Potěšující

Hory zpívají, 

stále volají. 

 

Tiché kroky se blíží, 

mlha oči nám klíží.

 

Dítě se v prachu batolí,

projdeme spolu údolí.

 

Země žen se zelená,

nevím, co tohle znamaná.

 

Slunce je ve svém stoupání,

mám jej teď jako na dlani.

 

Ruce už rády spočinou,

i když zas musíš za jinou.

 

Nebe je zcela bez mraků,

nikde není oblaků.

 

Déšť se nám zcela vytrácí,

bouře v dáli jen burácí.

 

A já pospíchám za Tebou, 

nohy mě vážně zebou.

 

Musím se připravit na zimu,

koupím si teplou peřinu. 

Dneska už se nic neřeší,

jen to, co potěší...

Potěchu duše, potěchu těla, to je vše, co bych chtěla!

 

Bálová

Toliko maličkostí, které jsou rozsypány po cestách mých. Člověk se až nestačí divit a žasnout. Někde se drobečky třpytí a blyští, abych je měla přímo na očích. Jinde jsou schovány a ukryty pod povrchem, který je potřeba poodhrnout. Takto pomalu se sunu světem a sbírám to, co je mi dáno. Odkrývám skrytá tajemství a mhouřím oči před krásou, která je k dispozci. Oceňuji všechno kolem sebe a těším se z věcí, které mohou vypadat všedně. Dny nejsou všední, jsou vždy výjimečné a objevné. Je to jen o našem pohledu, který svému okolí dáváme. Ač se zdá, že jsme plni mnohého, mnohého se nám nedostává. A je jen otázkou času, kdy tohle všechno přijde na přetřes doby i vědomí. No a pokud si to již uvědomujeme, je to ta nejlepší cesta, kterou se můžeme dát!

Jdi dál, užij si světa bál...

Inspirativní

Smát se a řehtat,

přitom se na nose

lechtat.

Hrát si a dovádět,

s kouzlem se

prohánět.

Brát se a dýchat,

nosem si krásně

kýchat.

Klidem se nechat

opájet, ostatní věci

zahánět.

Nervy si naladit,

se vším možným

si vždy poradit.

 

Kouzlem se nechat

opájet, touhu svou

láskou napájet.

 

Srdce své radosti

otevřít, nádheře

světa se otevřít...

 

Nebát se hravosti, zahodit starosti!

Rutinní

Dovolená už se krátí a je čas se vrátit zpět ke všedním starostem i povinnostem. Není to úplně příjemný pocit, přesto se těšíme z právě prožitých společných dnů. Bylo to moc fajn a rozhodně budeme mít na co vzpomínat. Jak jsme se honili do kopců a spěchali za kofolou. Jak jsme objevovali nová jesenická místa. Jak jsme si užívali čtenářského klidu a pohody. Jak bylo horko k zalknutí. Jak jsme ve svornosti zvládli návštěvy dvounohých i čtyřnohých kamarádů. Jak jsme vyzkoušeli mnohé nové chutě. Jak jsme se těšili ze společnosti jednoho s druhým... Prostě bylo to fajn, bude na co vzpomínat a klidné dny nechť se přenesou do následujícího návratu k rutině!

Jinýma očima každodennost není jiná!

Dvojhrbé eR

Den jako vymalovaný a tak je potřeba zvednout kotvy a vyrazit do přírody. Nejprve se vydáme po stopách kulatých a strmých klád, v rešovském údolí. Narazíme na mloka, žáby a jiná zvířátka. Vyzkoušíme si vlastní koordinaci těla, abychom nakonec vystoupili až k nejkrásnějšímu místu údolí, tedy Rešovskému vodopádu. Zde si v tichosti a klidu uděláme několik fotek a pokračujeme dál na cestu okolím. Nějak rozchozeni, nijak rozhozeni si dáme kávu na posilněnou a pad pádíme v dobré náladě dál. Sluníčko sice hodně svítí, teplota pomalu dosahuje tropických hodnot, ale my přesto zdoláme Rabštejn i se všemi jeho vyhlídkami. Po zpáteční cestě se potkáme s vosami, ale nijak nezraněni pokračujeme k autu. Pak už domů na grilovačku a klidné posození ve třech. Bylo to super, bylo to hrbaté, ale hlavně, byli jsme spolu!

Spolu u jednoho stolu...

