už tady dlouho nebyla. Moje srdce jásá a jsem velmi vděčná, že se tahle akce podařila uskutečnit. I když to vypadalo jako šílenost, nakonec se to povedlo a my tu všichni sedíme na jedné velké hromadě, zase pospolu, sdílíme jednu židli, jeden prostor a jedno vědomí, že když je potřeba, tak se vyplatí držet za jeden provaz! A to i v případě tak obyčejných věcí, jako jsou vlasy...

Patka, bubina či ofina, účesem dnes ráno začíná!

Potíživá

Láska silná tak, že hory přenáší. Přežije i nejtěžší zkoušky a vydrží všechno, co se před ní objeví. Člověk by řekl, že něco takové se děje jen v románech, filmech a televizních inscenacích. V reálném životě nemůže existovat nci tak silného, co překoná věky, kontinenty a společenské bariéry, které kladou před člověka nejednu velikou komplikaci. Lze počítat s mnohým, když vstupujeme do vztahu. Lze se domnívat, jak budou věci vypadat a lze si myslet, co bude za pár let. Lze se domnívat, jak se budou tvořit naše životy a kam se budou odvíjet, ovšem, jaká bude skutečnost, to opravdu nevíme. Láska může být stejně silná, může být silnější a nebo také může ochladnout. Stejně mě vždycky dostane ta síla lidského citu, který je tak hluboký, že Ti dokáže dát sbohem, i když Tě miluje nade vše! V té chvíli mé srdce silněji buší a oči pláčí, protože vím, že to je pravá, požehnaná, jediná, jedinečná .... LÁSKA!

Kdo není schopen litovat, není schopen hluboce milovat...

Spějící

Některé dny bývají opravdu náročné, a přestože si člověk říká, že už nelze jít dál, tak pořád má dostatek síly zvednout se a pokračovat ve svém úsilí. Stále je důvod jít dál a stále má člověk proč hledat cestu k tomu jít o kousek dál. V tom, co dělá i v tom, co objevuje. Někdy to sice vypadá, že už se nepohne z místa a bude stále stát jen tam, kde právě je, ale to je jen zdání, které klame. On přijde jen další malý větřík a už víme, že jsme zase v pohybu a naše mysl nás žene dál. Nebo se na nebi objeví bouřkový mrak a my už počítáme, kolik kapek deště zvládneme, abychom byli schopni přežít, než nás zase vytopí. Ano, jsem silní, i když o tom právě možná pochybujeme. I když právě netušíme, nebo nevíme, kudy kam. Je v nás síla, která je právě teď skrytá a až ji budeme potřebovat, tak se projeví a vydá své poklady. Tak nevěšme hlavy a pojďme dál, přeci nevzdáme svou cestu tady a teď, když jsme takový kousek od svého cíle...

Na cestu se dej, do svého cíle spěj...

Nálezová

Někdy se mi stýská tak moc, 

že se neumím nadechnout.

 

Někdy to se mnou tříská,

že bych měla zalehnout.

Někdy se tolik bojím,

se sotva na nohách stojím.

Stále a dokola se divím, 

že sama sebe vidím.

Mnohdy se dívám kolem

a nevím, co je mým úkolem.

Chvílemi světem tápu,

někdy to opravdu nechápu.

Tu a tam se stébla chytám,

docela ve větru lítám.

Zachytit není čeho,

je toho tady toho

mnoho,

všeho,

mého?

Musím zas najít sebe, pak zase najdu soukromé nebe!

Chvějící se...

Jsou v životě chvíle, kdy je potřeba si přiznat, že nezvládáme všechno, co je před nás postaveno. Není nám dáno, abychom mohli všemu rozumět a všechno chápat. Nemáme schopnost vnímat svět v takových kontextech, jak bychom si přáli a jak bychom možná chtěli. Není totiž v našich silách stihnout vše, co se děje a jak moc se to děje. Je totiž nemožné reagovat teď a tady na něco, co se právě událo, když víme, že už teď se děje něco dalšího. Nemáme možnost v klidu zpracovat, pochopit, uchopit a navnímat skutečnost, která je a už se nám děje další skutečnost. Co je tedy ta vlastní skutečnost? A co je vlastně skutečné? Jak vnímat svět a jeho realitu? Máme na ni čas? A kde v tom všem je naše maličkost? Naše malé já, žádající pochopit, co se děje a proč...

