Rozumbradná

Každá rodina má svůj dávnověk i skutečný prostor tady a teď. Má své milované i zatracované členy. Je spojena s krásnými i tragickými událostmi, které tvoří její součást. Každý jsme členy takovéhoto společenství, jež nás do jisté míry předurčuje a vkládá nám do vínku svůj osud. Můžeme si myslet, jak sami dokážeme to, či ono. Ale jen na tom, co bylo, může stát to, co je dnes. Nezavrhovat svůj dávný věk, čerpat ze zkušeností předků a jít dál, kam až můžeš chtít. To by mělo být krédo současníků. Posouvat svět a vidět jej z perspektivy vykonaného a v obrysech konajícího. Stavět, ne bořit. Chápat, ne kritizovat. Vnímat, ne překážet. To je cesta, kterou se dát. Tam někde je i náš osud, naše místo a naše poslání...

Síla poznání, temnotu zahání!

Doprovodná

Déšť pokryl okolní krajinu. Sníh se ztrácí a smutné, bezlisté stromy vykukují na povrch. Nostalgie zahalila přírodu, která svým spánkem probouzi cosi zvláštního v nás. Odhaluje neskutečné pravdy, které snad měly zůstat skryty. Ukazuje to, co si většinou nepřipouštíme. Osamělost, nejasnost a vnitřní nejistotu, kterou běžně halíme do pocitů sebejistoty, úsměvů a vyrovnanosti. Smutek je dobrým partnerem pro hledání pravdivých cest. Ty, které nepředpokládáme, ale ony přesto přijdou. Cest, jež nás vedou nitrem vlastní já, plného otázek, váhání a tápání, co bude dál. Cest, které vedou strázní a pokáním, aby mohly vyústit do jasu, spokojenosti a veselí. Tedy těch cest, které vskutku prožíváme, ne jen pouze hrajeme. Herci jsme tam, kde chybí duše a prožitek vlastního srdce. Proto chtějme býti herci jen málo a pravými já vždy, když to rezonuje našim vesmírem!

Doprovázet sebe, je jak poznat nebe...

Dumavá

Občas přemýšlíme nad tím, co si přejeme a proč. Toužíme po změnách, v očekávání zázraků, které se dějí s námi, ale bez našeho přičinění. Chceme být jiní, s jinými lidmi, na jiných místech, ale vlastní aktivitu nevyvíjíme. Myslíme si, stačí chtít a ono se to změní. Ale pocit chtění je přeci jen začátkem. Chtít se zlepšit v jazyce, chtít mít další titul, chtít vydělávat větší obnos peněz, chtít dosáhnout střechy světa. To všechno končí u pocitu chtění. Abychom dosáhli výš, musíme umět šáhnout si na vlastní dno. Abychom byli lepšími lidmi, musíme si přiznat své vlastní chyby. Abychom lépe hovořili cizím jazykem, musíme se učit. Abychom dosáhli vyšší vzdělání, musíme se ponořit do obsahů. Chtít je totiž jen začátek celého procesu změny. Mnohem důlěžitější než samotné rozhodnutí začít, je vytrvat. Jen ten, kdo vydrží, dosáhne toho, co si předsevzal. Jen ten, kdo věří, může vytrvat a překonat všechny překážky. A jen ten, kdo miluje, bude dělat věci s plným nasazením vlastního srdce!

Dělěj vše s láskou...

Přespolní

 Vítr fučí do papučí,

copak kolem tolik skučí?

Příroda šla už dnes spát,

každý věří na návrat.

Zvířátka se v noře tulí,

sněhem pouze sob se skulí.

Zajíčci a lištičky,

zahřívají tlapičky.

V teple zimu přečkají,

návratu jara se dočkají.

Kdy se všechno ozelení,

bude zvířátkové nadělení.

Radost, hrdost, souznění,

zajíčci se ožení,

pak se malí narodí,

přírodu zas obrodí.

A my všichni vyrazíme,

do přírody zamíříme,

budeme si užívat,

darů, jež má každý rád...

Přes pole a přes louky, honím pouze rampouchy!

Těšící

Copak to tam dneska září?

Sluníčku se tady daří.

Od rána se usmívá,

svitem okolí zalívá.

Vítr jemně pofukuje,

zima růžky vystrkuje,

bez sněhu a bez vánic,

užijem si mnohem víc.

Budem běhat,

budem hrát,

na trávě se

radovat.

Hlavně že jsme přeci spolu,

u okna i jednoho stolu.

To nám sílu dodává,

náladou si pohrává.

Dobrá kniha, klidný čas,

bude zase kolem nás.

Ještě trošku zatopíme,

v pelíšku se zakuklíme.

Společně se zasmějem,

jakou máme krásnou žeň.

Jak jsme šťastní, spokojení,

no a nad to přeci není!

Básnit si a užívat, to má přeci každý rád...

Vabanková

Plánovat a rozvíjet,

nové cesty odvíjet.

Jistoty si zachovat,

zdravý rozum uchovat.

Jíst, pít, myslet, milovat,

od světa se zvdalovat.

Brát, hrát, míjet, dozrávat,

nechat druhé prohrávat.

Chránit, bránit, upevnit,

život láskou naplnit.

Brebentit a pracovat,

román v hlavě formulovat.

Psát si, přát si, kouzla znát,

tak se jenom potulovat.

Kotvit, plachtit, brázdit svět,

který je jak z růže květ.

Tisíc přání, stovky let,

není nám co závidět.

Každý svůj si život žijem,

za budoucnost se vždy bijem.

 

Za úsměv a pochopení,

kterého vždy ve světě není.

 

A tak jdeme stále dál,

kdopak by tu jen tak stál?

 

Jít, žít, myslet, milovat, se životem vabank hrát...

Stojící

První svátek vánoční,

není vůbec náročný.

Každý jenom odpočívá,

dárky, radost si užívá.

 

S obědem si nehrajeme,

k rodičům si zajedeme.

S přáteli se budem smát,

konečně se radovat.

 

Dneska máme volné ráno,

je jako malováno.

Klidná doba snídaně,

káva, rohlík, lasagne?

 

Rozhodně se dobře máme,

v ničem vůbec nestrádáme.

Nechybí nám skoro nic,

svět je celý bez hranic.

 

A tak do něj vyrazíme,

koronu už porazíme

a od zítřka budem žít,

svět bude mít svůj klid...

 

My se v klidu postaráme,

o to, co dnes nemáme.

Volnost, cesty, poznání,

které sílu životu dohání.

 

A nakonec zvítězíme,

do cíle pak dorazíme.

Ač se zdá být vzdělený,

je pro nás připravený!

 

Nebát se a bojovat, za životem plně stát...

Štědrodenní

Tiše si přejeme,

v teple se hřejeme,

náruč svou dáváme,

pro známé i neznámé.

 

Narození, veselení,

sněhu kolem není.

Déšť se nese nebem,

jako my jdeme s chlebem.

 

Pro radost a poznání,

člověk tíseň zahánní.

Písní a úsměvem,

projdeme se chlévem.

V něm se dnes narodí,

životem navodí,

příběhem osvítí,

nevpadne do sítí.

 

Každému jeho dá,

i když sám málo má.

Každému poradí,

i když to neladí.

 

Vezměme příkladu,

zkusme jít pro radu,

buďme vždy citliví,

on to vždy přeci ví.

 

Jen s sebou spokojen,

nemůžeš být zhojen,

dávat a rozdávat,

radosti předávat.

 

V tom je to poslání,

které se dnes sklání,

z oblohy ke světu,

vidíš, už je tu!

 

Otevří srdce své,

zahoď co je tu zlé,

v dobru a pokoře,

octneš se na hoře.

 

Na hoře poznání,

jež mnohé nahání,

na hoře radosti,

jež dává Ti dosti...

 

Věřit a radovat, živote mám Tě rád!

Věřící

Život je krásný,

svět je tak jasný. 

 

Když slunce se usmívá,

když jsme tu my dva.

Když kolem je mumraj

a rej,

když všichni si dělaj,

co chtěj.

