Masková

Jsou chvíle, kdy automaticky zapínáme autopilota. Pak zase momenty, kdy naše maska kryje vnitřní prožitek. Po takto prožitém dni vcházíme domů utahaní a clekem spokojeně odhazujeme to, co nemusí být skryto. Stáváme se přesně těmi, kterými jsme se narodili a do koho jsme vyrostli. Již nemusíme být stále usměvavými a pozitivně naladěnými klauny. Nemusíme poslouchat sáhodlouhé litanie, o které nestojíme. Nemusíme nic a můžeme všechno. Třeba se jen tak posadit, vychutnant si přicházející večer, či vykouzlit něco milého na talíře. Je to jedno, tady jsme samo sebou, s horším i lepším nasazením, unavení či sršící energií. Tady si na nic nemusíme hrát a maska není nezbytnou výbavou. Je jen součástí kostýmu, který nosíme tam, ven. Tam, kde nás vlastně nikdo moc nezná a přeci má pocit, jak dobře nás zná!

Maskuj a tvoř, klidně buď i tchoř...

Sociální

Člověk, tvor společenský. Miluje své okolí, vlastní samostatnost při rozhodování, s kým bude mluvit a s kým ne. Žije naplno, stává se součástí světa kolem a nepodléhá trendům. Sleduje své vlastní zájmy a o mnohé víc se nestará. Pracuje proto, aby se měl a žije proto, aby byl. Ač svébytný prvek všeho, přesto velmi často ve vleku toho, co si neuvědomí. Neumí žit sám se sebou, schovává se za krásná i vznosná slova jiných. Žije v sociálních sítích, lapen novinkami a skutečně neskutečnou realitou jiných. Je tohle opravdu to, co chce žít? Není moudřejší cesty životem? A co sebenaplnění a život pro ostatní? Jsme přeci tvory společenskými. Milujeme blízkost a přece se jí tak lehko vzdáváme! Zamysleme se, zastavme palec na obrazovkou, odložme přístroje a vraťme se tam, kam patříme. Do světa, života a naší přítomnosti!

Netvořme štíty, vkročme do reality...

Dátová

Dát i dávat, jeden z nejkrásnějších životních údělů. Dělat radost drobnostmi či úsměvem, to mám nejraději na dávání. Tiché a mlčenlivé očekávání, než se obdarovaný dostane až k podstatě daru. Drobné vzrušení a lesk v očích odpovídají na otázku. Stálo to za to?! Drobná radost i velké díky zahřejí u srdce a udělají den hezčí. Pro každého v darovacím procesu. Pro každého, kdo se dívá očima a vnímá pravým citem. I když dostáváme jen pohlazení, milou větu, či nasbíranou luční květinku, má to smysl. Rozvíjíme v sobě krásné a rozdáváme krásnější. Pro nádhernější den a život jako sen!

Dej a přitom se směj...

Volnočasová

Volný čas by měl být jen náš. Ne vždy je tomu tak a dělíme jej mezi potřebné, nutné, nezbytné a zbytné. Co kam patří, už pomalu víme. Jen se občas zarazíme, přešlapujeme na okraji skupinky a přemýšlíme, čemu se přiklonit. Být vzorným a pracovat, i když je volný den? Být odvážným a vyrazit si navzdory nahromaděným úkolům. Být utahaným a nevyrovnaným, přestože nehrozí žádné nebezpečí. Těžko se člověku někdy odhaduje správné rozpoložení a záměr. Byť se těšíme na volné chvíle, většinou utečou a my ani netušíme, jak se to stalo. Ze včerejška je pozítří, z dneška zítřek a z neděle středa. Čas se míhá, hodiny utíkají a volno je opět v nenávratnu. Ačkoli se snažíme, pilně plánujeme, někdy nás i ty nejlepší plány vypečou! To pak nezbývá nic jiného, než se zastavit, protáhnout a navodit si úplně jinou myšlenku. S tím se pak už dá něco dělat, i když mléko bylo rozlito...

Nechej věci tak jak jsou, i když někdy lidé lžou!

