Vlastní stezka...

Kolik už bylo v životě situací, kdy odvaha jednotlivce dokázala pokořit i ty nejtěžší zkoušky. Kolik najdeme příkladů svéhlavosti a projevů svobodomyslnosti ducha, který přinesl lidstvu nezměrné objevy a nápady. Životním posláním některých je vnášet do světa ostatních nadšení, lásku, energii a neustálý pohyb. Vzbuzovat pocit chaosu a bohémské neuspořádanosti, která dává tušit obrovitost srdce, velkorysost povahy a laskavosti přístupu k ostatním. Člověk nemusí chápat, stačí být v přítomnosti takových lidí a ví, že se dotýká hvězd. Oni sami totiž prošlapávají svým vlastním způsobem cestu ostatním. Někdy totiž jít vlastní cestou je to nejtěžší, co musíš v životě udělat. Ač tě za to ostatní nemilují a ty ztrácíš důvěru v sebe sama, věř, bezvýhradně věř, že je to to nejlepší, co můžeš udělat...

 

Jdi svou vlastní cestou a nech lidi mluvit!

Zábavná

Hoď chmury za hlavu 

a odhal svou odvahu. 

Zkus se více usmívat,

budeš lépe usínat.

 

Otevři se možnostem,

podej ruku známostem.

Nebuď stále ztrápená,

a pozvedni ramena.

 

Těš se ze své hravosti,

netrap se stálými starostmi.

Unikej stresu poznáním,

že lépe je bez něj než-li s ním.

 

Nechat věci jen tak jít,

které nelze ovlivnit.

Nedělat ze starostí návyky,

ať z toho nejsou velké cavyky.

 

Být uvolněná, laskavá,

možná ke stresu více svéhlavá.

Většího klidu potom dosáhnout,

s delfínem se po moři protáhnout.

 

Pobíhat s medvědy po lese,

ocitnout se v deštném pralese.

Sbírat květiny na louce,

hledat brouky, mravence v mouce.

 

Toulat se ranním vzduchem,

být jedním velkým uchem.

Nebýt zavřený v sobě,

ale jít k vám, k tobě...

 

Hodit chmury a starosti za hlavu, užít si klidnou zábavu! 

 

Rozhodnutá

O hodinu kratší den a mě nezbývá než se pustit do úkolů, které jsou nachystány. Ač to venku vypadá na sníh a déšť, nevlídno se usadilo i v našich duších, musíme se rozhodně vydat na cestu. Není možné se jen tak potácet a nechat plavat rozhodnutí, která jdou a jsou. Už se to toži nedá vydržet! Je to jako před výbuchem sopky, která postupně dává najevo, že svůj úmysl vybuchnout... Tak to v poslední době cítím i já, že se ve mě všechno hromadí a potřebuje to ven, jen netuším, kudy, kdy a jak se to ven dostane. Zatím je všechno uvězněno uvnitř, trápím se starostmi a povinnostmi. Lítám od jednoho k druhému a nevím kudy kam. Potom jsem jako když mě přejede tank a tělo mě bolí, jako po celodenní túře. A přitom jenom stále přemýšlím a přemítám nad tím, jak udělat to, či ono. Proto je čas jít do rozhodnutí, která se musí udělat a musí být konečně rozseknuta. Udělá se líp a bude jasno, jaký bude další postup. Pak už žadné další dohady a nejistoty, ale jasná cesta, kterou půjdeme a budeme se jí držet!

 

Jednou cestou se dát a ničeho se nebát... 

Skvělá

Tíha všeho světa, dnešní moje meta. Prohlížím si okolí a říkám si, ať se stane cokoli. Je mi to vlastně úplně jedno. Vnitřně se cítím prázdná a nejistá, chodím a jen hledám klidná místa. Dnes a zítra chci si hodně odpočinout, abych mohla zase křídla rozvinout. Je toho nějak strašně moc a mě jímá děsná bezmoc. Jak si s tím vším počít mám? Co všechno ještě si přibrat musím? Jak tohle má zvládnout jeden člověk sám? Netuším, kde brát síly na všechny tyhle drobnosti a ač jsem dobrák od kosti, chtěla bych ječet, řvát a možná i utíkat... Ale sílu mám sotva na to unikat... A tak tu sedím a říkám si, holka je to na tobě, dřímni si. Bude ti líp a svět bude zase znít. Možná i barvy budou barvami a ty konečně dojdeš do brány. Tam tš budou čekat andělé a bude zas vše skvělé!