Děje se dějí, stromy se chvějí!

Ustátá

Chodit včas a dělat si úkoly. Dojídat jídlo a nenechávat zbytky. Být vždycky připraven a dobře naladěn. Nemít špatnou náladu a vědět, kdy máš dost. Mít jasné názory a nenechat plavat věci, na kterých ti záleží. Být tím, kdo dává ostatním najevo, že si jich váží a věnuje jim svůj čas. Vidět v lidech to lepší a věřit v jejich spravedlivost a laskavost. Nebýt zahleděný do sebe a být zodpovědný za sebe i své jednání. Myslet za sebe, na sebe  a mít rád všechno. Být rád za každou chvíli, kdy můžu myslet na něco jiného, než na svízele života a být rád za to, že mám kolem sebe lidičky, které miluji a kteří mi dávají pocit jistoty a bezpečí. V tom je postata mého žití a v tom je podstata všeho bytí...

Ničeho se nebojím, s Tebou všechno ustojím!

Parťácká

Užívám si každičkou chvilku, kterou mám. Srdce si v těle poskakuje radostí a lidské ševelení, které se nese našim bytem je zase po dlouohém čase příslibem krásných časů. Jako vyměnění se smějeme, radujeme z hloupostí a těšíme se z vlastní přítomnosti. Běžné povinnosti jsou vlastně fajn a vůbec se nezdají být na obtíž. Společně proplouváme víkendem s veselou myslí a dobrou náladou. Sice se budeme muset za chviličku zase rozpojit a naše cesty se budou rozcházet. To ovšem nevadí, protože jsme si dali dostatek energie a síly do dalších dnů. Posbírali jsme střípky kouzel a poznání, že sám zvládneš něco, ale když máš dobrého parťáka, jde to vždycky líp!

Společní, velký dík...

Klidová

Sobota je tu a já se těším a kousek klidu a pohody. Dneska mě čekají jen samé klidné a pohodové věci. Nebudu si s ničím velkým lámat hlavu a budu se zajímat jen o to, co dát do žaludku, čím si vyklidnit hlavu a s kým se podívat na dobrý film. Venku to totiž nevypadá na žádné velké procházky a tak budu mít dost prostoru a příležitostí na odpočinek a nazábajnější činnost, která k tomuto ročnímu období patří a to je čtení. Knih mám dostatek, dobrého naladění taky, tak jen hurá do toho. Těším se, že snad zase po delším čase v naší rodině zavládne pohoda, klid a vyrovnaná nálada.

Klidu zdar, ostatnímu zmar!

Dodělávací

Jeden úkol doděláme a další už na nás vyskočí ze šuplíku. Nějak se nám ten pátek vysmívá a nedává nám odpočinout. My bychom sicu už nejraději všechno sbalili a utekli domů, ale takhle jednoduché to mít rozhodně nebudeme. Ještě to chvilinku potrvá, než se opravdu sbalíme a vyrazíme deštěm, větrem a plískanicí do tepla domova. Ještě budeme muse vytisknout nějaký ten papír, dokončit nějakou tu činnost, zadat nejeden domácí úkol a vysvětlit podstatu problémů, které studenti nechápou. Při pátku věc poněkud složitá, ale nakonec se dočkáme pomyslného večerního zvonění a můžeme i my s klidem duše zamknout kancelář a vyrazit domů. Pro mnohé už víkend začal a my se také už konečně dočkali. Nedodělky jsou hotové a klidný víkend je před námi...

Není nad dobře vykonanou práci, že?

Perspektivní

Správný úhel pohledu, jiná perspektiva a věci najednou vypadají jinak. Ten, kdo se zdál naprosto v pohodě se hroutí a ten, kdo se jevil jako vystresovaný uzlíček nervů, je teď úplně v klidu. Je to prostě a jednoduše o našem náhledu na to, co zrovna v danou chvíli považujeme za důležité a co je pro nás podstatné. Věci, které se lesknou a třpytí se většinou velmy rychle rozplynou. A to, co má krásu ukrytou uvnitř, sálá své kouzlo přes oponu všeho kolem. Je to jako s lahodným vínem, jeho výtečnou chuť poznáme nejen po čichu, po zraku, ale i po šmaku a teprve ve spojení všech těchto částí se nám vytvoří paleta plnosti vína, jež chutnáme. Stejně jako člověka nepoznáme při jediném vysloveném slovu, musíme vyslechout alespoň pár vět a zažít několik situací, abychom pochopili jeho náturu. Pak zjistíme, kým pro nás je, a v jaké perspektivě u nás stojí. A čím více pohledů a perspektiv vyzkoušíme, tím více náhledů a zkušeností získáme. To se nám pak bude hodit pro situace, které přijdou...