Fíkova

Dnes se toho rozhodně nebojíme. Vyrážíme vstříc horám a těšíme se na společné zážitky. Od prvních okamžiků se společně smějeme, hašteříme a sdílíme všechno, co se kolem nás děje. Od Červenohorského sedla až k vyhlídkám na skalách jdeme nohu v noze. Pak se na chvilinku rozdělíme, protože někteří z nás dostanou neskutečnou sílu a rozhodli se kopec vyběhnout. V rovinkách se to srovná a tak na Keprník dorážíme společně. Zde si dáme malé občerstvení a pak už hurá na chatu svatého Jiří na Šeráku. Tady přijde oběd, svačinka i dezert a to všechno proto, abychom došli zbytek cesty, kterou máme před sebou. Od vrcholků hor postupně sestupujeme a sestupujeme, stále s dobrou náladou a sluncem v zádech. Sice už jsme mírně zmoženi, ale nenecháváme si zkazit náladu. Tu nám nakonec vylepší Naše bistro, kde je jídla hromada a dobrých pochutin také. A takto nasycení k prasknutí, s jednadvaceti kilometry v nohách usedáme do auta a jedeme zpět na chatu. Den to byl kouzelný, ale hlavně po delším čase naplněný společnými zážitky i radostí. A za to Vám kluci dík!

S díky jdeme pást Fíky...

Pudinková

Další den a s ním i dlouho očekávaný příjezd důležité osoby. Přípravy se konají už od rána, v kuchyni se pomaličku peče maso, brambory jsou v hrnci a polévka pomalu probublává na sporáku. Co ještě připravit, abychom dnes uhostili co nejlépe našeho nově příchozího? Zřejmě ještě něco upečeme a snad už budeme mít všechno připraveno. Čím víc se přibližuje poledne, tím větší nervozita je v nás. Moc dobře víme, že není proč, ale přesto si neumíme pomoct. Snad proto, abychom naplnili naše heslo, host do domu Bůh do domu, snažíme se, aby všechno bylo připraveno... A teď už jen čekat a dočkat se!

Opravdová - pudinková

Kontrolní

Aniž bych chtěla, stala jsem se dneska kontrolorkou kvality. Protože mě mé kroky dnes vedly domů, byla jsem napjatá, jak to tady bude vypadat. Po deseti dnech bez rodičovského dozoru a se samostatným hospodařením. Moje obavy se nenaplnily, celkem bylo všecho v pořádku. Jen abych si připadala jako doma, udělala jsem pár drobných posunů a změn. Tak jak to mám ráda a tak jak jsem zvyklá. O milimetr sem a kousek tam. Drobnosti jsou uklizeny a já můžu konstatovat, že jsi připraven na samostatný chlapský život na kolejích. Bude to změna, ale dneska vím, že to zvládneš a nebudeš mít kolem sebe čurbes a nepořádek. Ono totiž platí, že pokud máš pořádek kolem sebe, máš jej i v sobě. Takže takto pokračuj a klidně běž do velkého světa...

Kontrola volá, já říkám, on už to sám zdolá!

Zlatohorská

Ranní opar a kousíčky mlhy se pomalu snáší přes hory. My už pomalu stoupáme k vrcholkům a užíváme si nepoznaných tras. Vyrážíme brzy a tak je nám odměnou krásně vonící les i louka, vlahé povětří i mokrá tráva. Po nějakém čase vystoupáme do poutního místa ke kostele Panny Marie nápomocné nad Zlatými Horami a jsme okouzleni. Ten klid, mír a neskutečná krása, které se nám otevírají, už jsme velmi dlouho nezažili. Snad proto velmi rádi usedáme ke kávě, abychom si co nejdéle užili tohoto krásného místa. Pak vyrážíme dál, stoupáme na hřebem, který nás dovede až ke starobylým zlatokopeckým štolám. Když jdeme po naučné stezce, jen si říkáme, jaké máme štěstí, že tady můžeme být spolu. V klidé a družné náladě dostoupáme až k výhledům na Rejvíz a pomalu se stočíme zpět. Dole jsme coby dup a tak rozjařeni ještě míříme k Mechovému jezírku. To nás dnes mile překvapí svou vlídností i vlahostí. Pak už hurá domů k obyčejným starostem, které však z pohledu dnešního putování budou jen maličkostmi v běhu našich životů!