 

Skvěle se měj, na svět se usmívej...

Paví

Zdobený háv a krásně duhové peří. Na hlavě barevná korunka chmýří. Ladný krok a ryčný hlas, když se dožaduje svých práv. Roztažením svých ocasních per dává páv najevo svou nádheru a najednou vyniká kouzlo jedinečnosti tohoto neobvyklého ptáka. Snad jednoho z nejnádhernějších stvoření v celé živočišné říši. Ač my lidé mu připisujeme vlastnosti spíše negativní, v mytologii jsou mu přiřazovány nejvyšší ctnosti. Je považtován za symbol vnitřní čistoty a věrnosti. Většinou i my lidé mnohdy zpodobňujeme pro své okolí zcela jinou roli než tu, kterou doopravdy zastáváme. Sama vím, že mým pravým já je rodinná soudržnost a přátelství. V osobním i pracovním životě se snažím povzbuzovat, přináším do vztahů každému jisté obohacení a nesobecky se rozdávám. Chráním své milované a pečuje o ně za všech okolností. Nemyslím na sebe... Ovšem abych mohla stále rozdávat, musím sílu nabírat a věnovat ji všem, které znám!

 

Sama sebe se ptám, kolik páva ještě v sobě mám? 

Stárnoucí...

Neustálý koloběh skutečností, věcí, dějů a jevů. Stálý běh, který se neumí zastavit. Když už má člověk pocit, že se konečně dopídil k nějakému konci, tak zjistí, že je vlastně zase na začátku. Za dalším rohem číhá nejen nové dobrodružství, ale také řada nových výzev, úkolů a překážek, které už tak snadno nepřeskočíme. Od jistého roku už to přeskakování nejde tak snadno... I když cvičíme, tak je každý krok nějak horší. Každé ráno je podivně pomalejší a všechny úkony spojeny s mnohem větším výkonem. Inu asi stárneš zlatíčko a musíš si to přiznat! 

 

Stáří vpřed, radost pohledět... 

Hřešicí

Snad ani ve zlém snu nejsou takové představy, jaká je realita toho, co dokáže svět lidské povahy. Destrukce, zkráza a zmar místo krásného a kouzelného světa plného radosti a dětského smíchu. Sedm hříchů vládne nám, je kořenem veškerého našeho jednání a smrti, která se usídlila ve světě. Lidská chamtivost a zpovykanost jsou příčinou negativních činností, které poškozují kvalitu života na Zemi. Každý krok udělaný proti přírodě i člověku samotnému ničí každého z nás. A ač si sami možná říkáme, že jsme v mnohém světovém dění nezaangažovaní a ono je nám vzdáleno, pak i my jsme s ním spojeni svými pomyslnými sedmi obecně danými vlastnostmi až hříchy. Častou fyzickou a občasnou citovou nechutí k činnosti, tedy leností. Přehnaným konzumem, spotřebou až plýtváním věcí, zdrojů, tedy nestřídmostí. Velikou touhou po fyzickém i sexuálním uspokojení, tedy chtíčem. Neustálou honbou za tím, něco vlastnit a někoho ovládat, tedy chamtivostí. Krajními projevy zloby, tedy hněvem. Nespokojeností vyvolávanou štěstím druhých, tedy závistí. Přehnanou sebeláskou a povýšeností nad druhými, tedy pýchou. Teď je čas nastavit si zrcadlo a podívat se pravdě do očí... Kde jsem já a kdo jsem já!

 

Hřešit, duši svou utěšit... 

Čaromocná

Tlak sem, tlak tam,

všude kam se jen

já podívám.