Když světlo je na nebi,

když víš, jaké je podnebí.

Když zpíváš a slova znáš,

když víš, kde své srdce máš.

Když ústa se usmějí,

když věci se jen tak nedějí.

Když víra je nadějí

a o všechno se podělí.

Ač teď to tak necítíš,

počkej a uvidíš,

zas dobré nastane,

špatné se odmane.

Potom si budem zas,

užívat světa krás.

Vylezem na hory,

sejdeme údolí.

 

Svět zas podělí,

o vše, co má

v sobotu,

neděli i běžné

pondělí...

 

Věř a bude líp!

Číselná

Čísla neomylně předznamenávají skutečnosti, které lze jen těžko vymyslet. Statistickými přehledy se člověk může dostat pod povrch věcí, ale je celkem nutné, číslům rozumět. Nelze se ,pouze na základě jednolitě uvedených údajů, domnívat, že budeme chápat všechny aspekty. Je jasné, že čísla mají svou mluvu, kterou musíme pochopit, abychom je mohli spolehlivě použít. Někdo řekne, že jedna a jedna jsou dvě, ale jiný zase, že dvě a půl, no další pak, že rozhodně nelze počítat takto přímočaře. Snad proto bychom si měli dávat také pozor na to, jak pracujeme s čísly, která nás stále obklopují. Jsou to jen čísla, která vytržením z kontextu budou nahánět hrůzu. Pokud jim však přiřadíme jejich smysl, bude jasné, co je potřeba učinit, abychom se dostali ke správným rozhodnutím. Čísla rozhodně nelze podcenit, ale také ne přecenit. Jsou dobrým sluhou, ale špatným pánem, pokud je prezentujeme tak, jak se to ostatně stále kolem děje. Buďme ve střehu a hledejme to, co opravdu za čísly je!

Jedna, dvě a tři, komu to patří?

Moudronosá

Všechno má svůj počátek v plynutí a pohybu. Stáváme se spojením věčnosti a významem jedinečnosti. Vnímáme svět kolem sebe a pobíráme skutečnosti, které nás formují a formulují naše já. Plyneme s časem a v čase se rozpouštíme, abychom získali odpovědi na věčné otázky. Klademe si cíle a směřujeme tam, kam cítíme, že nás nese naše srdce. Věříme v sílu myšlenek a tam, kde je naše víra, není místo pro jakýkoliv strach. Stojíme pevně na nohou, brodíme se dál a hloub, poznáváme sami sebe a laskavě se činíme, abychom mohli činit. Necháváme za sebou to, co již změnit nemůžeme a měníme jen to, co opravdu stojí za změnu. Ostatní je místem pro každého a pro všechny, kteří ještě nedospěli do našeho stádia bytí. Kde otázky jsou naplněny odpověďmi a odpovědi se včleňují do stálého dotazování. A tam někde cítíme, že život má smysl, svou jedinečnost a význam, který nemusíme vždycky chápat. Stačí, že si jej uvědomíme, prožijeme a uskutečníme to, co z něj vyplývá!

Neplýtvat slovy, to znají i moudré sovy...

Básničková

Není potřeba se bát, že něco nestihneme. Spíše je potřeba se dívat dopředu a vědomě si říkat, co všechno zvládneme. Jak se vyrovnáme s nástrahami vánočních svátků a jaké skutečnosti je dobré překonat. Většinou totiž platí, že to, co si v hlavě myslíme, to také přivoláme. Proto je fajn mít hlavu plnou pozitivních myšlenek a nápadů, s tím, že některá tato pozitiva se nám do života dostanou. Jako, že dneska budeme zdobit stromeček, koupíme si sváteční rybu, půjdeme na dlouhou procházku do lesa, uvaříme si něco dobrého k obědu. Přečteme si další kapitolu v knize, objevíme krásně zbarvené keře a prožijeme den s těmi, které máme rádi. Když se takto vybavíme pozitivním myšlením, nemá hlava čas myslet na hlouposti a projektovat si jen to nejhorší. I to totiž do našich životů přijde, protože žijeme ve vesmíru, kde jsou plně funkční procesy akce a reakce. Tak proč si je ještě dále přivolávat? Přivolávejme si raději to klidnější, pohodovější a pozitivnější, no a všechno ostatní si nás samo najde!

Kdo myslí krásně, může psát i básně...

Slavnostní

Zase se rok překulil do svého konce a před námi stojí vánoční svátky, rodinné oslavy, oslavy narozenin, svátků, jídla, pití. Přestože si všichni umíme tuto dobu představit, bude to letos naprosto jiné. Všechno bude pod vlivem roušek, menšího setkávání se, větších hygienických opatření a neskutečné radosti ze setkání po několika měsících odloučení. Je to jako vědět a přesto nevědět, jít a přitom stát, radovat se a zároveň se bát. V každém se jistě snoubí mnohé myšlenky, které by rád vypustit někam pryč, ale on ten náš společný prostor také není natahovací. Tak, jako my už někdy cítíme, že je toho na nás opravdu moc. Stejně tak to cítí náš prostor kolem nás. Poznáme to, protože výbušnost atmosféry je hmatatelná a pak stačí už jen malá jikřička a všechno lítá, i to co nemá peří. Takže si opravdu přejme klidn, pohodu a spokojenost. Oprosťme se od bručivosti, neskutečné hlouposti a netrpělivosti, která nás může provázet. Jen tak si užijeme klidná odpoledne a báječné svátky tak, jak je máme rádi...

Se slavnostní náladou za všelijakou záhadou!

Dokonalá

Mít tak v hlavě všechny důležité poznatky, to by se nám žilo. Nedělali bychom chyby a byli bychom schopni dosáhnout dokonalosti. Byť ji každý vidíme v něčem jiném, byli bychom přesně tam, kde bychom chtěli být. Zní to jako pohádka, ale je tomu tak. Všichni toužíme po jisté dokonalosti svého života. Jeden po dokonalém těle, jiný po dokonalém vztahu s partnerem či okolím, další pak po dokonalých dětech a někdo po dokonalosti vlastního já. Každý se svou subjektivní představou, co je dokonalost a jak se k ní dopracovat. Každý s vlastním názorem na to, jak jí dosáhnout. Všichni se společným cílem, dosažení mety dokonalosti a pak už jen úžas, krása, spokojenost, prázdnota. A v tom to právě vězí. Ženeme se za dokonalostí, toužíme být či mít dokonalé vztahy, být dokonalými, ale vlastně si ani neuvědomujeme, že sama cesta k dokonalosti je dokonalostí. Je dokonalou trasou, směrem, pocitem i prožitkem, který bychom měli vnímat každou buňkou našeho těla. Je tím, k čemu se snažíme dospět a v čem se snažíme dozrát. Samo uvědomění si je dokonalou cestou k dokonalosti samotné!

Co je dokonalost, v čem se skrývá, je to jen chleba skýva?

Pokačující

Navazujeme na předešlé dny i zkušenosti. Sdílíme své názory a čekáme, co na to řeknou ostatní. Snažíme se bez předsudků přistupovat ke všem i všemu, ale někdy se nezbavíme našeho vnitřního pocitu vložené nálepky. Potřebujeme si věci zařadit, dát jim tu správnou kategorii a uložit je do pomyslné krabičky systému, který si v životě vytváříme. Jsou ovšem věci i lidé, které rozhodně zařadit nedokážeme. Nelze jim dát jednoznačnou identifikaci, protože přesahují do mnoha kategorií i skutečností. Tyto nám pak dělají v systému chaos, který zvládáme jen s velikým sebezapřením a přemáháním. Dostáváme se do rozhodovacích paradoxů a někdy také do stresových situací. Cítíme rychlé bušení srdce, potíme se, svědí nás celé tělo a hlava najednou nedokáže reálně přemýšlet. Jako smyslu zbavená se vrhá na nejjednodušíí, ovšem také nejhloupější řešení, která se nabízejí. Místo zastavení se, prodýchání a uvědomění si situace, přecházíme do dynamiky, střesu, strachu a iracionálních rozhodnutí. Jak z toho všeho ven? Proč stále používat jen reálné představy oproštěné od strachů a úzkostí? Asi proto, abychom vědomě neškodili sobě, ani našemu okolí. Vizualizace dobra a dobrého je také velmi dobrá. Proto pojďme touto cestou a nechejme naše strachy spát. Ony si nás jistě najdou, ale my už v tu chvíli budeme silnější!