Po hřebeni, po vrcholu, jednou nahoru a potom zase dolů...

Tlapková

Úklidová četa nastoupila a za chviličku se to tady zase lesklo. Po Coco není ani památky, jen venku na zahradě se povalují drobné chuchvalce chlupů. Bylo to moc fajn a užili jsme si každou chviličku společného víkendu. Jen to nějak rychle uteklo a já si teď říkám, jestli to je pravda, nebo se mi to všechno jen zdálo. Podle fotek vím, ze kterých se na mě Coco usmívá vím, že to všechno bylo pravda. Otevírání dveří, kňučení k hraní, televizní vysílání s králíkem i dlouhá procházka se spoustou vodních radovánek. Prostě a jednoduše, bylo to fajn, rychle to uteklo a mě nezbývá než si přát, abychom se zase brzy všichni shledali a užili si společných chvil. Pro dnešek jedu na vlně a těším se na další společná dobrodružství.

Tlapku na to, moje zlato!

Marná

Úmorné vedro už od rána. Několik krátkých chvil ve venkovním prostoru a raději se opět vracím do stínu. Jeden by si mohl myslet, že včera usínal na horách a dnes ráno se vzbudil v tropech. Je to však jinak, venku se proměňuje počasí a nám při nedělní pohodě nezbývá, než se na to připravit. Zajistit si dostatek stínu, vody a jiných tekutin, které do sebe dnes budeme lít hlava nehlava. Ideálně takových, po kterých nás zítra nebude bolet hlava a zároveň osvěží. Úkol je tedy dnes jasný, být v klidu, neprovádět žádné hlouposti a honit se případně jen s Koko. Nic dalšího nepřehánět a raději si užívat klidné neděle s vysokou venkovní teplotou. I uvnitř je krásně a dá se zažít mnoho krásných společných lumpáren!

Parná, není marná...

Údolní

Člověk ani neví jak, ale občas jej dostihnou skutečnosti, které se jen tak dějí. Od rána si myslí jen na to dobré. Snaží se přizp.sobovat chod domácnosti jen tomu jedinému vrcholu, ale v konečném důsledku zjistí, že jej dohnala tíseň a smutek. Není vůbec zřejmé kde se vzaly tyto pocity, nic nenasvědčuje tomu, že by tyto pocity měly být na programu dne a jsou tady. Dnem jsme prošli v poklidném tempu, zanechali jsme v něm svou stopu a přesto večer cítíme tíhu a tlak. Nikdo netuší proč a proč se to děje. Jen to prostě cítíme, tu neskutečnou tíhu světa, která nás tlačí níž a níž. Duše potřebuje pohladit, ale není nikdo, kdo by to byl schopen udělat. Zřejmě jen já sama cítím tuto samotu a odcizení, i když je kolem mě plno ruchu a večerního veselí...

Všechno přebolí, je to jen plačtivé údolí!

Nesedící

Možná by dneska někdo mohl říct, konečně pátek. Já si však v duchu přebírám, jak to, že už je pátek? Vždyť nám dovolená sotva začala a už zase bude pomalu končít? Když má člověk volné dny, tak se mu zdá, že utíkají rychleji, než dny pracovní. Ty se vlečou, přinášejí řadu problémů a neskutečných úkolů. Zatímco dny volna jsou plné radosti, smíchu, pohybu, stoupání a klesání. Někdy dokonce i ztrácení se v lese a hledání pramenů. To se potom asi člověk nemůže divit, že než se naděje a najde cestu z divočiny, tak už aby zase balil své věci a mířil zpět do civilizace. Nás to taky za chviličku čeká, ale zatím si ještě budeme chvíli užívat. Budeme dobře jíst, klidně spát, hodně chodit a společně se radovat, aby nám to vydrželo zase na celý další rok. Než se opět všichni zastavíme a společně strávíme klidné dny!

Kyselku hledej, ještě si nesedej...

Denní

Zlaté pruty neobjevíš, ale přesto moc dobře víš, že to nejdůležitější. To, co v životě máš, je to, co mu dáváš. Bílé vody omývají horké hlavy, kdy jen pohledem vzhůru zjistíš, že jsi tady. Slunce svítí, hortenzie kloní hlavy k nám a Jánský vrch je nám dán. Schladíme si hlavy, známe dobré mravy, proto slova prohodíme, ač o ostatní moc nestojíme. Nohy nás pak zanesou až k Čertovským skalám, jež já dobře dávám. Během dne si zatančíme, s rakem trošku potěšíme, Fifinka nás navštíví a já vím, že jsme já, ty, my. Člověk si vše uvědomí, že nic není, jako my. Děkuji a znamenám, že láska přišla opět k nám...