 

V hlavě duní,

v těle píská,

kolem cosi

stále vříská.

 

Mraky blednou,

přicházejí,

možná vodu

přinášejí.

 

Není zřejmé,

co a jak,

zda se půjde

do oblak?

 

Sníh a mráz

se vrátí k 

nám,

zima otevře

znovu svůj

krám.

 

Těšíte se pánové?

Budeme sněžní

hulánové...

Budeme se koulovat,

hokej hrát

a sáňkovat.

 

Cože? Vždyť je

přece březen pryč!

Nemá už být

k jaru klíč...

 

Inu to se uvidí,

co nám

příroda

zařídí!

 

Dneska už 

jdu raději

spát,

jdu do knihy

si za zvířátky

hrát...

 

Krásné sny a dobrou noc, ať už je tu čaromoc! 

Půjdeme na  

Zamyšlená

Zapisovat si myšlenky, neztrácet spojení s krásou světa. Být neustále s těmi, které člověk miloval a oni už nejsou součástí tohoto světa. Hýčkat si vzpomínky na časy, kdy barvy byly sytější, vůně ostřejší a zvuky jasnější. Mít hlavu plnou jasných příběhů, které už jsou dávno zapomenuty a přesto v hlavě běží, jako by se staly včera. Paměť je úžasným místem, kam ukládáme toliko myšlenek, ideí, názorů a přesvědčení, které nás provází v průběhu života. Něco ztratíme, něco rádi zapomeneme a mnohé střípky necháme pro jiné. Co si však uchováváme hluboko v srdci jsou krásné vzpomínky na osoby, místa a události, které nás ovlivnily. Ať už jimi byli rodiče, prarodiče, přátelé či sourozenci. Ať to byla místa vzdálená či jen blízká našemu srdci. Ať se jednalo o velkolepé události nebo o drobné maličkosti našich životů. Jsou spojeny se vzpomínkou nám milovanou a uchovávanou v tajných komnatách. Často spojené s nostalgií a drobným úsměvem na rtu.

 

Vzpomínky uchovej, naděje zachovej...

Strachovací

Nemá cenu se bát toho, co vím, že v životě nutně přichází. Strachovat se dopředu věcí, které možná budou a možná ani ne, je jistou cestou do záhuby duše. Člověk pak jenom marně přemýšlí, jestli už nastal ten čas, kdy se má začít bát. Nebo si může dovolit chviličku klidu od veškeré úzkosti a dopřát si trošičku radosti. A když si onu radost dopřeje, pak hned zase přemýšlí, jestli se nakonec něco neděje tam, kde by měly jeho myšlenky být. Je to děsný koloběh děsuplných myšlenek, které se točí stále kolem jediného tématu a tím je nevysvětlitelná, nepodložitelná a všudypřítomná úzkost, která člověka svírá. Kdo to nezažil, nepochopí. Kdo tohle zná, raději mlčí a nic neříká. Pro toho nejsou slova potřebná, pocity s tímto spojené znamenají víc. A přitom pro okolí je to pouhé nic. Žít s permanentním strachem a obavou je údělem mnohých z nás!

 

Neboj se strachu, můj starý brachu.

Výhodná

Ledovce tají,

sny se mi zdají,

všechno je v háji

a ptáci zpívají.

 

Jaro je tady,

máme se rádi,

sluníčko svítí,

krásné je kvítí.

 

Chce to jen vůli,

vždyť jsme sotva v půli.

Mnohé nás čeká,

cesta daleká.

 

Nesložím dlaně,

uklidím sáně,

nachystám hrábě,

uvidím žábě.

 

Zklidním si ducha,

ač nemám tucha,

co pes si čuchá,

mé tělo juchá.

 

Příroda láká,

na mnohá

zvířátka

a já se 

těším,

jak se

s nimi

zase 

po

zimě 

konečně

zrakem,

sluchem,

hmatem,

potěším!

 

Hurá do přírody, má to své výhody... 

