Sibérijní

Od samotného rána nás cosi pudí k rychlosti a horečné aktivitě. Je to snad tím mrazem, který je venku, či nás ovlivňuje potřední část týdne? Netuším, co je pravou příčinou tohoto stavu, ale rozhodně netoužím po výrazbějším zrychlení. Jako bych stála na samém konci propasti a všechno, co se pode mnou rozprostírá je jedna velká proláklina. Tu cítím nejen na svých botách, ale také v rukou, očích, kloubech. Nechce se mi ani pomyslet, že musím vyrazit do větru, ale nemohu s tím nic nadělat. Moje tělo je potřeba přemístit z bodu a do bodu b, a tak mi nezbude nic jiného, než vyrazit. Obalím se všim huňatým co najdu a poběžím s větrem o závod. Doma spočinu, nachystám a připravím, abych se zase zítra cítila čilá, jako rybička. Sice trošku zmrzlá, ale přesto rybička. Kdybych si mohla vybrat, tak bych si v těchto ročních obdobích hrála raději na medvědy, těm se dobře spí a nic je neruší. Snad jen potřeba něčeho k snědu, ale i s tím se dá něco dělat. Ovšem medvědem nejsem a tak se dám do díla. Svetr, rukavice, čepici, šálu, boty, ponožky, kabát a mohu vyrazit. U nás na severu je siberie naší druhou podstatou!

Drsný kraj, kde mámy všechno znaj...

Kořenová

Co je zásadního na vztahu ke starým lidem a proč bychom si jej měli pěstovat? Není to jen snaha o naplnění požadovaných kvót, ale zřejmý pohled na naši vlastní budoucnost. I my jednou zestárneme, ocitneme se na prahu té části života, kdy pomoc nejbližších bude tím nejdůležitějším. Opora, vnímavé pochopení a vcítění se pozice, kterou dnes zastupují naši rodiče, je tou nejlepší cestou učení se a přípravy na stáří. To, co my hravě zvládáme a nečiní nám žádného problému, to již může starším lidem způsobovat komplikace. Může znejisťovat, zneklidňovat a zpomalovat jejich životní postoje. Každý náznak netrpělivosti, agrese či jen křivého pohledu ze strany mladší generace, pak zároveň může způsobit velkou spoušť. Kým jsem, mám právo zde být, vždyť už na to nestačím? Jsem zbytečný, nechci být na obtíž a hlavně zatěžovat. A přitom stačí zpomalit do tempa nejstaršího z nás, přizpůsobit se jeho poznání a život je opět v harmonii. Mladí se zklidní, načerpají inspiraci pro svůj rozvoj a stáří se potěší veselostí i bujarným přístupem k životu. Vžyť jsme společenství mladých, starších i starých lidí, která má snahu být prodloužením těch, kdo tady byli před námi. Proto se s ochotou a pečlivostí starejme o ty nejslabší, bezbranné mezi námi, abychom mohli říct, že jsme dobrou společností. Neboť jak se my dnes postaráme o naše seniory, tak se jednou budou starat naši mladí o nás...

Stáří není nemoc, je v něm velká duševní síla a moc!

Mrazová

Rozmlouvám se svým nitrem a dívám se dál, než vidí moje oči. Zbytřím sluch a pokouším se uslyšet i drobné záchvěvy motýlích křídel. Jediné, co zachytím, je silný vítr a mráz. Zakousne se do tváří a nenechá vydechnout. Štípe do očí, bičuje ruce, nos i nohy, abychom dobře věděli, kdo je stále pánem ročního období. Pan únor, který ještě nehodlá opustit svou zimomřivost a dodává přírodě arktického vzhledu. Jediné, co snad ještě chybí do úplné proměny jsou lední medvědi a tučnáci, kteří by se mohli v klidu pohybovat kolem a bylo by jim nádherně. Nás zebou ruce i nohy, ale oni by si užili mírného povětří, proskočili a ulevili tělu od studenosti severu i jihu. Bohužel zatím potkávám jen červenolící nabručené človíčky, kteří si ještě nezvykli na fakt, že máme zimu. Bručí sice jako medvědi, ale do hravosti i skotačivosti tučnáků jim toho ještě hodně zbývá. A to nemůže být ani řeč o skluzu či chytání ryb ve studených vodách. Tak to by zřejmě uspěl opravdu jen ten nejodvážnější. Ten, jehož jméno je teploučké jako nejteplejší svetr, mazlivé jako sladký med a kouzelné jako nejčarovnější cit. Jen ten by byl schopen jít, smát se i užívat si počasí, které nešetří svým mrazivým potenciálem...

Zima jde snáz, když není mráz!