Úhel sem, úhel tam, všude kam se podívám!

Stolová

V jednom kole,

v jedné škole,

v jedné hlavě,

při jedné slávě.

V jednom kruhu,

v jednom pruhu,

v jednom řádku,

v jednom pátku.

 

S jednou hlavou,

s právě tou pravou,

s jednou levou,

s tou co chci s sebou.

 

Za jedním bukem,

s tím jedním klukem,

půjdeme spolu,

u jednoho stolu.

 

Budeme stát,

budeme se smát,

budeme se prát,

budeme si přát

a budeme se míti

Ty i já spolu rád!

 

Děkuji za to, že jsme spolu u jednoho stolu...

 

Obtížná

Náročné dny a náročná rozhodnutí, která musíme dělat nás vedou k pocitům, které nám nedovolí dýchat. A když se konečně nadechneme, tak zjistíme, že vlastně stojíme stále na tom stejném místě a nepohli jsme se ani o kousek. Náročná cesta je stále před námi a náročné dny nás straší svými požadavky. Není nic, co by mohlo pomoci a není nikdo, kdo by byl schopen dát tomu všemu řád. Jen my sami víme, jak hluboké jsou díry, do kterých nedohlédneme a jak široké jsou břehy, které nepřeskočíme. Snaha je důležitá, podpora potěší a statečnost se cení. Síla je potřebná, chytrost je zásadní a sliby se dávají proto, aby byly naplňovány právě v těch nejnáročnějších dnech... Proto dýchejme, mějme se a věřme, že budoucnost bude přesně taková, jaká může být!

Stav beztíže přináší obtíže...

Navykací

Každý den jen důležitý a každá informace se počítá. Byť si myslíš, že už všechno víš a nic nového už do hlavy nedostaneš, pořád je kolem tolik věcí, které je potřeba se naučit. Vědomosti, znalosti a dovednosti jsou v životě natolik důležité, že vlastně nevíš, kdy se ti budou hodit a kdy je bude opravdu potřebovat. Kdy se ohlédneš a zjistíš, že ti podstata uniká mezi prsty a v prach se mění tvé dosavadní poznání. Každý střípek je součástí velkého koloběhu poznání, které má být poznáno. A nakonec, to co poznáme je to jediné, co nám nikdy nikdo nemůže vzít. Snad jen my sami, či naše zastřené vědomí, které nás ukryje to nevědomí. Ovšem to neznamená, že bychom se dnes neměli učit, ba právě naopak, učit se je základní životní dovednost, která se bude hodit teď, zítra i v dalších dnech...

Nauč se učit, nebudeš se mučit!

Nedělní

Dobalit, vyrazit, dojet, vybalit, nakoupit, vyprat, nachystat, sbalit na další den. Pověsit vyprané prádlo, poskytnou cenné rady po telefonu, nachystat večeři, promyslet úkoly a pak už jen rychle padnout za vlast. Zítra je taky den a bude potřeba mít dostatek energie i síly na nové úkoly a povinnosti, které mě čekají. Sice by se dalo ještě něco stihnout dneska, ale jak se zdá, už ně toho moc nového a ani inteligentního nenapadne. Myslím, že i tak toho bylo na jeden den i jeden pracovní týden bylo až dost. Teď už je opravdu jisté, že už nic moc dalšího nestihnu a tak raději půjdu spát... Proto dobrou noc a sladné sny. 

A zase zítra v plné síle a s nadšením...

Miřetická

Ráno tady, 

večer tam, 

všude, kam 

se podívám.

 

Z Prahy přímo

do Pardubic,

odtud potom

do Miřetic.

 

Od hřebčína

na hrádek

plno je tu

pohádek.