Smyslová

Všichni se za něčím ženeme. Od rána do večera se snažíme hledat, stíhat, posbírat a dosáhnout co nejvyšších met, které se jen kolem mihnout. Unikají nám drobnosti života, které jsou zastiňovány neustálým pocitem naší nedostatečnosti a neúspěšnosti. Stále se řítíme, někam dál a výš. Máme pocit, že nejsme dostatečně ohodnoceni a nemáme všechno, co bychom chtěli mít. Občas chceme víc, než jsme schopni zvládnout spotřebovat, ale nepřipouštíme si variantu naší vlastní nedostatečnosti. Jen stále žehráme, že nejsme šťastní a spokojení v tom co máme, s těmi, které kolem sebe máme. A přitom většinou stačí při našem hladání štěstí na chvíli se zastavit a jen tak, prostě a jednoduše být šťastní. Dovolit si být a být šťastní... Život je skvělý, jen my jsme zapomněli tuto skutečnost vnímat. Tak pojďme na to, abychom si vychutnali vše, co nám nabízí.

 

Smysl pro život měj a stále se usmívej! 

Vděčná

Nechat věci jen tak plynout a děkovat že jdou a jsou takové jaké jsou... Člověk přeci nemusí stále proti nečemu bojovat. Neustále jít s hrdě vystrčenou hlavou proti větru, aby měl pocit, že někomu dokázal, že za něco stojí! Vždyť i jen takové běžné denní životabytí dá někdy docela slušně zabrat. Je to úkol hodný sportovního výkonu, ke kterému je nutno připočítat ještě celou řadu dalších činností. Snad proto je dobré dopřát si volné odpoledne a kouzelný čas. Věci kolem pak plynou nějak pomaleji a život se zdá být klidnější, když víme, že některé věci nemusíme, ale můžeme. A v tom je krása i důležitost toho, co bychom měli vždy vnímat kolem sebe, tedy nikoliv já musím, ale já mohu. Perspektiva věcí se obrátí a drobný posun udělá obrovské divy v konečných výsledcích...

 

Dopřávej si radostí a oddávej se vděčnosti! 

Odvážná

Mám odvahu postavit se mnoha výzvám, které mi život přináší. Dokážu čelit strachu, který mám v sobě. Jsem připravena vzdorovat tomu, co je pro mě nachystáno a mám chuť vítězně se postavit do cíle svých vytoužených cest. K tomu potřebuji porozumět sobě samé, svému vlastnímu já, svým obavám a strachům, které mě obírají o sílu i energii pro život. Obavy o mé blízké mi berou vítr z plachet a paralyzují mě v místech, která musím mít krytá. Sahají na mou svobodu rozhodovat se a s odvahou vstupovat do činností, které stojí přede mnou. Tichá hrůza ovšem dokáže také vyvolat něco, co spustí lavinu vnitřního stroje, který říká bojuj! Jdi do toho s odvahou a otevřenou myslí. Máš příležitost se rozvíjet a neohroženě překonat nejen svůj strach, ale i strachy i onoho neznáma, které nastává... Je to výzva k odvaze, statečnosti a odhodlání překonávat svůj strach a být na druhé straně!

 

Vyber si odvahu, i když to stojí námahu...

Potenciální

V tuto chvíli toužím po tichu a klidu přírody, která by utišila neklidnou hladinu myšlenek, jež se mi nekonečně prohánějí hlavou. Melou se jedna přes druhou a vlní se v nejasném zmatku jen vytrysknout do čehosi podstatného. Je to počátek myšlenkového i tvůrčího potenciálu, který je polapen v mé hlavě a vnitřních prostorách duše. Moje plány na rozšíření mých obzorů jsou v tuto chvíli v jistém útlumu, ale vím, že moje mysl je stále otevřena novým výzvám, myšlenkám i nápadům, které jsem schopna v tuto chvíli vidět. Snažím se nasávat informace, pojmy, dojmy a myšlenky, které kolem proudí. Nebojím se stát tváří v tvář náročným výzvám, které přicházejí. Mám připravené srdce, ruce, myšlenky i oči k tomu, abych pokračovala v poznání sebe sama i rozvoji sebe sama. Někdy s jasným cílem, jindy jen tak bezcílně bloumám a sbírám střípky krás světa, který je kolem...

