Co psát ve chvílích, kdy slova nic neznamenají. Není co říct, co dodat. Všechno je řečeno, uděláno, ukončeno a jediné, co zbývá, je cesta dál. Nezbývá než se nadechnout, popojít kousek dál a věřit, že i tyhle dny opadnou a všechno se navrátí do normálu. Co je normál a v čem jej spatřujeme, to víme my a zase jenom my. Tak čekejme na normál, dýchejme a zase bude líp...
Lepší se blíží, oči se klíží
Jaké jsou naše životní hodnoty? Co je důležité na klikaté cestě životem? Jaké myšlenky nás doprovázejí, když se nedaří? Co nám dává sílu k dalšímu putování? Pro jednoho jsou to úspěšně uzavřené projekty v práci, pro druhého do sytosti naplněný žaludek a někdo hledá svou stabilitu a životní sílu v těch nejbližších. Je zřejmě jedno, zda naše síla vystupuje z nás samotných, nebo z našeho okolí. Důlěžitá je skutečnost, že víme, v čem svou sílu máme a jak ji máme doplnit. Někdy totiž stačí jen pomyslet na ty, se kterými jsme spojeni neviditelnými vazbami a už máme úsměv na tváři. Je to neviditelné propojení, které posiluje, dodává odvahy, ukotvuje a vyživuje pro další růst. Díky za každý moment společného soužití a společné regenerace sil!
Obnova, života osnova...
Pochmurné ráno, deštivý začátek, který jsme rozhodně nepředpokládali. Nedá se nic dělat, zvířátka čekají a tak vyrážíme rychle jejich směrem. Počasí se pomalu umoudřuje a když dorazíme na místo, je všude slyšet i vidět mnoho ruchu. Sami se přidáme do vřavy, procházíme známými místy a hledáme kamarády, kde se dá. Spatříme červenou pandu Regicu, popojdeme k lednímu medvědovi a vydřákovi. Pak se kocháme krásnými podzimními výhledy na sloníky. Žirafy nás vítají ve výběhu a Kvída s mládětem chrní po vydatné dýňové snídani. Prohodíme pár slov s ošetřovatelem Davidem a už zase krášíme dál. Šimpanzi, gorily, orangutani, štětkouni, opáči, tygři a levhari. Kam člověku padne oko, tam zvíře. Teď už musíme spěchat, hlavní hvězdy dnešního dne už pomalu vstávájí a budou se krmit... Nevypadá to vůbec špatně místa máme, ale bohužel je změna. Tlačíme se v davu u skla a nakonec dočkáme! Cooper vyběhne a začne baštit citronovou trávu. Winkleigh opatrně vystrčí čenich a pak se vrhne na batáty! Mobil jede na plné obrátky a fotky se jen ukládají do paměti. Ještě poslední pohled a musíme jít. Bylo tu zase krásně, takže určitě přijdeme zas. Mějte se krásně a těšíme se na vás...
Zvířátečka, zvířátka, to jsou moje holátka!
Občas se stane, že ráno je příliš bláznicé a člověk nějak očekává bláznivý celý den. Ovšem nakonec se věci přomění do celkem snesitelné podoby. Ranní ztráty jsou nakonec šťastnými nálezy. Polední zpoždění letmým dotekem radosti a večer spokojeným hudebním zážitkem. Snad proto se nemá člověk nechat odradit případnými neúspěchy. Ty se totiř velmi rychle mohou překulit do něčeho, co se ráno mohlo zdát nemyslitelným. Tak jen vzhůru do situací, které přicházejí. Ony odejdou a my zůstáváme...
Hudba zní a my s ní!
V životě hledáme pravdu, porozumění a pochopení souvislostí. Hledáme to, čeho bychom rádi dosáhli a vydáváme se na dlouhá i trnitá putování. Nelitujeme času, ani námahy, abychom dosáhli svých vysněných cílů. Tápeme, brodíme se hlubinami a procházíme houštinami, abychom dospěli do stavu, kdy zjistíme, že jediné, čeho jsme dosáhli je poznání, které tady bylo. Poznání, že věci se nemění, jen se proměňují náhledy na ně. Mění se naše subjektivní vnímání téhož, a to ve vztahu k sobě samým, svému okolí a době, kdy se na věci díváme. I když putujeme daleko, létáme vysoko a objevuje neobjevené, podstata je táž. Já jsem já, měním se, proměňují se mé názory a přesvědčení, zraju, otevírám oči a dospívám tam, kde už jsem stála. Jen starší, možná moudřejší, každopádně poučena zkušeností a s jistým poznáním!