S radostí až do konce dní!

Řízná

Tvrdý dril a pevná ruka, to jsou nejlepší nástroje, jak dosáhnout svého. Jenže kdo nepočítá s city a emocemi, ten brzy narazí. Všechno se totiž nedá řídit, krátit a kroutit tak, jak si někdo představuje. Jiný může mít svůj vlastní náhled a s vědomím respektu k celku si jej prosazovat. Jenže nesmí narazit na tvrdé pojetí toho, co si myslí druhý. To potom nepomůže ani diskuse a možnost nalazení kompromisu. Jedna strana je vždycky přesvědčená o vyšší míře dopadu svého názoru a druhá si jen snaží najít svou cestu. Zde není vítěze, i když sám vítěz si je o svém vítězství přesvědčen... Ptomo nemá cenu jej přesvědčovat a je lepší jej nechat být. Jít si svou vlastní cestou a ostatní nechat mluvit. Osvědčená pravda, jež se stává životní kvalitou...

Řízná se nepřizná!

Splněná

Vlnka k vlnce sedá,

souseda si hledá.

Cestu mořem vody,

odplaví neshody.

 

Tráva trávě šeptá,

jí se nikdo neptá,

co by mělo být,

aby už byl klid.

 

Kapka shora ševelí,

že už je tu pondělí.

Ptáček k tomu zpívá,

medvěd stálé dřímá.

 

Slunce všechno prosvěcuje,

my jsme rádi, že zas tu je.

Zahrada přímo rozpučí,

krásu k nám tak doručí.

V klidu, tichu, pohodě,

necháme dnes náhodě.

Co se bude dít,

jestli bude klid...

Tak je to přec přirozené,

že o vlastní dovolené,

může člověk zastavit,

může jen tak prostě být!

Já se toho nebojím, svým slovům si dostojím...

Probloumaná

Konečně je to zase tady. Šlapu si v klidu do kopce, nic mě nehoní a k tomu mohu objevovat nové cesty. Ve známém prostředí, se známým parťákem a přesto stále jinak. Šlapeme si společně v tomto dnešním dni a sdílíme krásu z toho, co je kolem nás. Jako u vytržení pozorujeme hopsat po cestičce zajíce. S kouzlem v očích máváme na roj motýlů. Necháme se vtáhnout do přírody, která je všude kolem nás. Za celou cestu nepotkáme živáčka, až zase při návratu k civilizaci. Přitom naše dobrodružství nejsou nijak vzdálená od známých míst. Přesto si je užíváme a s klidem procházíme. U prasátek si pak dáme originální kopýtkovou kofolu, která se jistě vryje do našich chutí...

Malá dobrodružství, velká poznání!

Lidská

Je krásné vidět, že i v převážně mužských profesích se může prosadit ženský element. Přináší pak do čistě maskulinních rozhodnutí důležitý srdcový a emotivní prvek. Řekne se žena - většině se vybaví matka, sestra, dcera, babička, manželka, křehká víla, starající se o své blízké a o domovské útočiště. A přesně tato žena je schopná být rovnocenným partnerem všech mužů. Ovšem musí být připravená na tisíc procent, být excelentní, aby mohla usednout ke stolu s průměrnými muži. Zvláštní, ale je to tak! O to víc je úžasné sledovat cesty těch žen, které nám ukazují, že to jde a jde to ve slušnosti, nezpronevěření se vlastním hodnotám a s velkým citem!

Lidská tvář - andělská zář...

Toužená

Jaké by to bylo, kdyby se nám mohla splnit všechna přání. Byli bychom šťastnější generací, nebo by se vlastně nic nezměnilo Člověk když se nad tím zamyslí, tak zjistí, že přání jsou proto, aby se v životě plnila a některá zůstanou nesplněná po celý život. Je to vlastně o tom, co si člověk přeje a proč. Jakého druhu jsou lidská přání a z čeho vyplývají. Každý má sny a přání. Někdo jen drobnosti a jiný obrovitánské skutky. Co máme společné, je naše snaha po jejich plnění. Ať už se jedná o přání drobounká, nebo ta veliká, vždycky platí, že pokud se snažíme si je plnit, tak se vlastně ve svém životě posouváme. Máme přání, která jsou z kategorie posunných. Krok za krokem jdeme blíž cíli a věříme, že se nám je podaří naplnit. Naše touha nás vede dál a výš. Jsme stále na cestě a i když to trvá roky, splněné přání pak stojí za to! Proto mějme přání, pokoušejme se je naplňovat a jděme za svými sny...