 

Má síla v skrytá ve mě samotné! 

Usilovná

V životě člověka občas nastanou chvíle, kdy se zastaví a rozhlíží se kolem sebe. Pečlivě se dívá, sleduje ruch okolního života a pak dospívá k sobě samému. Možná si říká, kde jsem se tady vzal? Jak se mi to stalo, že stojím právě tady a teď. Je tohle moje místo? Nastal čas pro meditaci, zamyšlení a dobrovolnému bilancování stavu věcí, které právě jsou. Někdy je to snadný proces, jindy je to spojeno se složitějšími kroky odstupu od věcí, které právě řešíme a prožíváme. Vždycky však hledáme odstup od aktuální každodenní rutiny, která nás většinou vede do stagnace. Snažíme se následovat rozhodnutí plná života, jasně stanovená našimi emocemi a srdcem. Byť ta mohou být často bolestná, ale také zřetelně viditelná. Stačí se jen ponořit více do vlastního nitra, poslouchat uvážlivě svou mysl a usilovně jít za svým růstem...

 

Hledám život, k žití, nikoliv jen k samému bytí!

Ukázková

Sluníčko na obloze svítí a člověk přesně ví, co je potřeba dnes udělat. Je neděle, která láká k nic nedělání a zároveň k odpočinku. Ve stejném duchu se ponese i naše nedělní nálada, se kterou se probudíme do dnešního vlahého rána. Po celkem klidné noci a zralém odpočinku se pustíme každý do svých úkolů. Někdo pracovních, jiný školních a další do dokončení těch domácích. Všichni se pak sejdeme u nedělního oběda, který při kterém se v klidu a s úsměvem rádi opět potkáme. Dobře naladěni a s pocitem vykonaného díla, které je vidět, cítit a všude kolem znát. Je to přeci jasné, že ani v neděli nebudeme zahálet, i když bychom zřejmě mohli a měli. Snad po obědě si dáme chviličku pauzu, ale pak se těšíme na společnou procházku, kde budeme nabírat slunečního svitu, dokud jej máme... V příštím týdnu se slunce schová a my budeme chodit s deštníky a opět zahaleni do teplejšího oblečení. Tak si to ještě dneska užijeme a vyrazíme na klidný odpolední špacír kolem řeky. Snad budou kvést už nějaké květiny a létat i pilné včelky, abychom měli co obdivovat. I když teď, s probouzející se přírodou je toho všude kolem stále mnoho, na co se člověk nemůže vynadívat!

 

Příroda čaruje, své krásy ukazuje...

Polní

Už se to blyští, už je to tak! Od rána jedu jako drak a nic nenechávám náhodě. Špína, nepořádek, saze ani drobečky dnes přede mnou neobstojí. Všechno musí pryč z domova a každé smítko vymetu, aby byt byl zase plný barev, světla a jarní vůně i krásného povětří. Od samotného otevření očí cítím, že právě dnes je ten den, kdy se věci podaří. Moje tělo neprostestuje, jsem připravena a dokonce se těším na fyzickou námahu, která mě při práci v domácnosti čeká. Postupně plním jeden úkol za druhým a jsem v jednom víru věcí, které mě přivedou až do krátkého zastavení se na procházce s taťkou. Po šesti měsících bereme taťku na vozíček a vyrážíme do krásného slunečného dopoledne nadýchat se příjemného vzduchu. Je to fajn, užijeme si společný čas a pak zase hurá do víru práce. Dovařit, pověsit záclony, umýt nádobí, vyrazit s klukama na procházku, upéct bábovku, vyžehlit prádlo a pak? Potom už můžu konečně i já na chviličku spočinout v pelíšku, vzít si do ruky knihu a dočíst zbývající stránky, na které nebyla síla v posledních dnech. Snad už dneska zjistím, jak příběh skončí!

 

V jednom kole, půjdu na pole...