Pokračuj a nezastavuj před žádným problémem...

Věnovací

Lidé a jejich potřeba času. Věčná otázka, která nedá spát každému, kdo se dívá kolem sebe. S oteřeným srdcem vnímá turbulentní čas a všechny proměny každého z nás. Hledáme návody, jak se udržet v sedle a nespadnout do víru času. Zkoušíme postupy, zkoumáme metody a hledíme vhodná opatření proti časové kompresi. Bráníme se narůstajícímu tempu úkolů, které nás denně zahlcují. Sestavujeme si priority, plány dne, týdne, měsíce i roku. A tajně doufáme, že se nám podaří přibrzdit sílu tlaku, která na nás působí. Hledáme cesty k sobě, motivujeme se k dlouhodobosti a pravidelnosti. Vytváříme si pozitivní návyky v síti časových smyček. Učíme se říkat ne a delegovat práci na kolegy, abychom dokázali smysluplně dokončit, co jsme započali. Sbíráme zkušenosti, tvoříme hodnoty a víme, zač stojí naše ano, i když neumíme říci ne! A tak stále dokola docházíme ke starým pravdám. Že člověk je víc, než čas. Že cesta je víc, než cíl. Že zevnitř je víc, než zvenku. Že pomalu je víc, než rychle a celek je víc, než část. Poučeni pak kráčíme vstříc tomu, co nás čeká a jistě nemine...

Spokojený čas má v sobě každý z nás!

Vítězná

Trošku s předstihem, ale to vůbec nevadí. Hlavně se jsme společn oslavili to, co se oslavit mělo a uzavřeli to, co uzavřeno být mělo. Od zítřejšího dne už budeme očekávat další kolotoč, který nás ponese v novému roku, novým výzvám a dalšímu kroku do poloviny našich životů. Byť už dneska na nás klepe střední věk, necháváme se zatím strhnout dobrou náladou a pozitivním naladěním. Jsme stále mladí, kouzelní a jedineční, ve své bláznivosti, nespoutanosti a kolektivnosti. Máme rádi, když se kolem nás stále něco děje a vítr nám fičí kolem našich uší. To je nám zase o něco méně, i když kalendář neúprostně hlásí číslo skoro magické. Nám to ovšem nevadí, je to jen číslo, které není ničím podloženo, snad jen datem našeho narození. Nic neříká o nás, o našich skutečných schopnostech, dovednostech, radostech i starostech, s kterými se musíme vždy potýkat sami. Co přišlo, to prostě berme a zkusme se poučit, načerpat sílu do dalšího boje a nakonec zvítězit!

Mít radost z maličkostí a užít si všeho do sytosti...

Obkroužená

A máme to za sebou! První školní den po několika měsících. Ranní vstávání, chystání  svačiny, snídání, balení, oblékání a nervózní přešlapování. Konečně nastal den, kdy můžeme popojít dál, než jen do kuchyně a k obrazovce počítače. Můžeme se obléknout, nasadit batoh na záda a vyrazit směr školní budova, školní chodba, školní třída, lavice, spolužáci, spolužačky, učitelé a učitelky. Den jako vymalovaný a také jak se zdá na dlouho plně otevřený pro každého z nás. Všichni jsme usedli na svou stranu lavice a zažili jsme výtečný pocit z osobního setkání, souznění, šumění a štěbetání před i po hodinách. To, co nám tak chybělo, přišlo v plné parádě za námi. Je to jako nové zrození a návrat tam, kde to známe a přitom je zde stále mnoho nového. Poznáváme věci kolem sebe a přitom se radujeme z návratů do míst, která jsme opustili. Už jen ten samotný pocit nám dává křídla. A až je pořádně roztáhneme, pak to teprve bude stát za to!

Leť ptáčku, leť, obkrouži svět...

Davová

Známe sami sebe a umíme odhadnout, jaké budou naše reakce? Učíme se, nebo stagnujeme? Jsme stále těmi, kterými jsme byli před několika lety? Co všechno se nám honí hlavami, při volném víkendu. Je až kupodivu věci, že se těšíme na volné dny a když přijdou, tak se neumíme oprostit od všech pracovních i jiných povinností! Jakoby se náš život točil stále dokola a my neuměli vysadit, užívat si, odpočívat a nabírt potřebné síly pro naše další dny. Je to tak těžké? Být zase mladým, naivním studentem, kterého netíží dospělácké starosti a může se dopředu dívat s radostným očekáváním. Zřejmě se někde v dospívání ztratí, možná rozplyne naše bezstarostnost s nám zbývá už jen hlava pro řešení, nalézání, dopadaní, hledání a uskutečňování toho, co z nás dělá dospělé. Proč se však občas nevrátit do dětstkých let, být a jen tak se dívat kolem sebe. Nesoudit, netoužit, nepospíchat, nestresovat, neočekávat, nudit se a být připraven pro každou výzvu, která se naskytne. Snad se někdy vrátíme do těch let, která byla kouzelná, plná naděje, že svět je ještě v pořádku a my přesně víme, kde je naše místo. Zatím to sice vypadá tak, že se ztrácíme a propadáme, ale musíme vydržet, Zase bude líp a my své místo opět najdeme...

Nevěšet hlavu, nebýt jedním z davu!

Bojovná

Někdy tak přemýšlím, čeho bych chtěla v životě víc a co bych proto mohla udělat, abych to měla. V hlubokém zamyšlení nacházím jen věci nehmotné, které mi stále víc chybí. Volnost pohybu, možnost cestování a poznávání nových zemí, stoupání do strmých horských vrcholů, perspektiva změny... Dny jsou dnes stále stejné, jeden jaké druhý a není vidět světlo na konci tunelu. Ač se snažíme, bojujeme a uzavíráme se do soukromí svých životů, nevítězíme! Proč? Co můžeme udělat jinak? Co můžeme změnit, abychom se konečně zase vrátili ke svým životům? Napadá mě snad jediné - vydržet, nevzdat se, nepoddat se špatné náladě a pesimismu. Prostě a jednoduše to zvládnout, odolat náporu na psychiku, která už je rozpolcená mezi tolika rolemi, které musí zastávat, že už snad ani sama neví, čí je. Ano, je moje, musím se ji zase ujmout a pofoukat bolístky, které byly způsobeny. Usmířit se s tím co je a bojovat za to, co bude. Lepší, volnější, nevázanější a života podporující!

Svou cestou běž, hlavu nevěš...

Poroční

Dárečky a dárečkování je teď jedním z nejdůležitějších programů dne. Každý se snaží vymyslet, vytvořit či zakoupit správný dárek pro své blízké. Někdo už finišuje, jiný se rozbíhá ke startu a jiný ještě nezačal přemýšlet. Ačkoli se vánoční svátky blíží, jsou vlastně tak vzdálené tomu, na co jsme byli zvyklí. Nejedno okno zůstané prázdné, nejedna punčocha bude mít díru a nejeden stromeček bude čekat na další rok. Každému není dáno, aby oslavil svátky se svými milovanými a těšil se z radostného shonu i bláznivého klokotu kolem. Letos jistě budou svátky jiné. Byť proběhnou, nebudou ve znamení odvázanosti, radosti i rodinného štěstí. Mnohé rodiny totiž zůstanou odděleny a mnozí jedinci budou slavit Vánoce online. Připojí se k hromadnému bláznění, ale ve skutečnosti se nedostanou dál, než k prahu svého bytu. Zvláštní, ale aspoň nějaké. Netřeba si totiž stýskat, když zůstaneme zdraví, prožijeme ještě mnoho takových svátků. Společně, báječně i bezděčně...

Svátky a Vánoce, přicházejí opět po roce!