Putuj, běž a poznávej, domů se vždy navracej...
Příroda se obléká do barevného hávu, stromy se vybarvují ve zlatavých tónech a květy se pomalu ztrácí. Vnější okolí se připravuje na příchod podzimu, zklidnění, pošmourného počasí a mrazivých rán. Také my se už poohlížíme po teplejším oblečení a vyhlížíme podzimní naladění. Když svítí sluníčko, je to příjemné. Když prší, víme, že příroda to potřebuje. Když je horko, není to rozhodně něco, za co bychom byli rádi. Jedná se o přirozený koloběh života i přírody, který nezastavíme a můžeme se jím kochat. Děláme to rádi, děláme to s nadšením a s vědomým cílem, zapamatovat si onu kouzelnou barevnost, jásavost i zvláštnost stavového přechodu od podzimu k zimě. Ač nás těší jaro i léto, nejkrásnějšími barvami oplývá podzim. Proto si jej užívejme plnými doušky, ať jsou naše duše také tak barevné!
Barevná kouzla, zima sem vklouzla...
Člověk si tak kráčí po světě a vnímá nejbližší okolí. Nepozastavuje se nad skutečnostmi, které se vynořují, mnohé bere s nadhledem a jistou samozřejmostí. Možná si občas posteskne nad neuchopitelností věcí, ale ve své podstatě chápe, co a proč se děje. Roste, sílí, sbírá zkušenosti a dovednosti pro život tady a teď. Nespoléhá se jen na něco, co je mu dáno, ale vchází do mnoha bran, s mnoha úkoly. Celý život se snaží prožít naplno a naplnit jej duchaplností, láskou, laskavostí, láskyplnou ochranou a skutečným provázáním s tím, co je důležité. Někdy váhá, jindy bez problémů směřuje. Občas uskutečňuje, většinou přesně cílí tam, kam je to potřeba. Prostě žije, pracuje, směje se a raduje z toho, co je... Povznáší ducha, křísí naději a osobní sílu k tomu, aby dělal změny tam a tehdy, kdy je to potřeba udělat.
Neváhat, pracovat, smát se a radovat...
Jsem i nejsem tam, kde bych chtěla být. Mám i nemám to, co bych chtěla mít. Dostávám i dávám tolik, kolik bych si přála. Beru a dávám tolik, kolik jsem brala. Zabývám se tím, čím bych měla. Jsem prolnuta tím, čím bych chtěla. Mám to, co bych měla mít. Jsem tou, kterou bych chtěla být. Jsem člověkem, kterým jsem si přála být. Jsem ženou, se kterou dá se žít. Jsem nad věcí a s nadhledem. Tančím s liškou, psem i krásným medvědem. Dostávám vždy co přání mám. Na světě nikdy nejsem sám. Vím, kde jsou mé limity a nebojím se samoty. Věřím, že k jádru věcí se dostávám, i když těžko někdy odolávám. Nemívám špatnou náladu a občas bývám pozadu. Jsem prostě takovou, jakou jsem. Jsem tou, kterou zrodila matka Zem. Jsem spojená se svými blízkými a jsem miláčkem celé rodiny...
Miluji život kouzelný, kdy svítí slunce a jasné lucerny!
Před chvílí ráno a teď zase večer. Kam tak strašně utíká čas? Ještě včera jsme byli na letní dovolené a dneska už vytahujeme zimní oblečení. Konec roku se blíží, a s ním i všechna hlášení, statistiky, uzávěrky či jiné ukazatele. Nestačím se divit, kolik jednotlivostí je potřeba, aby určitá oddělení mohla pracovat. Náplně činností jsou jasné, ale samotná práce je už odváděna někým jiným. Snad proto si říkám, zda je opravdu tak a zda mi to přísluší. Jestli by nakonec neměly být věci upraveny tak, jak ve skutečnosti leží a běží... Jsem celkem školená v tom, že teorie a praxe se rozbíhají, ale až tak?! Inu, zatnu zuby, natáhnu svaly a jdu pracovat. Možná to všechno stihnu a dostanu se přesně tam, kam mám...
Cesta se klikatí, zmýlená neplatí!