Počítací

Mám naději, že věci se jen tak nedějí. Že ke mě promlouvá pořádek a řád, který už zůstane u nás napořád. Že už nikdy nebudou žádné starosti a budou jen jaro a samé radosti. Že budu mít jen hojnost a sílu s nadšením, které bude mým denním uměním. Že bude se blýskat na lepší časy, kdy porostou mi krásné a dlouhé vlasy. Že zase se budu volně usmívat a můj potenciál bude prospívat. Že zažiju jen samou přítomnost a nepodlehnu tomu, co je už minulost. Že moje duše i tělo se zase budou smát, z pohybu v přírodě radovat. Že mou sílu objevím a konečně ji projevím...

 

Vím a počítám s tím!

Utahaná

Zničená si připadám,

byť všechno kolem

sebe mám.

 

Energie ubývá,

moc mi jí pak

nezbývá.

 

Čím dodat si

ji jenom mám,

když vlastně

stále nestíhám?

 

Je to pořád 

dokolečka,

do kopce

a do kopečka...

 

Pak to frčí

horem pádem,

jako s velkým

nákladem.

 

Říkám si pak

po tisící,

co bude to

následující?

 

Snad už jenom

dobré zprávy,

plné radosti,

štěstí a dobré

kávy.

 

K tomu snad

jen špetku

smíchu,

aby nebylo

vše tak v

tichu.

 

Potom už

si budu žít,

tak jak budu

jenom chtít...

 

Utahaně - odhodlaně! 

Potlačená

Krok za krokem jdu si každým dnem a snažím se jít za sluncem. Uskutečňuji své plány a nechávám za sebou ztráty i hořké rány. Přináším do našich životů smích, radost, štěstí a naplnění, občas je to dost těžké zadostiučinění. Nemám vždycky dostatek energie, síly ani schopností, mít k dispozici všechny možnosti. Přesto se snažím být optimistou a měnit pochmurnost situací takových, jaké jsou. Někdy se cítím ochromená, nejistá, jindy se mi zas jen stýská. Snažím se studovat, cvičit, dobře spát, mít kolem sebe zvířátka, lidi a pořádek i řád. Poslouchám hudbu, vnímám života běh, jen ten věčný a neustálý koloběh... Proč se tak věci rychle mění? Proč si připadám jako ve vězení? Kde vzít odvahu, na to čelit všem výzvám? Jak najít sebe, ať se v tom vyznám?

Jasné a současné, všechno je dočasné...

Dračice

Prý mám být odvážná a nemám se bát strachů. Mám mít hlavu v oblacích a srdce plné statečnosti, síly i odvahy. Dračí mocnosti jsou stále přítomny v mém okolí a v každé situaci jsou mými mocnými ochránci i průvodci při každém konání a jednání. Může se jednat o malá, drobná vítězství na emocionální úrovni, o uzdravení starých ran a bolístech, či završení dlouhodobého úsilí, které před sebou valíme. Jisté je, že se brzy objeví překvapení, které jistě přinese mnohé nezapomenutelné chvíle do našeho života. Dračí síla a odvaha nám zvěstuje a předává poselství velkých úspěchů, které se odrazí v nás i na nás... Věřím a vnitřně cítím, že mé touhy spějí k vnitřnímu naplnění a vnějšímu pořádku!

 

Od pondělí do pátku, jsem v jednom kolovrátku... 

Nicotná

Volná hlava, 

dobrá strava, 

pevné nervy, 

dostatek vervy.

 

Klidné bytí,

slunce svítí,

kolem plují,

větry dují.

 

Jaro pučí,

ležet si v

náruči.

 

Číst si

knihu

a nevnímat

světa tíhu...

 

Najít si čas,

jen pro nás.

Osvěžit mysl,

tělo i ducha.

 

Nemuset mít

ani tucha,

co děje se

jak....

že nejede

vlak!

 

Jen tak se proplétat,

jen tak si jít,

jen tak se v životě,

chviličku mít!

 

Děkuji osude, že nejsem samotná, byla bych na světě moc a moc nicotná...