Srdíčková

Nohy pracují, tělo se nechce vzdát a bojuje o každý metr. Kroky pomalu přibývají, ale vzdálenost se ne a ne umenšit. Je to jako přelévání vody cedníkem, kdy v hrnci nepřibývá a ve vaně neubývá. Nosit vzduch na zádech a přitom se ani nezadýchat. I tak může vypadat normální den v nenormálních časech. Říkáme si, že život je složitý a nic není tak, jak to známe. Co si však neuvědomíme, že stále se máme moc dobře a nic nezmůžou naše nářky nad rozlitým mlékem. Srdce Evropy je nemocné, zachvátila jej velká nemoc, trápí jej křeče a nikdo jiný, než my sami se s nimi nemůže vyrovnat. Jen to znamená, sáhnout si na vlastní ego, potlačit jej a zkusit se zapřít do příkazů a zákazů, které přicházejí. Pokud bude každý z nás tím jednotlivcem, který dodržuje pravidla, budeme jako celek moci slavit vítězství. Pokud však podlehneme nějakému zvláštnímu fanfarónství, pak své srdce nezachráníme. A že jej potřebujeme, to je neoddiskutovatelné. Žít bez srdce, zkameníme. Se srdcem se však odměníme. Sami sobě, svému okolí, světu i veškeré přírodě kolem nás. Zvažujme, co je důležité, dělejme správné kroky a mějme na paměti, že srdce náme sice každý jedno, ale také všichni jedno společné!

Se srdcem na dlani, roušky nás pohání...

Bílá

Překládám, překládáš, překládáme, doma si to pěkně dáme. Od začátku do konce, jsme tu zase za pitomce. Snažíme, pracujeme, z bytu se však víc nehneme. Pokud vůbec, pak jen tam, kde jsi každý vždycky sám. Do přírody, do hospody, lákají nás všechny svody. Jenže nikam nemůžem, tak jak si zas pomůžem? Nijak říkám pánové, počkáme si na nové. Nové, další restrikce, budou plné ulice. Obchody a hřbitovy, tolik člověk naloví. Kam se jenom podíváme, tam se prací zabýváme. Škrábance a jídlo, není dobré bydlo. Raději a úplně, seděli bychom na vlně. Seděli bychom na stráni, kde vítr se vlasy prohání. Hádali bychom, kdo, co kdy, i když už nevím zda to ví. My přesto jaksi tušíme, že práce nás přec nemine. A tak se dáme do díla a zítra, zítra už zase bude bílá...

Miluji barvičky, a to již navždycky!

Hřejivá

Jak pečujeme o to, co je nám v životě nejcennější? Když se zamyslíme, zjistíme, že sama cennost je spojena s našim životem. Je to dar, který nám byl dán a neměli bychom jím bezcenně hazardovat a prožít jen pouhým bytím. Jakmile si toto uvědomíme, zjistíme, že dalšími cennostmi v životě jsou lidé, kteří nás obklopují. Milované osoby, rodiče, partneři, děti, přátelé a známí. Bez nich by byl náš život pouze plochým vnímáním sebe sama, bezútěšným pohledem do minulosti, bez jasné budoucnosti. Když uvážíme sílu lidské vzájemnosti, je nám jasné, že v tom je naše síla a bezpodmínečná hodnota nás samotných. Bez manžela a syna bych byla jen malé nic, bez rodičů a rodiny jen osamocená loďka na bouřlivém moři. Význam a důležitost cennosti posuzujme nikoliv podle hodnoty, ale podle toho, jak nás ono cenné naplňuje, čím nás motivuje, co v nás probouzí, jak nás miluje a čím nás dokáže rozesmát. Protože můžeme být bohatí, ale přesto bez cenného, a zároveň mít to nejcennější a přitom nic nevlastnit!

Oceňuj ty, které máš rád a hřej se v jejich blízkosti...

Přístupová

Kačena, kuře, slepice, co máme rádi nejvíce? Pracujem, filtrujem, kupujem, nejvíce slova milujem. Kyselé, sladké, studené, proč je všechno kolem zelené? Dneska se opravdu nehrnem ven, déšť a vítr zachvátil zase zem. Snad proto se cítíme ospale, že venku je počasí nestálé. My se tu pomalu zakryjem, ruce si čajíčkem zahřejem. Do břicha dáme dobroty, nepůjdeme ven do sloty. Sobotu prožijem v ústraní, tam někde doma, na stráni. Tam někde s vlastním přístupem, jako když běžíš kalupem. Nikdo nás proto neruší, máme vždy špunty do uší. Zítra zas budem v celé plnosti, hrát, brát si do hrstí. Dneska jdem k sobě s přístupem, že člověk je má rád za lubem. Co a proč, to říct se vždy nedá. Je to přec věda pro medvěda. Mějte snad proto strpení, dneska už jen lenošení...