Hezký pocit nemuset se hned po probuzení hnát do práce. V klidu se nasnídat, poupravit věci v domácnosti, zajít nakoupit a pak se přesunout do práce. Krásné pondělní ráno, které tady už dlouho nebylo. Člověk si říká, jaké by to bylo, kdyby takovéto ráno mohlo být každé. Dokázali bychom si to tak užít? Byli bychom za to vdečni? Nevím, ale tuším, že čeho je moc, toho bývá příliš. A tak to platí pro věci dobré i špatné. Když se cítíme v jednom kole, pak vytržení z běžné reality je jako záblesk ranního slunce. Prozáří každičký detail našeho dne a poukáže na krásy, které v naší rychlosti nevidíme a nevnímáme. Proto je fajn, že se občas podaří být jen tak chvíli v naprosté pohodě, nespěchat, nehnat se a užívat si krásy dne. To si pak tělo odpočine a duše nabaží vším, co potřebuje!
Pohoda, není náhoda...
Občas se člověku zdá, že něco nemůže nikdy zvládnout. Tak krásný obraz já přeci nenamaluji. Tohle může zvládnout jenom zkušený malíř. Tak dobré jídlo nedokáže uvařit obyčejný kuchař. Tohle zvládne jen ten, který vařil u Michellina. A přesto je opak pravdou. Za většinou úspěných projektů jsou právě takováto váhání a nejistota. Zvládnu to? Bude to dost dobré? Jsem schopna namíchat svou paletu barev? Budu umět pracovat s něčím, co jsem zatím nezkoušela? Já říkám ano, dneska jsem to zkusila a výsledek stojí za to! Dokázala jsem si, že i já umím kreativně tvořit a dospěla jsem až do stádia zhotovení vlastní kouzelné mandaly. Doufám, že tento úspěch bude startem do nových dnů, které odnesou starosti a bolesti a přinesou jen radosti a úsměv na tvářích... Věřím, že toto nastavení bude trvat věčně!
Trvání je k dostání...
Nestačíme se divit, kolik uběhlo let od našich školních časů. Tohle přeci není možné, že je nám tolik, kolik je! Vždyť se cítíme krásně, mladě a chytře, přestože už je to dlouhých třicetpět let, co jsme opustili naši školu a vyrazili jsme do světa... Stojíme proti sobě a přemýšlíme, jak jsme zestárli a kam uběhly všechny ty roky! Ano stihli jsme vystudovat, zamilovat se, usídlit, mít rodiny, vybudovat si kariéru, směřovat k lepším zítřkům. Ale možná si říkáme, že tolik let to být nemůže! Vždyť to vidíme jako včera, když jsme s plnými aktovkami nastupovali do autobusu a mířili do školy. Potkávali jsme se, řádili, učili se, poznávali svět. Učili jsme se být vzornými pionýry, svazáky... Ano, svět se změnil a my s ním. Už nám není patnáct, ale vzpomínky zůstávájí!
Vzpomínej, dobře se dnes měj...
Příliš mnoho energie a příliš daleká cesta. Ještě jsme se ani neprobrali a už míříme zase dál. Od rána do večera tlačíme svou káru směrem k dalším výsledkům. Jednou je to nahoru, podruhé zase dolů. Jdeme, mlčíme, trpíme, smějeme se, radujeme, hledáme a pátráme. Hlavně jsme stále v pohybu, abychom neměli pocit žádnosti či ničeho. Pohyb je předpokladem posunu směrem tam, či sem. Je to síla, která nás nutí přemýšlet a vážit kroky, které nám ještě zbývají. Mnohdy nevíme, kolik jich ještě budeme muset udělat, ale tušíme, že tyto nebudou poslední. A tak jdeme a jdeme a jdeme...
Vstříc nových zítřkům!
Kolik ještě zbývá času? A jak jej smysluplně naplnit? Dá se odhadnout, jak dlouho to ještě potrvá? Na tomto světě jsme jen na skok. Každý den máme vypůjčený z inventáře a je na nás, jak s ním naložíme. Zda se budeme škaredit, mračit a posílat zlobu všude tam, kam se jen dá. Nebo se rozhodneme být aktivními, veselými a klidnými silami, které nahlížejí na problémy realisticky a s rozvahou. Je možné se složit na každém kroku, který uděláme, nebo můžeme vnímat touhy a přání k lepšímu, kouzelnějšímu světu. Je jen a jen na nás, jak se svými kroky naložíme. Zda se budeme na svět usmívat, nebo mračit. Zda své kroky opřeme o radosti, nebo starosti. Zda budeme vnímat okolní svět obtěžujícím, nebo inspirujícím. Jsme to my, kdo určuje náš den, týden, rok i celý život...
Nechtěj víc, nebudeš mít nic!