Zajíčková

A je to tady zase. Opět se nám narodil a slavíme jeho příchod mezi nás. Pro mě je to jako včera, kdy se probouozím do celkem nepříjemného rána, všechno mě bolí a já chci vydržet. Při prvním vstanutí to přijde a pak už jenom letí čas a všechno kolem mě se zrychluje. Ani se nenaděju a náš malý zajíček je na světě... Sice jsem jej viděla až druhý den, ale byl to ten nejkrásnější pohled na světě! Uzlíček malý, který mi přinesli až do postele. Voněl, vrněl a byl tak maličký... Prostě náš zajíček, který trošku povyrostl a už je mu trošku více. Je to naše sluníčko, radost a veliký dar, za který budu vždycky děkovat! Bez něj a zraněného hopkala bych byla ničím. Tihle parťáci jsou mými životními dary, které jsou na všechny poklady světa!

 

Všechno nejlepší zajíčku náš... 

Prací

Prádlo kam se podíváš, hromádky kolem máš. Ani nevím, jak to dám, omezený čas na to mám. Všechno zvládnout, všechno dát, vyprat, uschnout, vyžehlit a poskládat. Vrátit se zpět do procesu, to je páni kolem stresu. Do toho si vymysleli, že se půjdem poveselit. Tomu říkám zábava, které se mi při sobotě dostává. Nikdo se mě na nic neptá a mě to všechno krásně deptá. Jedna pračka za druhou, jdu jak kráva za duhou. V poledne je vypráno, nadobí nachystáno. Kdopak že ho umyje? Maminku to přece nezabije... Tak šup na to, čekáme, další povinnosti máme. Jdeme cvičit za dědou, potom je oslava domluvena na celou. To je tedy výtečné, otázky mám všetečné. Zbytečné je přemýšlet, proč je dnes tak rychlý ten svět! Sobota je pryč a ze mě je řidič...

 Rychlejší to nebude, co mi chystáš osude? 

Vracečková

Ranní vstávání a rychlé obléknutí, z italského ubytování jasné vysmeknutí. Kroucení volantem tam i zpět, sluníčko nám dává krásu uvidět. Loučíme se s krásou aplských velikánů, zase za chvíli jsme tu k ránu. Budeme šplhat, špalat, závodit, kdo z nás bude nahoře rychleji a bude fit. Teď jedem domů ruku uzdravit, abychom mohli v létě tady zase být. Kilometry polykáme, a Innsbruck za sebou necháváme. Pauzičky a pauzy děláme, ať tělu energii dodáme. Po chvíli delší i kratší jsme zase domovu blíž, chceme dnes už najít svou skrýš. Oči už bolí, provoz je velký, připadáme si na české dálnici, jakoc dvě kuželky. Konečně doma, úsměv nás vítá, domácí prostředí pohodu skýtá! Jsi borec hopkale, zvládl jsi to skvěle, dovezl jsi nás domů a to s rozvahou a směle!

 

Díky... 

Poslední

Trocha námahy a trocha stresu, člověk by řekl, že tohle už dál nesnesu. A přesto dnes zase podléhám dalším možným novým tlakům. Nechávám se nutit k novým věcem a pádům. Místo klidného bytí a čtení knihy, jdu a dělám na svazích hezké rýhy. Brázdím modré a červené sjezdovky, prý jsou to pro mě jasné tutovky. Možná mi radost přinesou, ale z hlavy starosti moc neodnesou. Stále jsem se vším spojená, až se mi podlamují moje kolena. Na nohách pevné boty a lyže mám, s helmou z kopce se komíhám. Boule, pluh i manšestr, nechám si něci i na svetr. Zítr už budeme svištět domů v dál, zítra už budeme v tuhle dobu o dům dál... Dnes ještě pár sjedů dám a půjdu vybrat další krám!

 

Modřiny a boule, děla a koule... 