Kdo sní, ten smí!

Vstřebávaná

Konečně se trošku ochladilo! Od rána bylo zase parno a dusno. Samotný pohyb byl problémem, který bylo nutné vyřešit. Nějak jsem se přesunula z místa A do místa B a potom do místa C, jen zpocená jsem jako bych se vydala na vysokohorskou túru o mnoha kilometrech. Což rozhodně dneska není ten případ, protože s horami to nemá nic společného. Teplo je fajn, ale zima je přeci jen lepší. Člověk se oblékne a když je mu zima přidá další vrstvu. To ovšem neplatí pro léto. Co bychom ještě měli ze sebe sundat, když už na sobě skoro nic nemáme? Nejlepší bude zůstat doma, moc se nehýbat a přečkat tahle horka někde v ústrní. S dobrou knihou, výbornou kávou a ještě lepší společností!

Plány měj, potom se jen směj...

Situační

Ne vždycky má člověk pocit, že je přesně tam, kde by měl být a kde by chtěl být. Občas se nám všem stává, že jsme vtahováni do situací, které přicházejí, aniž bychom je očekávali. Najednou jsme součástí něčeho, co tady je a co jen tak samo neodezní. V hlavě nám běží možné scénáře řešení, ale v plném vědomí jsme připoutáni na místo a nemůžeme se hnout. Je to pocit, který každý z nás zná a jistě jej i prožil. Po nějaké době přesně víme, co jsme měli říct a s jakou razancí hlavu, ale v tu danou chvíli stojíme jako opaření a mlčíme jako ryby. V klidu a bezpečí svého vlastního já jsme silní, odvážní a celkem bystře reagující osoby. V konkrétních situacích mlčíme, divně koukáme a blekotáme hůř, než nezralý meloun... Inu, je to tak zařízeno na tom světě, že se i reakcím učíme, zkoumáme je a ukládáme nepodařené pokusy do poznatkové báze, abychom příště byli v jistých ohledech vtipnější, rychlejší a hlavně inteligentnější!

Uč se a věz, budeš dál, než jsi dnes...

Nedokonalá

Snaha po dokonalosti je moderním trendem. Je tím, co bychom nazvali ideálním pohledem do ideální budoucnosti. Jenže je potřeba si uvědomit, zda je něco ideálního? Kdo je vlastně ideální a je někdo či něco v životě dokonalé? Zřejmě každý z nás odpoví zcela samozřejmě, že dokonalost neexistuje. Přesto se za ní honíme, jako středověcí vědci a mágové, kteří se snažili vyrobit zlato a lektvar moudrosti. Občas mívám jistý pocit návratu, když vidím, co všechno jsou ochotni lidé udělat a podstoupit proto, aby alespoň na chvíli zažili pocit dokonalosti. Já, nedokonalá, chybující a stále váhající vím, že k dokonalosti se nikdy nepřiblížím. Už jen toto vědomí mi dává naději, že snad nepropadnu šílenosti a honičce za dokonalostí. Dovedu si představit, že bych se snad mohla honit za plností znalostí. Jen tady je to stejné, je jich tolik, že je nejsem schopna pobrat. Tak budu vděčná za to co vím a to co nevím, si při dnešních možnostech technologií najdu!

Dokonale nedokonalá, to jsem já...

Volnočasová

Volný čas, to cosi, co stojí mezi námi a kouzlem kolem dokola. Volný čas je čas, v němž máme být pro něco svobodní. Lidé by měli být schopni samostatně disponovat se svým volným časem. Měli by umět rozhodovat se o jeho naplnění. Měli by vědět, pro co jsou svobodní a měli by se naučit samostatně plánovat, rozhodovat a tvořit svůj vlastní volný čas. Jenže to je právě ten největší problém. Nejde to totiž samo a sám volný čas je veličina velmi zvláštní. Když jej máme, nevíme, co si s ním počít. Když jej nemáme, přesně víme, co bychom dělali, kdybychom ho měli. Jakoby volný čas byl něčím, co nám stále uniká mezi prsty. Měl a má nás vést k osobní spokojenosti a k obohacení našich příležitostí k odpočinku, k naplnění osobních potřeb a zálib. Jen občas se stává, že tomu tak není. Proto bychom si měli umět volný čas najít a pak si jej i řádně užít!