S dnešním poměrem hravě se poperem!

Zadařená

Záludná otázka, která může potrápit a zároveň pobavit. Je něco, nebo někdo, koho bychom se rádi zbavili? V životě jistě máme mnohé věci, které si neseme ze dne na den. Těšíme se, až je dokončíme a zbavíme se zátěže z jejich nošení. Jakmile se nám to podaří, už nám na stole přistávají další věci, které je potřeba udělat. Ano, máme toho spoustu a nikde není dáno, že se vůbec můžeme zbavit úkolů. Jisté však je, že máme mnoho prožitého a tam najdeme poklady, bez kterých žít lze... Negativní zkušenosti, nepříjemné skutečnosti, dechberoucí události a stále se opakující děje. Říkáme si, proč, proč se to děje? Proč tomu už není konec? Proč musíme znovu a znovu prožívat tyhle věci. Vždyť už jsme to dávno uzavřeli a teď už chceme jít dál. Asi ne, asi je potřeba se toho všeho zbavit pořádně. Pěkně od podlahy, od základu překopat náhledy a vytvořit si nové pohledy. Jasné, nezkalené a nezkušené. Plné radosti, optimismu a růžových brýlí. Snad se podaří a výhledy se zadaří...

Tisíckrát jednou a stále dokola!

Pobízená

Nemůžeme opravdu něco tvrdit se stoprocentní jistotou, když realita nen taková, jaká by měla být. Ano, vrací se nám nošení roušek. Ano, přibývají striktní zákazy směrované do našich životů. Ano, připadáme si jako lapení zvěř. Ale tvrdit, že povinnost nosit roušky dodržujeme. Ba co víc, že jsme vzorní? To asi ten, kdo tohle napsal, nebyl opravdu mezi lidmi. Jen na poměrně krátkém úseku do práce jsem dnes ráno napočítala osm lidiček, kteří neměli nasazenou roušku. Nebyli to jen mladí, ale také lidé ze střední a starší generace. No a já si tak říkám, má tedy vůbec cenu vydávat nějaká opatření, která nejsou účinně kontrolována a jsou obcházena a nedodržována? A to opravdu na každém kroku. Kam se venku podíváš, tam očima najdeš ty jednotlivce i skupiny lidí, kteří roušku nemají, nenosí a ještě snad očekávají, že jim za to budeme tleskat. Většinou nepřeji lidem nic zlého, ale v téhle souvislosti nelze než konstatovat. Vám by se vir vyhnout neměl, nebo možná zkuste si být celý den v roušce a dezinfekčním obleku. Starejte se o své nejbližší a zažijte trošičku strachu. Opravdu by Vám to neuškodilo... Inu pak uvidíte, že něco porušit je jednoduché. Ale napravit škody tím napáchané, je velká dřina!

Myslete na zítřek, i když dnešek je ještě v pohodě...

Zvířátková

Tohle tady ještě nebylo a jak se zdá, tak ani nebude. Od zítra se nám opět uzavírá veškerý život a vyhlídky na něco pozitivního jsou v nenávratnu. Víme, že věci takto musí být, ale rozhodně se nedokážeme soustředit na nic dalšího. Na stole nám přibývá úkolů, nemizí a stále je jich více a více. Od jednoho se odpoutáme a přistane nám další. Vyhlídky ani v tomto směru nejsou růžové. Ještě, že máme alespoň jeden druhého. Můžeme si tak ulevit od nahromaděného stresu a neskutečně zaplněného diáře. Smích, dobrá nálada a pozitivní myšlení vykonají to své... Hned je líp, hned se nám lépe dýchá a dokonce i ty úkoly se zdají trošku méně náročné. A zítra, zítra už bude všechno jak má být. Ruka v rukávu, rouška na ústech a liška v kurníku!

Ať žijí zvířátka, klepou nám na vrátka...