 

Vyšlápnem si

na vršíček

dostaneme

paraplíček.

 

Pak už řeknou

si své ano

a najednou

je tu další ráno...

 

Díky za vše

přátelé,

bylo to krásné

smutné i veselé!

 

Přání máme

jediné, ať

mine nás,

co nemine...

 

S láskou a bolestí prý se vším člověk proklestí...

 

Židovská

Poklidný duch jde dnes se mnou. Jde a já vím, že je vše v pořádku. Provází me vědémá, že je všechno jak má být. Oči jsou otevřené dokořán a probouzí se příběhy uložené hluboko v mé duši. Fantazie pracuje na plné obrátky. Z otevřených dveří synagogy se na mě dívá rabí Loev, za oknem se šklebí opice a dál po proudu se Mordechai snaží opustit svou ulitu, aby mohl lépe využít svého vlivu a bohatství. Židovské příběhy se prolínají skutečností, staré skutečnosti se dostávají do současnosti a já vím, že jsem zase blíž svému osudu, který nezměním. Blíž svým předkům a všem těm, kteří už tady bohužel nejsou, ale přesto je mám stále s sebou...

Svá přání měj, hodně si hrej!

Srdéčková

Ač se to nezdá, je to tak. Konečně sedím ve vlaku a pádím do Prahy na společný dvoudenní pobyt do Prahy. V prvních okamžicích cesty na mě ještě dopadají různorodé myšlenky a nejsem schopna se plně soustředit jen na klid a oddech. To se po nějakém čase změní a dokonce i já podlehnu rytmu klapotu kolejnic a uvolním se. Za sebou nechám každodenní starosti a pomalu se začínám těšít na společně strávenýč čas v naší stověžaté matičce Praze. Budeme flámovat, nebudeme se blamovat, budeme jásat, nebudeme se drásat, budeme jíst a pít, hlavně se dobře mít! 

Srdéčko moje, daj mi to tvoje...

Opěrná

Děti se od nás dostěpých učí mnohému. Učí se být tím, kým jsou. Učí se být dospělými. Učí se být mámami a táty. Učí se být ve světě, který není jednoduchý. Učí se říkat pravdu, která bolí a je tolik důležitá. Učí se usmívat na svět a být spokojený s málem. Učí se radovat se z maličkostí a být spokojený z toho, co zrovna dělají. Učí se chovat slušně ve společnosti a učí se zásadám slušného chování. Učí se od nás žít podle základních životních pravidel. Učí se získávat životní zdatnost a uvádět ji do svého života. Učí se, učí a občas jim z toho jde hlava kolem. Pokud se naučí a pochytí to základní, tedy žít samostatně, zodpovědně k sobě samým a ke světu, žít smysluplně pro sebe i pro ostatní a žít dobře, naučili se to nejdůležitější, co v životě potřebují... Nezpomínejme na to, že my sami jsme učitelé a předobrazy našich dětí. A i když si to neuvědomujeme, tak jsme jejich zásadními průvodci, směrovateli a rádci na jejich cestě životem!

Dávejme dětem vzory, jsme tím jejich opory...

Diplomková

Pokládat otázky a získávat odpovědi je jedna stránka věci. Vyhodnotit to, co je ukryto za slovy, gesty a jemnými pohyby rukou, nohou, očí, to je ten největší úkol, který mě tepprve čeká. Nevím, jak tohle všechno zvládnu a zda to opravdu zvládu, ale musím si osobně říct, že samotný pohled do životů ostatních zařízení, která poskytují stejné typy služeb, jako to naše, je hrozně zajímavé. Nahlížet pod pokličku provozů, které dělají to, co my. Dívat se, jak to dělají a nehodnotit. Jen se dívat a sledovat, jak to tam vypadá a případně se inspirovat, co bychom mohli využít a co by pro nás mohlo být zajímavé. Snad i já vnáším do navštívených institucí něco nového a zanechávám za sebou jistou stopu, která se vepíše nejen do mé práce, ale možná i někam dál. A kam to bude, to se ještě uvidí...

S lidmi si povídej, diplomku rozvíjej!