V poslední době se mi věci dějí a já ani netuším jak. Připadám si jako nestranný pozorovatel vlastního života, který mi kličkuje mezi prsty a já vlastně ani nevím, kam pádí. Jednou jsem tady a dělám věci, jak se mají. Za chvíli zjistím, že snaha dokončit jeden úkol a začít druhý byla marná. To, co bylo dokončeno, bylo změněno a je potřeba se tomu znovu věnovat. Jakmile je všechno hotovo, už se zase rozjetým vlakem na mě řítí další činnosti. Dneska je to opravdu jízda a netuším, kde skončí. Jestli dříve skončím já, nebo to, co mě obklopuje. Ještěže mám na nohou papuče, aspoň se v tomto všem cítím pohodlně!
Papuče měj, ještě se směj...
Čím víc člověk ví, tím více starostí si dělá. Neznalost nás neomlouvá při vykonání nějakého nepatřičného činu, ale na druhou stranu znalost je docela zavazující. Člověk si najednou uvědomí, jak velké následky mohou mít naše rozhodnutí. Už samotná rada daná druhému může vést nás samotné do spleti zamotaných a nepřehledných uliček, kterými procházíme. Jak poradit, jak se porvat s výzvami a přesto si zachovat jistou stabilitu a bezpečí? Už jen pocit neuspořádanosti v nás vyvolává neklid a neurovnaný stav vlastního bytí. Člověk má rád alespoň částečný klid, vyrovnanost a bezpečí. Pokud je ovšem konfrontován se stavy nevyzpytatelného a neurčitého, sám podléhá neuspořádanosti a rozervanosti. Kde potom hledat klid a správné rozhodnutí? Snad jen uvnitř sebe sama, ve své duši a svém srdci, které když váháme napoví a intuitivně vede k tomu nejdůležitějšímu...
Následuj své srdce, nerozhoduj prudce!
Když se věci spiknou a nelze jimi proniknout, co si počít? Bojovat tam, kde už není síla, nebo se nechat převálcovat tím, co přichází? Skutečně neskutečné série náhod a klopýtnutí, které nás doprovází jsou snad jen něčím, co přišlo a zase brzy odejde. To si člověk říká při pohledu na sílu negativ a protivenství, která stojí přímo proti. Neproniknutelná hradba myšlenek stojí proti nám a jen síla mysli dokáže pronikout tam, do toho prostoru na tímto vším.... Možhá pronikne, možná nepronikne, hlavně aby šlo všechno negativní pryč a nelepilo se nám na paty. Pak už bude zase líp a úsměv na rtu se usadí, v srdci zavládne klid!
Přání mám, ať pohoda přijde k nám...
Sobota je tady a jediným dnešním úkolem je dočíst knihu. Odpočinek po celotýdenním shonu se bude hodit. Příští týden nebude v tomto ohledu lepší a tak je jen nasnadě, že dnešek bude věnován odpočinku. Pomalejší tempo při vstávání, u snídaně jen tak líně převalovat sousta a v pohodě si vychutnat svůj ranní šálek kávy. Vyzkoušet počasí a posezení na zahradě. Líně se přesunout do kuchyně a dát vařit sobotní oběd. Pak si sednout do pohodlného křesla, obložit se chlupatými kamarády, krásnou knihou a vyrazit do děje příběhů, které mě tam čekají. Kouzelná představa i realita, kterou mám dnes v plánu. Nebudu spěchat, nebudu se zlobit, budu se smát a v pohodě prožiji den. Nenechám se zviklat do žádných bláznivin, ani k neuváženým krokům. Těch bylo v průběhu týdne dost, tak proč si neodpočinout?
V klidu buď, v pohodě pobuď!
V moderním světě jsou hodnoty odvozovány od materiálních věcí, kterými se obklopujeme. Naše hodnota není spojena s tím, co umíme a známe, ale stojí na módních vychytávkách a nejnovějších technologiích, které používáme. Ztrácíme kontakt se sebou samým a hledáme spojitost s tím, čím bychom měli být. Tváříme se spokojeně jen tehdy, když máme a jsme někým. Přemýšlíme maximálně nad tím, co kdo řekl a neřešíme, co my sami říkáme. Díky tomu podléháme riziku ztráty citlivosti a morálních hodnot. Nevíme, čím se trápí naši blízcí, ale přemýšlíme nad tím, co kdo řekl v médiích. Každodenní život je nátlakem mediálních válek, necitlivosti, neschopnosti a neskutečné arogance moci. Jsme součástí světa, kde etický pohled na problémy je jen v nahodilosti. Mravní slepota je běžnou praxí a jen málokdo vstupuje do řešení každodenních problémů s vnitřním morálním přesvědčením, že morálka je podstatná pro život. Je to problém, který implikuje další problémy. Pokud ovšem nepochopíme, že bez morálky nejsou dobrá řešení, nejsme schopni cokliv dalšího vyřešit. Nebuďme lhostejní, jednejme s mravním étosem a buďme lepšími lidmi. Jen tak budeme žít v pravdě a správném pochopení sebe i světa kolem...