Volnosti užívej, svou svobodu vždy měj...

Lesní

Vykřesat jiskřičku z popela. Zahlédnout první ranní paprsky. Připravit se na probuzení. Obalit se kouzlem, které vydrží. Naplnit svou vnitřní radost maličkostmi, které poteší. Určit si směr a neuhnout ani o kousek. Být stále tam, kde je potřeba a nevnímat tíhu starostí, které přicházejí. Člověk si přeje tolik a dokáže ovlivnit jen drobné kousky. Vnímá, co se kolem děje a kam všechno pádí, ale není schopen se vždycky a okamžitě přizpůsobit tomu, co se žádá. Někdy nemůže, jindy se snaží a stejně to nevyjde. I tak se snaží, pídí se se svým lidským údělem a hrne si svůj osud dál. Dává životu tolik, kolik je schopen a dostává tolik, kolik je schopen unést. Další zůstává skryto, neodhaleno, nazančeno, či ukončeno. A s tím jdeme dál, přesně tam, kam se žádá!

Svůj osud si nesu, právě mířím k lesu...

Čtenářská

Včerejší čerství vítr přinesl dnešní zataženou oblohu a déšť. Po poměrně horkém období je tu zase vlaho a studeno. Člověk se může v pohodě nadechnout a netrápí se vedrem. Vlhkost je přesně taková, jaká má být a rosný bod odpovídá rosení rosniček. Tedy neděle, jako vymalovaná. Srovnáme si myšlenky, připravíme věci a zítra vyrazíme do nového týdne s dobrou náladou. Jaký ten týden bude? To zatím nevíme, ale určitě nás opět přiblíží víc k dovolenkovému času. Tu strávíme na chatě, v klidu a s úsměvem. Možná nás přijedou navštívit blízcí a rozhodně si to užijeme. Ostatně tak, jako i ten dnešní den. S plností, nasazením a dobrým čtením...

Četba utužuje, pohodu rozbaluje!

Flámovací

Je ráno a začíná nový den. Jak s ním naložíme? Co podnikneme? Co si uvaříme? Kam vyrazíme? Musíme něco podnikat? Ne nemusíme. Dnes opravdu nemusíme vůbec nic. Jen být, užívat si volnosti, klidu času a slov psaných na papíru. Dnešní den bude prostě a jednoduše o tom, na co není čas v průběhu pracovního týdne, Budu dlouho snídat, v klidu si vypiju kávu, přestu si zajímavosti ze světa zvířátek. Pak oškrábu brambory, vytáhnu maso na gril, nakrmím králíka a vylezu na zahradu. A pak? Už nic, jrn číst, užívat si, odpočívat...

Užívat - flámovat!

Jiskřivá

Každý z nás jsme originál. Rodíme se do tohoto bláznivého světa s jedinečností a zřejmou neopakovatelností. Hájíme, krotíme, dmýcháme a přitivujeme svou životní jiskřičku. Rozděláváme teplo a šíříme láskau. Jsme právě tím, kým máme být a věříme v to, v co věřit lze. Rosteme, sílíme, pápoláme, abychom v závěru svých životů byli pro ostatní vzorem. Stále s odvahou a nasazením, jen s menší silou. Jsme, své světýlko chráníme a v pravý čas jej předáváme, coby pochodeň životq dál. My jsme svou práci završili a snad následovníci pochopili, v čem tkví smysl všecho bytí...

Svou jiskřičku ochraňuj, na správné straně vždycky stůj!