Divočinová

Čaj s medvědem, oběd s liškou, čokoláda s tygrem a večeře s hrabáčem. Snídat se slony, plachtit na bělvých křídlech sovic sněžných a lenošit ve stínu s lvy i gepardy. Sen, který se může zdát neuskutečnitelným, ale pro někoho běžná realita. Nazdobíte vánoční stromeček, jdete se projít s dětmi ven a po návratu zjistíte, že vám ze stromečku visí koala. V bazénu se koupe grizzly a žirafa okousává kůru stromků, které jste pečlivě zasadili. To není život z pohádky, to je život v divočině, kde se pohybují lidé a zvířata v tiché symbióze. Obě strany přesně vědí, kdy je potřeba se stáhnout do ústraní, kdy je potřeba bránit svá teritoria a kdy je dobré se podělit o své místo. Je to tichý život plný souznění, spojení cennosti života i přirozeného výběru. Je to život spojený s divočinou a krutým koloběhem potraviního řetězce. Ale je to život takový, jak byl stvořen a k čemu byl stvořen. Ke své plnosti, jedinečnosti, laskavosti, kráse, chlupatosti i divokosti. Svět, po kterém toužíme a který chceme zachovat pro generace příští. Aby i ony poznaly tu nádheru divočiny, s jejím voláním a lákavou vůní!

Chraň to krásné v sobě, pak se vrátí i k Tobě...

Nalézající

Dojemné přicházení a ještě dojemnější odcházení. Tak to v životě chodí, že někdy někam přicházíme a jindy od někud někam míříme. Ať už jsou naše kroky vědomé, nebo je řídí vyšší síly, měli bychom si být vědomi stavu svých cest a kroků, které na nich uděláme. Jen tak totiž dokážeme vždy a v každé situaci naplnit skutečně to, co jsme si předsevzali. Budeme mířít ke společným cílům a nekonečným radostem, bez starostí. Ty sice přijdou a nemůžeme s tím nic udělat. To je život, kde láska střídá nenávist, radost bolest a neskutečné naprosto skutečným. Autenticita dnů je ovšem na nás. Jaké si je uděláme a kudy budeme cestovat, to bychom měli být schopni řídit. Na tom záleží, tomu bychom měli podřídit téměř vše. Ostatní se přizpůsobí a co ne, to samo odpadne. Bez zbytečné zátěže pak budeme putovat světem za cíli, které jsme si zvolili. Budeme přicházet i odcházet, ztrácet i nalézet, přijímat i dávat, radovat se i milovat sebe, své milované i své okolí. V tom lze spatřovat naši sílu, která je ukryta, jen ji skutečně najít...

Hledat je málo, nalézat je víc!

Oddalovaná

Sotva začneme, už to odkládáme. Nejraději bychom snad ani nepostoupili k dalšímu kroku, ale bohužel musíme jít dál. Někdy se plně vložíme do práce, ale jindy nemáme vůbec chuť cokoliv udělat. Odkládáme rozhodnutí, úkoly i jiné nepříjemné činnosti na další dny, ale většinou si neuvědomujeme, že termín je dán a práce musí být dokončena. Co s tím? Kdo vlastě vyhraje? Naše pracovitější já, nebo prokrastinátor v nás. Hledáním výmluv, proč tohle udělat nemůžeme, někdy zabere přesně toli času, kolik bychom potřebovali na zpracování úkolu. Jindy zase nadšeně vstupuje k činnosti, která nás čeká a záhy zjistíme, že tohle bude opravdu na dlouho. Nenecháme se odradit, pracujeme pilně a s plným nasazením. Odvážně se vrháme na nové a nové výzvy, poskakujeme dál a dál. Nakonec však rezignujeme při dalším klopýtnutí. Už už se zvedáme, dáváme se opět do práce, ale cosi nepatrného nás zaujme tam někde venku. Na televizní obrazovce, na knize u nočního stolku, v mobilním telefonu. A ještě se musíme najít, pak zajít umýt, dovařit oběd na zítra. No jo, ale co ta hrozitánská práce, tu je potřeba dodělat! Zmobilizujeme všechny síly, zatneme zuby a vida, ono to jde. A není to ani tak hrozné, vždyť přeci tohle dává smysl a tomu také rozumím. Tak čeho jsme se to báli? Proč už jsme to dávno nedodělali? To asi ten skřítek záškodníček v nás, měl zrovna navrch a vládl pevnou rukou. Ale teď už se nedáme, teď už zase všechno sami zdoláme!

Oddaluj, oddaluj, tělo si pomaluj...

Malbozvučná

 Každý den má svou barvu i zvuk. Každá situace je spojená s kouzelnou představou, která je zahalena do mnoholičných lektvarů i slov. Každá osobnost je propojena s podstatou života i vesmíru. Každý živý tvor má své specifikum i jistou odlišnost. Všichni tvoříme jednu velkou rodinu živého tvorstva, zde na této Zemi. Spojeni kořeny s pramatkou Zemí se cítíme být hluboce propojeni s její vlastní historií. Jako bychom žili současný svět i léta minulá, vzdálená na hony od moderního shonu a pravidla dvaceti vteřin. Cítíme se provázáni s věky dávno minulými a bytostně jsme spjati s podstatou tady a teď. Je to jako neustálé návraty a setkání se s krásnými lidmi, úžasnými končinami, příjemnými prožitky a nádhernými okamžiky. Spojeno jedno v druhé pak dává tušit celistvosti, plnosti a nádhery toho, co jsme prožili, co prožíváme a co budeme prožívat. Nedopusťme, aby nám byl odejnut jediný okamžik, který můžeme společně prožít. V tom je podstata našeho bytí i společenství!

Zvuky a barvy, v sobě si najdi...

Džberová

Myšlenky běží jako o závod. Nechtějí se zastavit a stále se derou na povrch. Jako by měl dnes nastat konec světa, kdy musíme dosáhnout nejvyšší moudrosti. Tělo se snaží přizpůsobit běhu myšlenek, ale bohužel nemůže chytit tempo. Je to jako ve zlém snu, kdy víte, že se děje něco neobvyklého, co musíte zastavit, ale bohužel nemáte šanci si s úkolem poradit. Stejně se cítíme tváří tvář těmto myšlenkám, které útočí na naši duši a nedají oddechnout. Nechceme snad tolik, abychom si alespoň o víkendu mohli odpočinout. Týden zase bude tak dlouhý a intenzivní, že víkend by snad mohl být úplně bezmyšlenkovitý. Jak se zdá, nemáme šanci uniknout. Budeme si muset zvyknout na fakt, že hlava pracuje, i když nemusí. Prostě a jednoduše jede, plodí myšlenky, uvažuje, přemítá a pátrá po nejlepším řešení. A my? My to musíme snést, neboť jiná šance není. Snad jen bezhlavým řytířem se státi a do hlavy pršet nechati...

Nervy ve džberu, nějak to poberu!

Vzrůstej...

Ztrácíme kontrolu, přiměřeně riskujeme a hledáme oporu v nejistých dobách. Vztahujeme ruce, srdce i oči k těm, kteří nám vždy pomohli. Hledáme dobrou radu, naslouchající ucho i dutou vrbu, do níž bychom mohli uložit všechna naše stýskání, starosti a úzkosti. Víme, že někde v dálce se blýská na lepší časy a než se nadějeme, žijeme opět svým životem. V ústraní či na výsluní, píšeme, radujeme se, cestujeme, lyžujeme, stoupáme na vrcholky hor a poznáváme nové i staré světy. Uvnitř ozvěnou zní přídech mementa časů a období, jež jsme prožili. Víme, že už nikdy se plně nezbavíme poznání, které bude nahrazeno jistě něčím dalším. Když jde do našich životů něco nového, zapíše se to hluboko do vrásek, osudů i vzpomínek, které si neseme s sebou, po celý zbytek časů zdejších. A protože jsme špatnými lháři a žijeme opravdově, připustíme si, že po pádu přichází pozvolný vzestup, následovaný opět pádem. A tak za pár let, až zase začneme ztrácet kontrolu a budeme tápat v nejasném světě, najdeme onen světlý bod na konci tunelu. A budeme k němu směřovat, budeme podporovat i věřit, že zas bude líp!