Pochvalná

Jsou dny, kdy si člověk musí sám sobě říct, že je dobrý. Že mu to sluší a že se mu něco opravdu povedlo. Jsou totiž chvíle, kdy k vykonání i nejmenších věcí potřebujeme obrovskou sílu a energii. Možná si to neuvědomujeme, ale i nádech a výdech je pro násm obrovským výdejem energie, kterou potřebujeme jinde. Proto vnímejme, co děláme a že to děláme. Zkusme se pochválit i za to nejmenší, co uděláme a važme si každého kroku, který se nám podaří. Není to totiž samozřejmé, že onen krok uděláme. I ten nás stojí určitou energii, kterou někde musíme vzít. A troška pochvaly a uznání je určitě na místě. Není urážkou nás samotných, ani něčím, co bychom měli dávat na odiv, ne to jen uznání nás samotných a toho, že si umíme vážit sami sebe!

Jsem dobrá, že umím a že vím, že umím...

Koupená

A je to tu zase. Znovu zkontrolovat to, co už bylo zkontrolováno a to s vědomím, že tato kontrola jistě nemusí být poslední. Je to jako neustále se točící kolotoč, který nikde nestaví, má řadu sedátek, které krouží dokolečka dokola a člověk musí mít oči dokořán a nastoupit přesně v tu chvíli, kdy je potřeba. Už ani přes své brýle nevidím, kdy je můj čas a jestli je přesně ten můj čas, abych naskočila a usadit se do sedátka ani nestíhám, protože zase budu rychle vysedat. Jestli to bude na příští stanici, nebo až na té další, to nevím, musím sledovat provoz a až to přijde a nazraje čas, tak musím vyskočit. Nesmím si ublížit, nesmím moc dlouho zdržovat a hlavně musím zareagovat a být přesně ve správné chvíli na správném místě. Tak, jak se to očekává, tak, jak mi to přísluší.... Tak šup, šup, ať už je to pryč a zase fičíme dál!

Nebát se a vstoupit, občas jednu koupit!

Přesahující

Východ sluníčka a všudypřítomné ticho. Člověku se tají dech, pozorujích krásu přírody a kouzlo zářícího slunečního kotouče, který se pomaličku šplhá na nebeskou báň. Je to něco, co se děje pravidelně, co nesledujeme, co pomalu nevnímáme, a přesto to řídí naše životní rytmy. Jedeme, vstáváme, uléháme, pláčme, pečeme, klečíme, zuříme, věříme, modlíme se a chápeme, že něco existuje mimo nás. Něco silnějšího, co člověka přesahuje a dodává mu jistotu, řád, neklid i pokoj v tom, co je potřebné, jasné, nutné, jisté i nesmyslné. Jsou to věci, které vnímáme, aniž bychom potřebovali předepsanou strukturu toho, co dělat a jak. Prostě víme, že je potřeba dělat a tedy děláme... Nemusíme mít strach z neznámého, neboť to je dáno, i ono nás přesahuje a nakonec i ono dojde svého naplnění!

Přesahuj a vždycky dosahuj...

Zapadající

Jako na jiné planetě se cítím, kdy vystupuji z auta. Vítr fučí, studené povětří mi čechrá vlasy a slyším jen ticho a ozvěnu vlastního dechu. Na obloze se odráží sluníčko a kolem je zelená nádhera. Na zemi leží popadané větve a já vím, že po několika dnech je zase všechno tak, jak má být. Nic nemusím, nic není potřeba a já jen můžu s klidem sobě vlastním udělat přesně to, co chci. Posadit se, dýchat, zavřít oči, vnímat svět kolem sebe, nic nedělat, běhat, sbírat větve, mlčet, křičet... Prostě je to jen a jen na mě. A co bude dál? To se uvidí. Protože sluníčko večer stejně zapadne a zítra začne nový den. S dalšími úkoly, dalšími výzvami a dalšími překážkami, ale teď je to všechno jedno. Teď jsem tady, vnímám přítomný okamžik a užívám si to, co mám. A za to z celého srdce děkuji!

S vděčností do věčnosti...

Přinášená

Je opravdu náročné znovu naskočit do rozjetého vlaku, které se nezastavil a stálé pádí dál. Jede si svým tempem a nikde nestaví. I když my jsme několik dnů stáli a museli jsme nabírat síly, vlak si to stále fičí dál. Člověk si v takové chvíli uvědomí, jak je život složitý a jak intenzivně musí dýchat. Prostý nádech a výdech nestačí, musíme si být vědomi toho, že s každým nádechem do nás vchází kousíček něčeho nového a s výdechem něco starého vydáváme ven. A takto pořád dokola -- nádech -- výdech -- nádech -- výdech. Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk....