Lhůtová

Čas, tak maličké nic a přitom tak významný činitel našeho života. Od samého narození sledujeme čas, dotýkáme se hvězd a přemýšlíme nad tím, co bylo včera. Dneska už je jiná doba, jiný čas i jiný mrav. A zítra, zítra budeme zase dál. O několik minut starší, přesto nijak moudřejší a vyspělejší. I když pevně věříme, že časem se všechno spraví, čas nedokáže zahojit některé díry, které v životech máme. Čas nic nestojí a přitom je to tak drahé platidlo, kterým uplácíme sami sebe i vlastní osud. Nechceme mrhat časem a přitom jej nezděčně ztrácíme mnoho minut. Tu stojíme, tak kráčíme, někde spěcháme, jindy krokem kvapíme. Ať tak či tak, čas je něco, co někde začalo a někde skončí. Pro nás je to důležitý ukazatel, který může trvat mnoho let a jindy přeletí, jako pták po obloze. Mějme svůj čas pevně v rukou, nedávejme jej bezúčelně vniveč a važme si času stráveného spolu. Ten stojí za všechny ztracené minuty jinde a vynahradí nám to na stotisíkrát!

Lhůt se nebojím, časem vše ustojím...

Rezignační

Nenapadají mě ta správná slova. Jak vyjádřit to, co je uloženo uvnitř? Pustota a prázdno, hluboké dumání a neklid, který všechno překrývá. Ráno klid, v poledne bouře, večer nespokojený dusot za něčím, co nelze dohonit. Jak tohle může všechno dopadnout, když jistota je nenávratně ztracená a nejistota vládne světu. Jako černý mrak se rozkládá neviditelná směsice ničeho a přesně něčeho. Nelze to zvrátit, jen čekat, kdy to přijde a kdy to tady bude. Jediná jasná věc, která se hlásí o slovo, je fakt, že dnešek přejde v zítřek. Večer se promění v ráno a pondělí bude nahrazeno úterým. Snad někdy pochopíme nutnost kroků koloběhu životů, které někde začínají a jinde končí. Tak, jako kniha má svůj počátek a film svůj konec. My nekončíme, jen se valíme. Dnes tam, zítra zase zpět, s davem i proti němu. S plným nasazením i neskutečnou rezignací. Na vlastní rozhodnutí, svůj život, běžné aktivity a skutečnou plynost života. Byla, přešla, byla a prošla... Zda také bude? Nevíme. A jaká, to už vůbec ne!

Nadechni se a víru měj, k lepším dnům zase spěj...

Utrácecí

Peníze - měna pro všechno a na všechno. Člověk stráví mnoho chvil, aby vydělal alespoň na některé věci, které potřebuje. Během týdne se moří myšlenkami, jak obstát náporu úkolů. Pracuje, vytváří, povídá, přednáší a nese svou kůži na trh. Někdy se podaří a úkoly se vypaří. Jindy se člověk snaží, hledá řešení a ne a ne dojít konce. Peníze přijdou, neúměrně tomu, co bylo vydáno. A jak rychle zmizí, to si ani neumíme představit. No, snad umíme, ale bojujeme, abychom všechno překonali. Trpíme, trávíme, bojíme se a hladáme rezervy. Jestli uspějeme, nevíme. Snaha se cení, obavy se mění. Jen my stále zůstáváme. Klidní, pokojní a někdy neklidně vyrovnaní. Jen tak dokážeme čelit všemu, co nás potká a rozhodně nemine.

Utrácet a nervy neztácet!

Pevná

 Potkat sebe sama mladší, poradila bych si? Nechala bych svůj život plynout tak, jak šel? Chtěla bych radu o svého staršího já? Snad, možná, nevím. Co vím, poradila bych sama sobě být taková, jako jsem. Věřit si a věřit ve své instinkty. Být sama sebou a mít se ráda, taková jaká jsem. Jistě bych se zbavila mnoha trpkých chvil a nepříjemných zkušeností, které jsem prožila. Možná by ze mě byl jiný člověk, ale asi ne jiná žena. Tím kým jsem dnes, bych nebyla, kdybych neprožila to, co je za mnou. Proto si říkám, nemusím litovat, nemusím se vracet. Udělala jsem to tak, jak jsem měla. A proto jsem tou, která před Vámi stojí. Já, Fufisko, v celé své kráse!

Nelituj, pevně za sebou stůj...

Veršíčková

Nebojím se vyrážím, 

deštěm, větrem prorážím. 

 

Cestu svou si nacházím, 

po louce se procházím. 

 

Od rána, až do večera, 

pracuji jako pilná včela. 

 

Vydržím a odolám, 

větru, dešti zavolám. 

 

Kdypak půjdem mrazíku, 

spolu zas na muziku? 

 

Kdopak bude asi hrát,

k tanci nás pak vyzívat? 

 

Myšlenky se v hlavě honí, 

jako velké stádo koní. 