Náplňová

Jsou informace, které pochopíš okamžitě a pak jsou i takové, které nevstřebáš, ani kdybys žil třeba tisíc let. V rámci těchto protipólů se pohybujeme a kvitujeme každý poznatek, který jsme schopni využít. Občas si lámeme hlavu nad tím, co je zřejmé a my to nejsme s to pobrat. Někdy přesně víme, ještě před vyslovením, jak s informací naložíme. Za mě to většinou není o tom, co člověk zná a umí, ale jaká je jeho schopnost pojmout ono obrovské množství informací, které se na nás valí. Pokud bychom chtěli a měli možnosti k příjmu všech informací, které proběhnou kolem, pak bychom museli mít paměť minimálně jako slon. Možná lépe mít počítačovou paměť, která je v jistém ohledu neomezená. No jen pak bychom asi už nebyli lidmi, ale stroji a naše inteligence by byla umělá. A já se kdysi zařekla, že na mě se nic umělého nenajde, tak si asi vystačím s tím co mám!

Pamatuj, to je...

Koumající

Je to tady zas. Sedím nad hromadou knih, článků a odborných sdělení, abych našla informace, které potřebuji použít při své práci. I když se říká, že všechno podstatné lze nalézt jedním vyhledáním v prostředí internetu, rozhodně s tím nelze souhlasit. Když hledáte dopravní spojení, či dobrý recept na nedělní oběd, pak to může být pravda. Něco jiného však je, když musíme přesně zjistit, zda vámi řešený problém již někdo řešil a s jakým výsledkem. A přitom nestačí jen podívat se ve svém okolí a říct, hele on to nikdo kolem nedělá, tak já budu první a objevím neobjevené. Ale musím začít hezky systematicky hledat. Jdu okruh od okruhu, situaci od situace, informaci od informace. Tím dostanu jistou představu o řešení a pokusím se najít svou vlastní cestu. Možná bude objevná, možná bude náročná, možná bude stresující, ale určitě bude jen moje. Musím, chci a můžu jí projít, abych došla až k vlastním výsledkům!

Zkoumám, bloumám...

Slovíčková

Analyzovat a asistovat, 

všechno aplikovat.

Blokovat a blučet,

na svět hloupě čučet.

Čenichat a čistit,

hlavu něčím bystřit.

 

Darovat a donést,

z davu smětí vynést.

 

Evidovat, expedovat,

potom ve tmě explodovat.

 

Flámovat a frčet,

v koloně si trčet.

 

Hladovět a hlídat,

na prsty si hvízdat.

 

Inkasovat, ignorovat,

celé pole potom zorat.

 

Jásat, jezdit, jmenovat,

do tance se v klidu dát.

 

Koktat, koupit, kralovat,

na cestu se dlouhou dát.

 

Ladit, lepit, lyžovat,

nenechat se frustrovat.

 

Myslet, mínit, milovat,

svoje řeči mudrovat.

 

Nahnat, nalézt, natočit,

s úkoly pak zacvičit.

 

Odjet, odvézt

vzadu je prý hezký objezd.

 

Pílit, padat, podávat,

práci tu mám přeci rád.

 

Razit, ředit, rozcuchat,

sečíst, servat, oňuchat.

 

Tlačit, tleskat, trénovat,

sportu se chci věnovat.

 

Učit, umýt, upadnout,

do kola se namanout.

 

Věřit, vítat, věnovat,

brzy přijde listopad.

 

Zářit, zbourat, žalovat,

na všechno si stěžovat.

 

Slovesa jsou dělání,

co nám úsměv zachrání...

 

Se slovy a slovíčky, najdeš slunce pod víčky!

Pozorovací

Den končí. Slunce zapadá a světelné paprsky olizují obzor. Prostupují mraky a spojují temnost večerní oblohy s denním světlem. Každý okamžik je zajímavou podívanou. Barvy se proměňují a všechno se mění. Zkouším si vyfotit tuto neskutečnou podívanou, ale oko má větší možnosti k jejímu uchopení. To, co zachytím je jen odraz něčeho, co se den co den děje. Slunce jde spát, paprsky uléhají a člověk zmožen celodenní prací nastavuje svou tvář posledním paprskům dne. Idyla, která se opakuje jen dvakrát za den. Ráno, když po dlouhé a studené noci pozorujeme východ slunce. První paprsky nás pomalu zahřívají a my víme, že zase bude dobře. Stejnou situaci prožíváme večer, ovšem s jiným pocitem. S vědomím, že den je za námi, stal se minulostí. Před námi stojí ukotvení toho, co jsme se naučili a čekání na znovuzrození. A tak stále dokola můžeme vnímat svět, který se proměňuje a my s ním...

Porozuj, klidně stůj!