Morálka není zahálka!
Jak rádi bychom se vrátili do dětství. Teď, kdy jsme v rozmachu naší dospělosti toužíme po klidu, jednoduchosti, jednoznačnosti a samozřejmosti toho, co bylo součástí našeho dětství. Kdy květiny voněly, háje se zelenaly, psi štěkali na každém rohu a lidé se poctivě zdravili. Kdy jsme většinou měli méně hmotného, o to víc láskyplného. Kdy máma s tátou dokázali odpovědět na každou otázku a svět měl svůj pevný řád. Kdy spontánnost byla milým doplňkem našeho života a povinnosti se plnily tak, jak postupně přicházely. Kdy se pevně oddělovalo to, co je doma a co v práci. Kdy stačilo láskyplné obětí milovaného dospěláka a všechny starosti se rozplynuly. To byl svět ještě v pořádku a točil se kolem nás. Dneska se točíme tak, jak se píská, honíme každou minutu a stíháme nedostižitelné. Vzpomínky na kouzlo dětství nás neopouští a hřejí u srdce. Ono vnitřní dítě je stále v nás, jen jej občas musíme probudit...
Ó dětství v nás, občas nás spas!
Tak tohle je opravdová zkouška trpělivosti a odvahy. Přestože se dalo čekat, že první týdny budou šílené, ani ve snu by mě nenapadlo, že tohle může být realita. Byla jsem připravená na cokoliv, ale na davy výuky chtivých studentů rozhodně ne. Člověk by si řekl, že jsme se poučili a umíme predikovat, jak to v našich učebnách bude vypadat. Jak se zdá, opak je pravdou. Znovu a opět narážíme na skutečně neskutečné situace, kdy máme místo pouze pro malou skupinu studentů, ale fyzicky jich je přítomno mnohem více. Jak může člověk v takovém davu vůbec fungovat, natožpak učit? Nic příjemného pro obě zúčastněné strany. Je to jako sedět na dvou židlích jedním pozadím. Nepříjemné, nekomfortní a náročné. Takto si to nepřeje ani jedna ze stran a tak to budeme muset řešit...
Budeme to řešit, vezmi si sešit!
Chodit po světě s otevřenou hlavou a nasávat odrazy z našeho okolí. Občas bloudíme sami světem a hledáme odpovědi na otázky, které nás trápí. Vidíme hvězdy nad hlavou a přemýšlíme, jak se k nim co nejrychleji dostat. Díváme se na přírodní krásy, touláme se krajinou a přemýšlíme, co kdyby to bylo takhle? A mohlo by být? Dokázal by to svět, příroda, Bůh zařídit? Přimlouváme se za svět, ve kterém by šly skutečnosti tak, jak bychom chtěli, přestože víme, že ovlivnit nemůžeme nic i všechno. Jsme připraveni komunikovat a reprodukovat zprávy, jež byly vyslány. Dostáváme informace a míváme pocit, že nemají význam. Až pohledem zpět zjistíme, že jsme byli ovlivněni mnohým i mnohými. Všechno bylo použito a nic nezůstalo ležet ladem...
Vyjdi ze své ulity, dostaň se do elity!
Občas hledáme, někdy nacházíme. Většinou jdeme s otázkou, jak všechno zvládnout a neztratit tvář. Člověk je prazvláštní tvor. Myslí, přemítá a pak jedná tak, jakoby nikdy nemyslel a mozek mu uletěl do teplých krajin. Čím víc přemýšlí, tím více zmatený si připadá. Čím déle se snaží dospět k nějakému výsledku, tím rychleji bezhlavě koná. Paradoxy života na každém kroku potkáváme a pozýváme je dál. Máme potřebu vymyslet způsob, jak na věc a zapomínáme, že už to někdo vymyslel. Soužíme se starostmi, které z pohledu fungování světa nemají pražádný význam. My ovšem toužíme dostat odpověď. Tady a teď, na všechny starosti a strasti, které nás potkávájí. A čím více přemýšlíme, tím častěji docházíme k tolik omýlané pravdě. Vím, že nic nevím... A možná ani nevím, že něco vím...
Motám, pletu, navíjím, sama sebe přebíjím!