 

Mě to ovšem nevadí, 

hlava má si poradí. 

 

Vím to, tuším, 

usmívám se, 

bude všechno 

zase passé. 

 

A to co přec jen zůstane, 

tomu se nic nestane,

zůstane tu pod ochranou,

s rukou, nohou zachumlanou.

Pěkně doma v pelíšku,

ve svém měkkém kožíšku.

Kdo se přidá, neprohloupí,

v pátek dobře si nakoupí.

Udělá si zásoby,

stejně, jako já, ty, my...

 

S veršem jde se pátkem skvěle, i když venku se to mele!

Libovací

Nemáme rádi překážky, které nám neumožňují plnění vytýčených cílů. Nejraději bychom se přímočarou cestou dostali z bodu A do bodu B. Během cesty načerpali mnohé vědomosti a ty pak dále šířili, jako pravdu pravdoucí. Čím více se pohybuje, putujeme a střídáme své cesty, tím častěji narážíme na bariéry a setkáváme se s komplikacemi. Hluboce se zamyslíme, pekelně se soustředíme a naše snaha je dostat se opět dál. Přeskakujeme přes zátarasy, nebojíme se zábran a čekáme jen to nejlepší, co nám život může dát. Někdy vyhráváme, jindy kapitulujeme před tím, co stojí před námi. Prohráváme své boje a přesto stále bojujeme. Nebojíme se prohrávat, ale vždy se snažíme ze svých chyb poučit. Získáváme cenné zkušenosti, lehčeji odoláváme krizím a daří se být moudřejším. Čím to je? Inu zkušenosti získáš jen tak, že budeš narážet a každý náraz tě posilní. Naučíš se, zmoudříš a budeš opět stát na cestě vpřed. Ty sám a přesto někdo úplně jiný...

Kdo padá a chybuje, zkušenostmi si libuje!

Žasnoucí

Nevidíme, neslyšíme a řítíme se tmou někam za světlem. Pomíjíme to, co je viditelné jen při pomalém tempu a nastaženém sluchu. Úžasné krásy života, které se mnohdy otevírají jen jednou za život. Byť si myslíme, kolik ještě budeme mít příležitostí k užití si těchto obyčejných věcí, mnohdy až pozdě litujeme, že jsme je nevnímali dřív. Každý máme to své, bráníme si to a bereme si svou kotvu i maják na pomoc. Radujeme se jen tehdy, když nám to svět dovolí. Přitom radovat se můžeme kdykoliv, kdy si to připustíme, dovolíme a zachceme. Vše, co nás provází, stojí za úžas i ocenění. Sníh, slunce, voda, hory, láska, štěstí, narození, pohlazení, úsměv, dobrá odpověď, položená otázka... Prostě vše, není třeba hledat, stačí se jen dívat, radovat se, oceňovat a žasnout v myšlenkách i nahlas. Potěšíme tak nejen sebe, ale i ostatní. A čím víc dokážeme ocenit a milovat svět kolem sebe, tím šťastnější se budeme cítit my sami. Není třeba váhat, není třeba velkých slov, opravdu stačí jen otevřená mysl a láskyplné srdce.

Oceňuj a žasni, klidně si i zhasni...

Vycházející

Jsou věci, které nám v životě chybí a jiné zase naopak. Rozhodně se snažíme o zachování rovnováhy věcí, které jsou a plynou. Každý ve svém životě něco hledáme a také nacházíme. Co hledám právě teď já, je celkem jasné. Vnitřní klid a rovnováhu k běžnému životu, plnému negativních zpráv a omezujících rozhodnutí. Nebojím se budoucnosti, jen si nedokážu představit svůj následující život plný nejistoty a strachu z toho, co přijde. Snad proto se snažím hledat a přijímat jen tolik, koli nalézám a dávám. Tak, jako je potřebný k životu pohyb i odpočinek, stejně i já hledám způsob, jak vyvážit nespokojenost, kterou právě cítím. A to nejen nastavením vhodného vztahu k sobě a druhým, ale i dostatečnou aktivitou, hledáním svých snů a nacházením přesně tolika věcí, které potřebuji. Jen tak mohu dosáhnout vyrovnanosti na věci, které přijdou, klidu k pochopení toho, co se právě děje a odvahy k tomu, abych čelila věcem se statečností a vírou. Přesvědčením, že každý bol přejde a slunce opět vyjde...

Vyjít až k oblakům, přidat se ke ptákům!