Ponte di Legno

S donucením uvnitř i vně vyrážím hned po ránu na lyže. Nejraději bych zůstala s poraněným hopkalem, ale byla jsem přehlasována. Musím na svah teď, když to dobře sviští a manšestr je takový, jaký má pro lyžaře být. Nedá se svítit, zapínám lyže a jdu na to! Aspoň do oběda to vydržím a pak jdu zase za hlasem svého srdce... Společně si dáme malou svačinku a vyrazíme si lanovkou na výlet. Čeká nás podhorské městečko Ponte di Legno. Krásnější, klidnějsí, romantičtější a snad ani idyličtější místo jsem ještě nenavštívila. Kráčíme ztichlým městečkem vzhůru ruku v ruce, stoupáme kolem ruzčícího potoka až dorazíme na náměstíčko. Usedáme na červenou lavičku a všude kolem nás strmé alpské vrcholky, slunce, svěží jarní vzduch. Dáme si kávu v malé italské a velmi příjemné kavárničce, lenivě a pomalu se vracíme zpět ke kabince lanovky. Páni, to byl tedy výlet, jak se patří! Uklidnil rozjitřenou mysl i duši, dodal odvahu i energii k dalším bojům... Díky, za tak krásná místa a momenty, které mohu sdílet s Tebou!

 

Dřevěné mosty, vítají hosty... 

Třítisícová

Ráno ještě pomaličku a polehoučku otevírá oči, ale my už tušíme, jaký bude náš společný program. Vyrazíme se obléknout a hlavně se pokusíme do něčeho obléknout. Musíme najít věci, kam se vejde zasádrovaná ruka, se kterou se při balení na cestu nepočítalo! Něco najdeme a jedeme na to... Vyrazíme za sluníčkem, až do výšky třitisíce metrů nad mořem, kde nás to oba chytá za srdce. Království sněhu a ledu, všude slunce, lyžařský mumraj a my tu stojíme a čekáme, co s tím... Je nám to lítu, ale zas si říkáme, že je dobře, že jsme tady společně, že to skončilo jen tou pochroumanou packou a ne hůř. Dáme si dobrou italskou kávu, která nám zvedne náladu a pak vyrazíme zpět do údolí. Zde ruku v ruce dojdeme až domů. Nakonec si sama vyrazím na lyže, i když to není úplně ono, snažím si to užít a dám celkem šest slušných dlouhých jízd, které potrápí nohy. Pak společně odpočineme před večeří a čekáme na medvěda...

 

Mytí medvěda, není žadná věda! 

Vykloubená

 Sněhové vločky padají z oblohy, mlha tak, že by se dala krájet. Den začíná netypicky lyžařsky. A přesto si troufneme na sjezdovku do bílé mlhy. Po několika zkušebních jízdách si to fičíme pomaličku z kopce dolů. Objevujeme červenou sjezdovku, jednu za druhou a druhou za první. Chceme si aspoň na chvíli užít klidu a tivha, které můžeme mít jen tady na horách. A pak šup. Klid je pryč. Jeden celkem malý pád, který nevypadal ani tak drasticky a vykloubený palec je na světě. Stres, bílá barva v obličeji, reakce jako stroj a pak soukromá klinika, heknutí... Palec v sádře a je dolyžováno! Jak jsme začali, tak jsme i skončili. Slzičky ukáply, vnímáme to jako pech, ale co už, hlavně že se nestalo nic horšího! Prostě to tak mělo být...

 

Zítra klid a kousek modré oblohy, ať náme silu pro nohy! 

Passo del Tonale

Po sněhu ani památky. Kolem ho leží jen malé hromádky. Člověk by sám ani nevěřil, kdyby tu v tyhle chvíle nepobyl. Lyže nabroušené do ostří, snad se nám zítra počasí vymoudří. Sluníčko přes mraky zasvítí a my budeme si užívat jak děti. Zatím se mlha a mraky převalují, svou převahu nad světem dokazují. Uvidíme, jaké nás čekají příští dny na tohto italském hřišti. Zda budu lyžovat, či jen štrádovat, číst si a sluníčko do sebe ládovat! Vesmíri nás jistě překvapí, krásou hor uchvátí...

 

Hory, lyže, ať nám to neklíže!