Jděme, kráčejme a s úsměvem vnímejme to, co život přináší!

Rozvíjená

Den bez bahna a jen v klidu vlastní mysli. Člověku je najednou milo a krásně. Nemusí myslet na nic jiného než na informace, které jej rozvíjejí. Nemusí se dívat na zmar a bolest, která je venku všude kolem. Nemusí upírat oči na zničené budovy, zahrady, garáže, sklepy a nábytek. Nemusí, jen může a je. Je jen v tom, kde je mu krásně a pouze hučení agregátů z okolí připomíná, co se dělo ještě před několika málo dny. Sluníčko pomáhá a podkresluje atmosféru, která je opravdu po několika vypjatých dnech kouzelná. Těším se z toho a těším se na procházku, která mě čeká...

Poradit - posadit...

Garážová

Úklid stále nekončí... Jedeme dál, den za dnem, hodinu za hodinou. Dnes přichází na řadu garáž, která také schytala svou část povodňového přídělu. Člověk ani netuší, jak daleko dokáže voda vystoupat a s jakou intenzitou dokáže útočit. V jakých místech umí neskutečně intenzivně zasáhnout do našich malých životů. První ranní minuty v garážovišti nejsou vůbec příjemné, ale s postupem času se nám daří napravovat škody, které voda napáchala. Je kupodivu, že napravujeme škody tím, že používáme vodu, které je zde i tak dost. Kolem poledne se nám podaří mít základní úklid hotový a pak nastane teprve ta nejkrásnější a nejrůžovější mravenčí práce. Vzít do ruky každičký kousek do ruky, omýt jej a znovu jej vrátit do čisté krabičky a umyté poličky. Tato sranda hra nám vydrží až do večera, kdy zmoženi, obaleni bahnem a zcela vyčerpaní dorážíme domů. Teď už můžeme zvolat, máme to a snad už to potřetí v našich životech opravdu nezažijeme!

Všechno čisté, je to jisté...

Sklepní

Voda opadla, bahno zůstalo. Bláznivé tempo vystřídal poklidný rytmus ničeho z ničeho. Člověk ví, že je potřeba zatnout zuby a dát se do práce. Musí vydrhnout každičkou skulinku a nevynechat žádný kousek, aby se všechno bahno dostalo pryč. Není čas na žádné přemýšlení, teď se musí nastavit tempo práce a jít kousek po kousku, místečko po místečku. Musí se pracovat systematicky a s rozmyslem, abychom se dostali opět do pohody a běžného rytmu svých životů. Byť stále bez teplé vody, elektřiny a připojení k internetu, ale se zdravým úsudkem a pracovitýma rukama, které zmůžou mnohé. Snad i to, co se ještě před chvíli zdálo naprosto nepředstavitelené!

Vody se nebojíme, sklepy si vyčistíme...

Záplavová

To, co jsme si mysleli, že už nikdy nezažijeme, se znovu vrací. Stojíme před branani nařízené evakuace a čekáme, co všechno se na nás přivalí. Nestojíme jen tak se založenýma rukama, ale netrpělivě přecházíme a sledujeme provodňové zprávy. Chodíme s čelovkami kontrolovat tok řeky, pečeme, vaříme, pereme a chystáme jídlo na několik dalších dnů, které budou pro nás kritické. Nevíme, jak dopravíme syna na školu do Brna, co bude cestou a jak to všechno bude zde v Opavě. Stresujeme, ale stále věříme, že se nejhorší předpovědi nenaplní. Nosíme pytle s pískem, stavíme hráze před vchodem do paneláku, bedníme co se dá a vynášíme věci z prvních pater výš... Večer zmoženi celodenní prací, s vědomím, že syn je tam, kde má být a voda si pomalinku stoupá jdeme spát. Bez elektrické i tělesné energie a s horským rozbouřeným potokem mezi paneláky. Upadáme do neklidného spánku a nevíme, co odhalí další den!

Zápavy zaplaví...