Snivová

Jsou dny, které nemusíš a pak zase ty, na které se vysloveně těšíš. Jsou situace, které jsou nepříjemné a pak samozřejmě i ty, které miluješ a užíváš si je plnými doušky. Jsou slova, která říkáš snadno a pak ty, jejichž vyslovení je tím nejtěžším břemenem, které na svých bedrech máš. Jsou věci, které se prostě dějí a jiné, které jen tak nepřijdou. Jsou činnosti, které bys chtěl dělat stále a znova, ale i takové, které velmi rád ukončíš a už se k nim nevrátíš. Takto to v životě chodí, kdy jedno střídá druhé a nic není nikdy takové, jaké se na první pohled zdá. Úsměv na tváři ještě neznamená radost či štěstí. Uplakané oči zase smutek na duši a neštěstí ve vzduchu. Věci prostě někdy nejsou přesně takové, jaké je vidíme, ale takové, jaké bychom je vidět chtěli. A v tom je ten největší kámen úrazu či štěstí pro každého z nás. Můžeme se totiž rozhodnout pro takový význam, který opravdu chceme. Nic nám nemůže zabránit v tom, abychom vnímali upracované ruce jako znak upracovaného srdce. Jen sama duše rozhodne, jak to nakonec všechno bude!

Být realistou a přitom snít...

Potuchová

Štěstí je když miluješ,

štěstí je když nelituješ,

štěstí je, když máš chuť se smát,

štěstí je, když máš s kým se prát.

 

Štěstí je být na světě,

štěstí je být na této planetě,

štěstí je něco, co vždycky máš,

i když už pomalu je nevnímáš.

 

Štěstí je radost, pokora,

štěstí je krása i podpora,

štěstí je být s tím, koho máš rád,

štěstí je být s ním i kamarád.

 

Štěstí jsou oči zářící,

štěstí je radost na líci,

štěstí je hudba zurčící,

štěstí jsou slova ve Tvém srdci.

 

Štěstí je to, co miluješ,

to, s čím někdy bojuješ,

to, co rád dostáváš

to, co rád rozdáváš…

 

Štěstí je v nás, chraňme jej a rozdávejme znovu a zas!

Nosivá

Je třeba brát věci tak, jaké jsou a jinak to nejde. Život se mění a nic nedokáže zastavit čas, ani připravit nás na to, co přijde. Snad proto je dobré vědět, kam míříme a co bychom rádi učinili. Bez plánu, řádu a přesného systému v nás není cesty do klidu a jasného světla. Jen člověk, který hledá najde. A je jen otázkou času, kdy si uvědomí, že všechno, co hledal bylo právě zde. Krásné slovo, vlídná náruč, usměvavé obětí a smysluplné bytí. Mějme oči otevřené, abycho dokázali vidět to, co přichází. Mějme otevřené srdce, abychom přijali, co přijmout můžeme. Uzavřeme se proti negativitě, špatné náladě a neskutečné hlouposti, která je všude kolem nás. Dějeme si život hezčí a nebojme se být křehkými, milujícími osobami, se všemi krásami i nástrahami, jež to přináší...

Nesu a vnímám, sotva se hýbám!

Ohleduplná

Co se událo, už se nedá změnit. Co se řeklo, už se nedá vzít zpět. Co člověk promarnil, to už nevrátí. Čas, který tak neskutečně běží, se nedá zastavit. Rádi bychom se někdy zastavili, stopli ubíhající vteřiny a prožívali je znovu a znovu a znovu. Snad proto, že víme, že čas je nenávratnou řekou, do které nevstoupíš dvakrát, snažíme se prožívat své dny intenzivně a naplno. Díváme se kolem, hltáme co přichází, nevracíme se a jdeme stále vpřed. Rosteme, sílíme, voláme, hledáme, pátráme a sledujeme, co se děje. Prožíváme, získáváme zkušenosti, dáváme a bereme, co se nabízí. Co kdyby už další příležitost nepřišla? Milujeme, pečujeme, prozorumeje, radujeme se ze života, bavíme se, přijímáme, děláme věci tak, jak nejlépe umíme, žasneme a oceňujeme, získáváme vniřní svobodu, ztrácíme klid a pevnou půdu pod nohama. Přesto žijeme naplno, v rovnováze a s pocitem dobře vykonaného díla. Jen tak dokážeme čelit tomu, co přijde, dobru i zlu v nás a stále toužíme po dalším poznání. S důvěrou se obracíme na ta, jež mají zkušenosti a učíme se rozhnodnout. Věříme a v tom je naše síla!