Život je proměnlivý, proto je tak živý...

Propadlá

Páni, tomu jeden neuvěří, co se dnes děje. Ještě včera poklidný večerní život se dnes proměnil v bouřící a kypící masu lidu, která se valí z náměstí do náměstí. Všude postávají hloučky lidiček, bez ohledu na metry i vzdálenosti. Ulice jsou plné lidí, rodin s malými dětmi, starších i mladých, kteří se nemohli dočkat své vytoužené volnosti a pobytu na adventních radovánkách. Já jdu kolem, proplétám se davem a moc si přeji, abych už byla zase v tichu domova. Vnější klokotání se mi propisuje do duše, která neumí pochopit kde, kdy a hlavně proč se to všechno změnilo. Ještě včera se mnozí báli vyjít z domovních úkrytů a dnes tu ti samí lidé postávají, druží se a dělají všechno proto, abychom se opět vrátili zpět. Tam, kde jsme už byli, tam, kam jsme si slíbili, že už se nikdy nepropadneme. Tam, kde nikdo z nás být nechce a přesto tam většina míří. Ano, řekneme si, je to jedno, nějak to dopadne, mě se nemůže nic stát, pro jednou se přece nic neděje... Ale děje, protože každý z nás musí být přeci ohleduplný. A to nejen k sobě, ale i svému okolí. Snad proto raději zůstanu doma, vyčkám, vydržím a budu věřit, že i ostatní to záhy pochopí!

Padat a zvedat, na duši hledat...

Hlasitá

Co je zvláštního na době, kterou právě prožíváme? Jak na ni asi budeme vzpomínat? Co se nám vybaví, když se řekne rok 2020? Budou to jen věci spojené s pandemií, nebo také zážitky mimo ni? Jak moc se nám propisuje do tváří celé toto neskutečné období? To si uvědomíme vždy, když pohlédeme do zrcadla. Když se potřebujeme vysmrkat, když jdeme nakoupit a procházíme se venku, parkem, či stoupáme do vrcholků hor. Stálým průvodcem nám jsou nejen roušky, ale i jistý strach, možná obava z toho, co všechno můžeme způsobit a jaký to bude mít dopad na naše životy. Počátkem roku jsme byli ostražití, obávali jsme se mnohého a hlavně neskutečných dopadů. Po několika měsících nezstálého koloběhu online výuky, vaření, praní, žehlení, vymýšlení dalších druhů jídel, běhání do práce, se nám zdá všechno naprosto normální a celkem jasné. Takhle to má přeci být. Tohle je náš život, který sice není úplně svobodný, ale je náš. I tady musíme žít a musíme si umět poradit, jak z toho všeho ven... Snad právě ono slovo ven, je tou správnou cestou, kterou se musíme dát. Ven, pryč od těchto časů, na které budeme vzpomínat jako na dobu, kdy jsme se líně pohybovali, jako přežraní mývalové a další den byl prostě jen dalším dnem. Ne, my z toho proudu vystoupíme a půjdeme zpět k našim životům. K tomu, co máme rádi, co nás naplňuje a co nám dává radost do života!

Bojovat za nás, máte můj hlas...

Mýlková

Jsou věci mezi nebem a zemí, které žádný smrtelník nepochopí. Dějí se, přicházejí neočekávaně a zastihnou nás nepřipravené. Přestože si myslíme, že jsme ve svých životech zažili témeř vše, vždy se objeví momenty, které jsou něčím nové. Před jejich příchodem máme přesně zvládnutý teoretický postup, jak na věc. Ale okamžik překvapení, strachu a neočekávanosti z nás udělá škobrtající, koktající a nesouvisle blekotající osobu. Zpomalit nelze, když srdce v těle buší o sto šest! Informace se hrnou jedna za druhou, zrychlený dech nedá spočinout a hlava mele tisíckrát rychleji, než obvykle. Ještě chviličku vydržet a pak už se věci vrátí do normálu. Ještě několik nádechů a výdechů a všechno bude zase v pořádku. Hlava bude opět na hlavě, ruka v rukávě a slunce v duši. Jen zpětným pohledem uvidíme sami sebe, jako naprosté zoufalce, kteří jsou připraveni na cokoliv, ale prakticky na nic. Zjištění, které nepotěší, ale snad pomůže do budoucna. Vždyť žádný učený z nebe nespadl a chybami se moudrý člověk učí. Jen hlupák zůstane nepoučen a bez ochoty dívat se sám na sebe z pozice omylnosti a vlastních chyb...

Uč se a poznávej, v sebe víc víry měj!

Pílová

Jsou rána, kdy se nám nechce vstávat a pak máme taková, kdy přesně víme, že musíme vyskočit z postele, protože den volá po naší přítomnosti. Tak jako se proměňují naše nálady, tak se proměňují i naše rána. Jednou jsou veselá a plná švitoření, jindy poklidná a vlekoucí se jako horká čokoláda. Ráno je nejkrásnější částí dne, vidíš probouzení přírody kolem sebe a je celkem jedno, zda je právě prosinec, nebo březen. Je ráno, krásné, tiché, spontánní, hubené, sladké či kávové. Začátek dne, který ovlivní každý náš následující krok. Je to každodenní zrození člověka do nového dne, nového začátku i nových perspektiv. Jakoby nám život dával stále novou a novou šanci k opravě předchozích chyb. Zdánlivé mínění se proměňuje v realitu a my, stále nepoučitelní a chybující lidé, opakujeme své chyby den za dnem. Maskujeme skutečné, tváříme se falešně a realita odkrývá plynulost chybovosti. Bez které není života, ani láska či dobrota!

Žijme čile a vyžujme své píle...

Oslí

Být lepším a ještě lepším v báječném světě náhodného poznávání. Mít větší a ještě větší možnosti k uplatnění vlastního já a prosazení svých myšlenek. Získávat širší a šířeji pojaté spektrum poznání, jež nemůže zůstat skryto. Být stále na vrcholu a nemyslet na zítřejší den, protože dnes je čas užívat, a zítra? Zítra je také den. Jaký bude, to nás dnes netrápí, hlavně že víme, co chceme právě teď a právě tady! Očekáváme barevný rej, všehochuť poznání a nikdy nekončící zábavu, která nás dostane až na samotný vrcholek bezstarostnosti. Tam najdeme všechny odpovědi na otázky, které nás pálí. Nedají nám spát a nutí nás chovat se, jako malé bláznivé děti. Toužící, milující, malující, skotačící, bezproblémoví a občas zlobící, chtějící i nezkrotní. Možná nalezneme to, co hledáme a možná se dokážeme schovat pod teplou maminčinu peřinu. Jedno je však jasné, zběsilá honba za bytím něčeho víc, nic dobrého nepřináší...

Najdi oslí duši, věř, že i Tobě sluší!

Blízkostná

Tak tohle se nepovedlo. Stále dokola zkouším psát a nikdo neodpovídá. Je to jako volat o pomoc, ale nikde žádná pomocná ruka. Jen v online prostoru je to horší, protože nevidíte, zda je tam někde v pozadí někdo, kdo poslouchá, kdo vnímá, kdo vidí, kdo slyší a kdo nabídne pomocnou ruku. Proto si tedy říkám, proč se propojovat do prostředí, kde nevíme, zda nás někdo slyší. Zda se raději nevrátit k dobré a osvědčené klasice. Ruku v ruce, oko v oko si říct vše, co je potřeba. Zařídit nákupy tak, že navštívím obchod. Peníze předat tomu, od koho nakupuji a s plnou nákupní taškou zamířit domů. Jak jinak by šlo zařídit, abychom dostali to, co dostat chceme a měli to, co si opravdu zasloužíme. Návrat ke kořenům a obyčejným věcem není nic špatného. Je to cesta k opravdovosti, lidské přítomnosti a fyzické blízkosti. A po té přeci tolik toužíme, nemýlím se?

Volám a čekám, na síť se vztekám!

Láskobraní

Láska je úsměv,

láska je bytí,

láska je krása,

i moje bytí.