Jsme součástí vnějšího světa, se všemi jeho pravidly, jež musíme respektovat...

Nevzdávací

Kladu si stále jednu otázku, kdo má v životě právo na lásku? Ten, kdo v životě lásku rozdává, nebo ten, kdo si ji jen podává. Ten, který s láskou prožívá, či ten, který je starý protiva. Ten, kdo světem prochází, lásku jen druhým rozhází. Ten, který s ničím nespěchá, neb jemu je každá neplecha. Netuším stále odpověď, i když bych ji chtěla znát, a to hned. Asi jsem ještě mladičká, protože život je láska celičká. Snad nepotkám žádného šťourala, co by chtěl všechno měnit hned odmala. Snad vyhnu se lidskému bláznění, když změním si své mínění. Nebudu hledat už další mez, protože už by to bylo přes. Člověk se má míti rád, má se umět radovat. Z toho co běžně přichází, z toho co kolem prochází. Z toho co má a buduje, protože v tom to právě je... Bořit a ničit to každému jde. Tvořit a formovat, tak to už ne. Já jsem však hrdým tvořičem a nikdy nebudu bořičem. Jsem totiž láskou potkaná, jako jarní louka protkaná. Proto se snažím radovat, lásky a štěstí užívat. A těm co stále čekají, přeji, ať to nikdy nevzdají...

Nevzdávat se bojovat, za láskou musíš vždy stát!

Kročná

Cesty vedou odnikud nikam a přesto vždycky najdeme svůj cíl. Moudrost našich životů je uložena v genetické informaci, kterou dostáváme každý do vínku. Spolu s charakterem a vizáží pak vyrážíme na předem předurčené cesty, kterými objevujeme, putujeme, supíme i klidně šlapeme. Vyrážíme ven, pryč, do dalekým zemí a zapomínáme na cestu nejdůležitější. Na cestu k sobě, do vlastního vnitřního světa, který není budován zvenčí, obecnými pravidly, očekáváními, příkazy a společenskými vzory. Cesta k sobě je cestou podstaty, odrazový můstek pro nastavení důvěry a hlubokého přemýšlení o vlastních životních principech. Ty nám pak pomáhají chápat podstatné lidské ctnosti, rozumět své vlastní povaze, síle svého talentu. Vytváří živnou půdu pro důvěru v sebe sama, schopnosti učit se a se sebereflexí dosáhnout moudrého a silného naplnění. Život je cesta a cesta je životem pro každého, kdo chápe, vnímá, rozumí a umí naslouchat. 

Naslouchej sobě samému, víc než komukoliv jinému!

Fenomenální

Co dělá člověka člověkem? Proč má někdo výborné vztahy a jiný ne? Kdo dělá domov domovem? Čím jsme bez lidí a proč? Zase jednou den plný otázek, které se rodí v mé hlavě. Netuším, kde se berou a přesto jsou zde. Čekají na svou odpověď a nutí mě přemýšlet i tehdy, když skončila pracovní doba. Myšlení sice nebolí, ale mnohdy nepřináší nic podstatného. Jen samé nepodstatné hlouposti, které se rodí pod tlakem a vlivem okolností. Jindy nás napadají fenomenální myšlenky, nad kterými žasneme a němíme úžasem. Tohle jsme opravdu nemohli vymyslet, toto nás nemohlo napadnout! Nemůžeme si zvyknout na zajímavost myšlenek, v nezajímavých konstelacích. Jako bychom ani nechtěli uvěřit skutečnosti, že i naše hlava není jen místem tlaků a bolestí, ale také místem mnoha objevných zjevení. Když je zahlédneme zajásáme, neboť chytrolíny, ty má přeci každý rád. S hlupáky si nikdo nechce hrát, natož pak se prát... Mějme tedy hlavu v oblacích, měňme svět a mysleme na krásy hlubokomyslných otázek i odpovědí!

S otázkou na rtu, netrhám partu...

Křepčící

Stěhování se z místa na místo. Nikde není klidu, ani většího pokoje. Od samotného rána se propojuje jedno s druhým. Každý se cítí ohrožen a nikdo není překvapen. Jako obvykle se proměňuje den v noc a noc v den. Ráno je moudřejší večera, ale večeře se sama neuvaří. Tak jako ušpiněné prádlo se samo nevypere a jídlo samo nenakoupí. Člověk neche být jen morousem, který si stále na něco stěžuje. Ale nějak takto to jde a jinudy ani krok. Od přímého k virtuálnímu, od osobního k pracovnímu, do písmene ke slovíčku, od zrníčka k zrníčku. Jen relaxační hudba navozuje pocit klidu a bezpečí. Je sice jen pouhým zdáním, přesto je pocitem, který se usídluje pod kůží. Není špatné cítit klid a bezpečí, jistotu a vyrovnanost. Vždyť člověk se rád nechá uklidnit a unést pozitivismem i dobrou náladou. S úsměvem je život hezčí, lehčí a nohy po něm krásně křepčí...

Usmívej se, radost měj, s láskou dobře zacházej!

Mračná

Kým jsme dnes a kým jsme byli včera? Co stálo za tím vším, co je dneska viditelné na povrchu? Je možné určit děje, které nás zformovaly do současné podoby? Co vidíme je faktem, nebo jen odrazem něčeho v nás? Kým jsme skutečně a co znamenáme? Mnoho otázek, které filozof nezodpoví a člověk si jimi láme hlavu. Hledá odpovědi na otázky, které nesnesou odkladu. Pátrá po minulosti a objevuje svou současnst. Stárne, mládne, krásní, těžkne tak, jak právě přemýšlí. Pátrá po sktrytých významech věcí, které jsou, byly a snad i v budoucnu budou. Jak to bude doopravdy zatím netuší. Věří, doufá, že odpovědi nalezne. Snad dnes, možná zítra a nebo také vůbec ne. I s tím je nutné počítat a mít se přesto rád. Takový jaký jsem, toho s kým jsem a kým sama jsem. V tom jed odpověď na mnohé a zřejmě na vše!

Ptej se a vyčkávej, odpovědi vyhledávej...

Úplňková

Hudba hraje, zvuky se linou a ruka běží po paíru. Snaží se zachytit tóny malbou. Představy se pomalu zhmotňují a na povrchu vystupují první obrysy imaginace. Vizualizace tónů neí pro každého, ale smysly si s tím poradí. Uvolní nashromážděné napětí a týden je v nenávratnu. Jak rychle začal, tak rychle skončil. S vrtkavými představami a nezdolnými cíli. Jedno se od druhého odráží a intuiace napovídá, čeho se chytit a nepustit. Není to pouhá hmota, ale vše, co se kolem odráží. Vesmír napovídá a my nasloucháme. Jen tak můžeme překonat překážky a dosáhnout svých vysněných met. Jež nám byly dány, jež jsme si vzali, jichž chceme dosáhnout.

Musíme se hnout, abychom mohli pnout...

Živoucí

Položím si nohy na stůl, natáhnu se a víkend může začít. Ještě trošku, ještě chvilku a budu moci vypustit všechny myšlenky z hlavy. Jen pár drobných, jen ještě několik krůčků a je to tady. Červené kloboučky, zelenavá tráva, čvachtající kaluže a teplotní pohoda. Jen tady můžeme vypustit všechny nepohodlné části a ujmout se skutečného nicnedělání. Je to sice neobvyklý způsob trávění času, ale i to člověk musí zažít. Jinak by si dostatečně nevážil toho, co má! Ač někdy vyčerpaní, přesto spokojení a tak to má být.

Nebude klid, musíme žít...

Úsměvavá

A jsme opět na počátku všeho dění. To, co jsme si nikdo nepřál, se opět stalo realitou našeho dne. Žít, pracovat, uskutečňovat i radovat se budeme i nebudeme. Nebudeme se sdružovat, nebudeme učit, ani se učit, nebudeme normálně fungovat a budeme se zase o trošku více bát. Nebudeme normálě žít, protože normálního v tomto světě není skoro nic. Vrhneme se opět o několik měsíců zpět a budeme čekat, jak tohle všechno dopadne. Zda budeme schopni, zda překonáme, zda zatočíme s neviditelným nepřítelem. Dnes víme jediné, že nic nevíme a nic není jisté. I to, co je právě teď skutečnost, může za minutku být něčím v pouhém propadlišti dějin. Inu, nesmíme ztratit odvahu a musíme se držet tak, abychom se dočkali těch lepších zítřků. Bez deště, bez nemocí, bez strachů a s dobrou náladou...

Úsměv je nelepší medicína!