 

Láska jsi Ty,

láska jsem já,

láska je něco,

co v nás dřímá.

 

Láska je štěstí, 

láska je ráj,

láska je kouzlo,

leden i máj.

S láskou se probouzím,

s láskou jdu spát,

stále pak věřím,

že mě máš rád.

 

Láska je vše, 

co sílu nám dává,

láska je dar,

který se nestává.

Lásku si tvoříš,

mnohdy ji boříš,

s láskou vždy hoříš

a někdy se moříš.

S láskou vždy vyhraješ, proto ji buduj, ať ji zpět dostaneš...

Masírovací

Tak už nás to zase vtahuje. Reklamy na každém kroku, v rádiu vánoční melodie a obchody plné dobrot i Mikulášských balíčků. Na náměstích se vztyčují vánoční stromečky, rozsvěcují ozdoby, a to je nezaměnitelné znamení, že Advent přichází. No a s ním i Vánoce. V domácnostech se začíná uklízet, čistí se okna, perou záclony, vyklízí se nepořádek, leští skleničky a vše se připravuje na příchod Ježíška. Maminky nakupují, pečou vánoční cukroví a vůně Vánoc se line od každého prahu. Kluci se schovávají v online prostoru, tiše mlčí a věří, že zůstanou ušetření předvánočního shonu. Sem tam nasají, objeví se v kuchyni, aby zkontrolovali stav věcí, ale pak opět mizí. Jen my se stále válíme, vykrajujeme, pečeme a cukrujeme. Máme se krásně, neboť tato atmosféra nám dává křídla. Občas je roztáhneme a rozletíme se do dálky, nebo zůstáváme stát. Ať tak, či tak, s radostí v srdci a s dětským očekáváním se těšíme... Bude to jistě stát za to a společně se budeme mít krásně.

Masírovat se dej, na Vánoce čekej!

Šílená

Žijeme zběsilými životy, které někomu patří, jen ne nám. Chtěli bychom konečně dosáhnout toho, že budeme vědět, co bude zítra, ale zatím jistoty nepřichází. Bereme si do rukou mnohá slova, obrňujeme se trpělivostí a toužíme po svých starých životech. Kdy cestování bylo běžnou součástí týdne. Kdy jsme chodili do přírody a poznávali nové krajiny a přírodní krásy. Kdy jídlo v restauraci nebylo jen plastovou krabičkou, která se rozpadne během cesty domů. Kdy úsměv běžně zdobil naše tváře a všichni kolemjdoucí se jím mohli kochat. Kdy návštěva rodičů nebyla spojena se strachem z nákazy. Kdy hodiny v práci plynuly pohybem, řečí a kontaktem se studenty. Kdy svět vnímal své chyby a nebál se o nich hovořit. Kdy všecho a nic znamenalo mnoho a bylo ničím v porovnáním se smrtelností člověka. Život byl životem, který měl svou váhu, krásu, smysl, radost i starost. Chodilo se poznávat, sdílet, pracovat, studovat i milovat ve vší plnosti, porozumění a obsahu. Jen my jsme byli jiní. Neznalí, vzdálení, chtiví a stále a znovu touží po změnách. A dnes? Dnes bychom zase chtěli své jistoty, stálosti a evidentnosti kroků, kterými procházíme...

Každou dobu stojí za to žít, tak žijte!

Dosahovací

Poutácivě se ploužíme světem a vymýšlíme důvody, proč se znovu postavit na start a jít. Člověk se znovu a stále učí jít tím správným směrem. Vybíráme si cesty, po kterých budeme kráčet. Myslíme na mnohé skutky, které se nám podaří zdolat. Vyrážíme za poznáním, které většinou nekončí za prvním rohem, ale vede nás do dalekých krajin a hlubokých lesů. Věříme, že právě my uspějeme na profesní dráze. Opratrně našlapujeme stezkami poznání. Chytáme se stébel pohozených na tratích. Netušíme, co důležitého nás čeká. Skládáme střípky zázraků do diadému života, který prožíváme právě teď a právě tady. Nekumulujeme žádné neshody a chodíme po neprobádaných ulicích. Dokazujeme si stále a znovu, jak moc jsme připraveni být i žít. Nebojíme se, co přinese další den, i když tušíme úklady a strázně. Víme totiž, že náš život je důležitý i oněmi nezdary a přešlapy. Jen ten, kdo se nikdy nespletl neví, jak moc se můžeme poučit z vlastních chyb a kolik poznání to přináší. Proto pojďme, chybujme a poznávejme to, co nám život nabízí. Jen tak dosáhneme toho, čeho opravdu dosáhnout můžeme!

Se srdcem na dlani, anděl se uklání...

Chtivá

Chtěli jsme všechno, nemáme nic. Nechtěli jsme čekat, proto čekáme. Chtěli jsme cestovat a teď sedíme doma. Nebyli jsme schopni se uskrovnit a díky tomu mnozí živoří. Stále jsou toužili mít víc, být dál, zažívat mnohem víc, poznávat nepoznané a dnes jsme rádi, když poznáváme ty, jež dobře známe. Bloudíme prázdnými ulicemi a skutečně žasneme nad neskutečně prázdnými ulicemi. Bouříme se proti nařízením a nevěříme slibům, které nám dávají jiní. Sami těžko zvládáme pocity samoty, odcizení a neustálého vleku online prostoru. Chybí nám běžná lidská přítomnost a neváháme vyrážet ven, jen abychom se nadechli čistého vzduchu. Nestojíme v řadách, stojíme v odstupech. Plánujeme každý životní krok a nic si neděláme z toho, co přinese zítřek. My sami to neovlivníme a ovlivnit netoužíme. Jako pasivní ovečky jdeme jedna za druhou. Hop a jsme na druhém břehu. Nebo bychom raději byli na tom opačném? Tam je přeci jen tráva šťavnatější, zelenější a nějak bohatší...

Touha a toužení je lidské soužení!

Púberťová

Jak poznáme, že jsem zase v čase o kus dál? Kdy zbystříme a začneme si počítat křížky? Koho musíme poznat, než budeme na konci svých cest? Kam chceme dojít, než přestaneme šlapat? Jak budeme plavat, když si nechceme namočit vlasy? Kolik ještě musíme udělat věcí, než si všimnou, že jsme zde? Je tolik otázek, na které neznáme odpovědi. A právě tolik, kde přesně víme, co nám život odpoví. Tak jako se s určitostí obklopujeme právě těmi, které k životu potřebujeme. Přesně tak se blížíme k těm, kterých se děsíme. Je to celkem jasná protiváha bílé a černé, nahoře a dole, moc a málo. Co je pro jednoho dostatek, druhému nestačí. Co nakrmí tisíce hladových krků, to nebude dost ani pro jednu smyslnou duši. Jak to tak v životě chodí, jsou lidé a lidé. Jedni takoví, druzí makoví. Na počátku všichni stejní, v průběhu života každý jiný a na jeho sklonku opět takoví, jak nás stvořili jiní. Pamatujme na svou smrtelnost a nevěřme těm, kteří nás lákají do neskutečných sítí. Jen realita dá opět vzniknout realitě!

S Berťou za púberťou...

Převrácená

Zelená, modrá, červená,

copak to asi znamená?

Že blíží se dny sváteční,

ke kterým máme být neteční?

Nelze se dívat přímo vpřed,

když člověk necítí svůj vlastní střed,

když nevíme, co zítra se chystá,

když budoucnost vlastně není jistá.

Když naše lidské jistoty,

byly splaveny do nejistoty.

Když někdo nás stále ovládá,

mezi lidmi je špatná nálada.

Snad proto je nutné odolat,

úsměv na líci vydolat.

Štěstí si v sobě uchovat

a vědět, že někdo má tě rád.

Advent, ten přijde opět k nám,

dveře i srdce otvírám.

Nejkouzelnější dny se objeví,

třpytem a leskem zabarví.

 

Opět se budem setkávat,

s těmi, co tvoří náš života řád.

Budeme spolu slavit, pít,

pro budoucnost budeme žít...

 

Vydržet všechno odolat, nenechat se ničím udolat!

Míttaková

Mít tak možnost dělat přesně to, co chceme. Mít tak možnost být přesně tím, kým bychom chtěli být. Mít tak možnost nehrát role. Mít tak možnost válet se ve sněhu. Mít tak možnost říkat vždy to, co máme na jazyku. Mít tak možnost ležet celý den. Mít tak možnost zastavit čas a žít některé dny stále znovu a znou. Mít tak možnost strávit jediný den s těmi, po kterých se mi stýká. Mít tak možnost jednou zažít pocit, že objevíme mezi dárky živé zvířátko. Mít tak možnost jednou letět jako pták. Mít tak možnost říct ne, když se nám zrovna nechce. Mít tak možnost být právě tím, kým bychom chtěli. Mít tak možnost vyhrát milióny a být mecenášem. Mít tak možnost jen prostě být. Mít tak možnost vrátit se do dětství a prožít si jej ještě jednou. Mít tak možnost říct těm, které milujeme, že je milujeme. Mít tak možnost, vzít svůj život do svých rukou a neřešit. Zřejmě by byl svět jiný a možná právě takový, jakým jej máme. Kdo ví, my si sníme o možnostech a přitom ty jsou přímo před námi. Stačí jen natáhnout ruku, stisknout dlaň a otevřít srdce. Ostatní už vykoná osud, my, či ...

Oči otevřené, srdce připravené!

Vstřícná

Být v životě šťasná neznamená být spojena s určitým místem, určitým člověkem, určitým jednáním, určitým životním cílem či určitou životní cestou. Být šťastným člověkem znamená, že pocit štěstí je hluboce propojen s našim nitrem. Že se umíme dívat dál, než jen za nejbližší kout. Že se umíme usmívat, i když situace není zrovna pozitivní. Že umíme najít na všem něco kouzelného. Že máme někoho rádi a sdílíme s ním svůj svět. Že se máme o koho opřít a kam složit hlavu. Že nás někdo pohladí, když je dušičce smutno. Že je někdo, s kým hovoříme beze slov. Že je tady někdo, kdo bude pokračovat v našem životním kurzu. Že je zde mnoho, kterým můžeme dávat a málo těch, kterým bereme. Že stojíme pevně na nohou a někdy létáme nahoru i dolů. Že existuje důvod, proč vstát brzy ráno z postele a usmívat. Prostě a jednoduše, že jsme, že máme, že můžeme dávat a že se máme. Byť jsou to pocity prchavé a proměnlivé, jsou přesně tím ukazatelem štěstí, které potřebujeme. Abychom krásně žili a dobře si byli...

Jít štěstí vstříc, nestojí nic!

Následková

Životy se mění.

Zázraky se dějí.

Nikdy nebuď sám,

věř, že já to dám.

Neseď doma v koutě,

tam nikdy nenajdou Tě.

Světem klidně utíkej,

za okno si dopis dej.

Za pár chvil se vrátí,

dnes i zítra platí,

že ve světě se ztratí,

pouze ten kdo nehledá,

soba, žirafu či medvěda.

Ostatní vždy naleznou,

ruku pevnou,

železnou.

Ruku, která hladí,

kterou mají rádi.

Srdce, jež se dívá,

i když právě zívá.

A až půjdeš dneska spát,

nebudeš se na nic ptát.

 

Věty splynou ze tvých rtů,

přímo do krásných, nebeských snů...

 

Snít si sen, prožít krásný den!

Pasážová

Co je to za život! Všude kam se podíváš, všude jen závazky, požadavky, úkoly a přísliby lepšího zítřka. S vědomím, že tohle už tady jednou bylo, se člověk nechce nechat vlákat do sítí. Jakmile se jednou přilepíš, už není cesty zpět. Musíš, skučíš, běžíš a stejně je to málo. A přitom je den tak krátký, i když vstáváš zase o hodinu dřív a děláš si o jednu káva víc. Nic nepomáhá a všechno se to kumuluje. Buď stojíš a čekáš na zázrak, nebo nevíš, kam z těch divů dát oči. Jednou jedinkrát se usměješ a pak už se směješ stále dál. Nemůžeš jinak, jsi prostě formovač, všudybyl, aktivizér, urovnávač, nebo možná také analytik, skeptik či pragmatik. Nic však nezmůžeš proti smluveným termínům, datům a časům, které máš dány, které čekají a číhají na to, kdy budou moci vyskočit z kanceláře přímo na tvůj stůl. Do tvého diáře, do tvých plánů a snů, které si maluješ úplně jinak. Byť růžověji, hladověji, střízlivěji, přesto maluješ a nic nezmůžeš s tím, co je dáno. Tak pravil ten, který bdí nad námi stále a jen...

Láskou zmoženi, zítra se ožení!

Ustatá

Skládám vrstvu za vrstvou, narušuji přirozenou strukturu a vytvářím zcela jiné obrazy. Přepisuji slova, dokončuji odpovědi a nechávám prsty spočinout. Poskytuji úlevu svým bolavým očím a poslouchám slova písně, která se tiše line z reproduktorů. Sluníčko pomalu dosahuje až na můj stůl, který obložen vrstvami, nechává nahlédnout pod povrch věcí. Jako archeolog snímám jednu hromádku za druhou a věřím, že tam někde se ukrývá poklad. Slova, která povzbudí. Věty, které utěší. Myšlenky, jež budou korespondovat s těmi mými. Složitost a skrývání tváře nepomáhá. Právě teď je čas na zcela jasná stanoviska a otevřené vyjádření toho, co trápí, neulehčuje a komplikuje svět. Nemusíme být významnými, nemusíme dosahovat excelentních výsledků, nemusíme uskutečňovat sny jiných. Stačí, když budeme pravdivě žít, milovat a radovat se z úmyslů, které jsou dány. Pokud bychom měli předurčen výjimečný osud, už bychom to věděli. Tak si nelámejme hlavu něčím, co běželo, běží a bude běžet, i když my už tady nebudem. Vždyť jen on sám ví, kým jsme, kam směřujeme a kdy už nebudeme...

Kouzlo okamžiku zastaví i čas!

Tolerantní

Trpělivě snášet a neříct ani slovo. Být tolerantní ke všem nápadům a uskutečňovat sny, které se nezrodily ve vlastní hlavě. Neustále se starat o to, aby všechno klapalo, jak má. Aby prádlo bylo ve skříních, jídlo na sporáku, nákup v lednici a buchta v troubě. Pomalu si zvykat na všechny změny, které přináší nová doba a neprojevit ani trošku obav, že dneska je dobře, ale zítra to může vypuknout. Může být dobře, ale také mnohem hůř. Stačí jen zavřít dveře za dnešním dnem a čekat, co se zrodí ve vesmíru dění. Jaké novinky nám přistanou do našich schránek. Budou to jen takové zprávy, které chceme slyšet a které má cenu poslechnout. Ostatní necháme plavat, aby je odnesl proud do zapomění světa. A pak si povíme, bylo a bude zas. Jen najít ten správný čas, který máme v sobě, protože je v nás...

Toleruj a boty si zuj!

Blížící

Dopřej si pocit štěstí a svobody. Nečekej na chvíli, až bude čas. Až dořešíš problémy v práci. Až dokončíš dnešní oběd. Až uklidíš a nachystáš všechno na další den. Až zpracuješ dlouhý seznam úkolů. Štěstí je stále přítomno. Je v tomto okamžiku prozření, kdy píšeš a jsi spojená se svým já. Je v klidné atmosféře ranního rituálu vstávání. Je v praskajícím dřevě v kamnech. Je v dechu těch, kteří ještě sní svůj sen. Vezmi své štěstí do dlaně a rozleť se za svobodou dnešního dne i dnů příštích. Co bude dál, to přijde a málá či velká chvíle nezkaženého štěstí bude uzavřena v tobě. V čisté duši, která dává sílu zvládnout ostatní. Štěstí je našim rozhodnutím a svoboda v naší mysli. Stačí se jen dobře cítit, být a vnímat a ostatní přijde... V zářícím slunci, mrazivém ránu a ochotě vstávat.

Přání a svoboda, duše a pohoda!

Jetotvá

Když se v životě pro něco rozhodneme, máme proto své důvody. Navenek zřejmé, či zcela skryté našemu okolí. Ovšem důvody, ke kterým jsme dospěli, dozráli a mnohdy také težce vnitřně bojovali. Často čelíme nepochopení ze stran nejbližších a někdy nevíme, zda nám bude naše volba odpuštěna. My ovšem musíme vyběhnout na svou trať života. Musíme být matkami, či singles. Musíme se podřizovat či volně jdeme zatím, co je nám libo. Vybíháme na vrcholky hor, přivazujeme se ke sporákům, nosíme děti na zádech, vědecky bádáme a jsme své. Je to naše volba, náš život, se všemi následky a příležitostmi. Nikdo jiný, než my jej žít nemůžeme, a proto si tolik střežíme svá rozhodnutí, která stojí za to! Ať sám či s velkou rodinou. Ať minutku, nebo s hodinou, žij tak, jak se má...

Je to tvé, tak se snaž!

Vytrvalá

Lidská hloupost nezná mezí. S časem roste a nabírá na síle. Poháněna honbou za lepším snímkem, vhodnějším oblečením, hezčí vizáží či inteligentnější hláškou, její moc v lidské společnosti sílí. Bláznovstí a šaškárny nejsou neobvyklé, ale blbost a hloupé názory vždy překvapí. Sice se jako společnost vyvíjíme, máme řadu zajímavých možností, dosud jsme nevynalezli nic, proti hlouposti a tuposti. Ano, říká se, že kde nic není, ani smrt nebere, ale vydržte na jednom místě s člověkem, který se tváří inteligentně a pronáší rádoby moudré myšlenky! To se pak život stává peklem na zemi a očistcem v lidské podobě. Nemáme-li možnost bránit, ustupujeme a blbec vítězí. S počtem nabytých vítězství jeho chuť roste. A ani se nenadějete, blbec stojí nad námi, řídí náš život, k ještě větší propasti. Jak to dopadne, netušíme. Bráníme se a někdy vyhrajeme. Chce to ale pevné nervy a moře pochopení, protože je to mnohdy běh na dlouho trať. A zde vyhrávají nejen ti, co ví, ale i ti, co vytrvají!

Vytrvej, Pán Bůh dej...

Náhradová

Jaké jsou naše pocity? Co prochází hlavou? A nad čím je člověk schopen uvažovat? Včera zcela jasno a dnes temnota zaplňuje hlavu. Jak mohou být dva dny, stojící vedle sebe, tak rozdílné! Kolik možností se skrývá pod jediným slovem? Tolik, že je neumíme spočítat. Už při samotném pomyšlení nás bolí prsty a ruce neumějí unést jejich tíhu. Sice si uvědomujeme zřetelnost věcí zdejších, jen ty, které nejsou vidět, nás trápí mnohými strázněmi. Bojujeme své boje, vítězíme i prohráváme, běžíme a skomíráme, ale jen někdy skutečně víme. Chápeme, co chápeme. Víme, co víme. Poznáváme nepoznané a bereme nepřeberné. I v tom je kus jisté moudrosti, která není dána, ale musí být vnímána. Nepřijde jen tak, jakoby mimochodem. Pokud se ale snažíme, jsme schopni ji zachytit. Proto se snažme, aby naše chytání bylo úspěšné. Aby dny plynuly tak, jak mají a nic nenarušovalo běh našich myšlenek. Jen tak se dočkáme toho, co skutečně očekáváme!

Čekej a bude ti dáno, utíkej a bude ti přáno...

Trucovací

V životě se vždycky objeví něco, v čem se můžeme zlepšovat. Vyjeví se oblast, kterou nějak známe, chápeme a vnímáme. Při bližším ohledání pak zjistíme, že bychom jí mohli rozumět více, proniknout do tajů, které jsou uvnitř skryty. Zabývat se tím, co je schováno pod povrchem a vyzkoušet i další možnosti, které nabízí. Stále máme tendenci se zlepšovat, zdokonalovat a lépe chápat. A to nejen naše vlastní postavení tady a teď, ale také vnímat souvislosti, které jsou i nejsou zřejmé. Zřetelně se pohybujeme a zlepšujeme sebedůvěru, sebelásku. Vylepšujeme znalosti cizích jazyků, ohebnost těla a nezapomínáme přitom na skladnost naší duše. Každý moment, který prožijeme nás obohatí, zaryje se do vrypů poznání. Jen některý však toužíme poznat blíž. Toužíme na něm pracovat, jej zlepšovat, více chápat a uchopit pro další běh vlastního života. Ať je to cokoliv, neustrňme v tom, co máme a co chápeme. Běžme stále dál, pracujme na sobě i okolí. Svět tak bude lepším místem nejen pro nás samotné, ale i pro ostatní...

Věř a pracuj, nikdy netrucuj!

Mívavá

Máš u sebe něco, co jsi dostala darem? Nosíš stále při sobě něco, co Ti dělá radost a spojuje Tě s někým, koho máš moc ráda? Odpovědi nás mohou napadat hned. Snad dokážeme vyjmenovat několik důležitých věcí, kterými jsme byli obdarováni a jež nosíme stále s sebou. Někdy můžeme váhat, jakou odpověď zvolit. Každý máme nárok na to, vážit svá slova a hledat správnou cestu k sobě i těm, kteří nám dárky dávají. Uvědomujeme si, co je dar, co dárek, čeho si vážit a proč. Zamýšlíme se nad podstatou darů, které dostáváme a věnujeme myšleku podstatě, hodnotě i kráse daru. Pro mnohé z nás je však mnohem důležitější než samotný dárek, proces jeho obstarání a vymýšlení. Někdy to dá docela práci, jindy víme naprosto přesně, co komu udělá radost. Některý člověk je neprůhledný a zvolit správný dárek není vůbec jednoduché. Jindy však už při vyslovení jména víme, co bude tím nejslepších dárkem. I já to tak mám, vždycky přesně vím, čím udělat radost mým milovaným. Váhám u těch, které mám ráda, ale ani po letech netuším, co se jim skrývá v hlavě. No a pak jsou takoví, které obdarovávám formálně. I ty mám ráda, ale nenašla jsem k nim zatím žádný vztah. Pro mě totiž dárek sám o sobě znamená vztah mezi dávajícím a obdarováváným. Oba k sobě něco cítí, nějak se k sobě mají a něco si o sobě myslí. A v tom je právě ta krása dárků, darů a dárečků...

Dávám, dáváš, dáváme, svou podstatu míváme!

Směrovková

Čekají na nás, číhají všude kam se podíváš. Neutečeš před nimi a stále jsou v tvé hlavě. Úkoly a zase jen úkoly se vrší na jednom stole. Čekáš, kdy tohle mlýnské kolo konečně zastaví. Přemýšlíš nad tím, kdy se přestane točit a zůstane na chviličku stát. Někdy uvažuješ, jak bys sám mohl přispět k tomu, aby věci ubíhaly, a zároveň nepřibývaly tak, jak se to děje. Ukazuješ všemu záda, mizíš pryč. Přes mlhu pronikáš do úplně jiného světa, kde nic není problém a všechno je tak krásné. Provázky mlhy se táhnou přes prosvětlený les. Spadané listí suše šustí pod nohama a ty jen jdeš. Ruku v ruce s tím, koho máš ráda. Tam, kde jsou tvé milované skály, les a čisté povětří. Nic není nutné, jen jít, stoupat výš a dosáhnout slunečného vrcholu. Odtud pak sledovat zářivý západ slunce, plný jasu a klidného vnitřního rozpoložení. I když víš, že návrat je nutný, nespěcháš, užíváš si okamžiku a věříš, že přesně tohle je lék na rozbolavělé tělo i duši. Zítra zas může přijít pohroma, dnešek však zůstává pouze náš. Můj a Tvůj...

Láska s věkem posiluje a učí se dívat stejným směrem!