Lásková

Máš-li někoho rád, vždycky poznáš, jak se cítí. Neutají před Tebou žádný ze svých trablů. Neošálí Tě a vždycky vycítíš, že není šťastný a potřebuje Tě. Je jako Tvůj psychologický radar, či zrcadlo, do kterého můžeš nahlížet a pozorovat, co se v Tobě děje. Vědomí této vzájemné spojitosti je báječné, ale také velmi zavazující. Mnoho drobných starostí a problémů dokáže zmoci vzájemnost i pochopení. Jsou však i takové chvíle, kdy ani nejpovolanější nedokáží pomoci. Pak je každá rada drahá a pokud má něco fungovat, pak je to láska. Nikoli fyzický pocit vzájemnosti, ale to něco nehmotného, co sdílíme mei sebou. Co nám dává křídla, rozevírá srdce a přináší úsměv na rty. Když někoho miluješ, nezáleží na okolnostech. Důležité je jen to, jak moc jste propojeni a jak mnoho spolu sdílíte. Milovat totiž může znamenat jen jistotu, finanční zabezpečení, ale také i něco, co slovy nevyjádříš. Pocit, cit a hlubokou víru, že ten druhý, který proti Tobě stojí teď, tu bude stát i v následujících letech. Ať se děje co se děje, ať jsi jaký jsi, ať se změníš jakkoli. Je Tvým spojením a kořenem k němu i sobě samému...

S láskou máme naději, že chmury se někam podějí!

Zlatá

Zajímavý den s ještě zajímavějším začátkem. Takto nějak by se dal popsat vstup do nového sobotního dne. Tam, kde končil týden, pomalu začínala sobota a s ní i čekání na možný triumf, který se s ránem stal skutečností. Ano, je to tak, máme další zlato a to jen díky houževnatosti a dřině jedné usměvané mladé dámy. Je neuvěřitelné, s jakou grácií a odvahou se vrhá na závodní trať, která se klikatí z kopce dolů. Jak pevné nervy přitom musí prokázat a zároveň porazit tolik silných závodnic. Co na to říct? Snad jen tolik, že to chce velkou odvahu, obrovské nasazení a jasný cíl, který se může na začátku zdát jako velké šílenství, ale jde to... Stačí chtít, najít dostatek síly k boji sama se sebou, přenést se nad očekávání a plně se soustředit. Na trať, na závod, na soupeřky, na sebe, na svůj dech. A pak se věc podaří, jako ještě nikdy nikomu. Je to jako pohádka o jedné bojné, usměvavé slečně, která se rozhodla jít se svou kůži do světa a vyhrávat. A pak že pohádky nemají dobrý konec! Mají, ale je nutné v ně věřit, to se pak přenesou do reality.

Reálné zlato, stálo to za to!

Chundelatochlupá

Kolikrát už v životě nastala chvíle, kdy se snažíte poskytnou radu a není o ní zájem. Před očima mi probíhá zpomalený film mého dětství, kdy vidím svoji babičku, jak nám cosi vysvětluje. Pohledem zaměřeným na sebe zjistím, že neposlouchám a raději se toulám v krajině svých dětských toulek. Já, Bary, obklopeni zvířátky z dědova statku a s námi další, stejně staré děti. Až teď, kdy už se sama dostávám do věku zrálého dospělého zjišťuji, že babiččina slova měla a mají váhu. O to trpělivěji a s otevřeným srdcem i ušima sleduji vše, co říkají mí rodiče. Abych jednou nezjistila, že potřebuji radu, odpověď a není na koho se obrátit, s kým ji sdílet. Jistě vím, že i můj běžně vnímavý syn, má své chvíle, kdy zavírá uši, přepíná na autopilota a jen dělá, že sleduje. To si pak uvědomím, jak moc se sobě podobáme a v tu chvíli je mi celkem jedno, že zjištím, že jsme mluvila na úplně opačnou stranu... Jako by byl natolik chundelatým zvířátkem, u kterého až při odchodu zjistíte, že hlava byla na opačné straně. Inu nevadí, i chlupáč potřebuje občas slyšet nějakou tu radu, aby dokázal uzrát. A až dospěje, chlupy olysají a zšednou, pak i on bude naslouchat všemu, co se šustne kolem!

Změna hlasu podle vlasu...

Lesní

Děkuji, opravdu nechci a trvám si na tom! Někdy nejdůležitější slova, kterými se člověk musí obrnit, aby uspěl a zachoval si jasnou hlavu i zdravý rozum. Ze všech koutů našich životů se na nás valí různé zaručené recepty na zhubnutí, na krásnější pleť, zdravější život a zaručeně nejdůležitější ochranné vakcíny, které kdy byly. Ovšem při hlubším zamyšlení se nad problémem zjistíme, že mnohé z věcí nejsou nutné. Objevujeme již dávno objevené, publikujeme to, co je již léty prověřeno, vracíme se k receptům našich babiček a chráníme se proti pomyslným bakteriím i bacilům. Zdravý rozum se bouří vždy, když se přibližuje na hranici únosnosti. Přesvědčování se stupňuje a odolá jen silný jedinec. Umění rovnoměrně nastaveného dialogu, ochota komunikace a obrana proti manipulaci jsou dobrým začátkem. Pak stačí dovednosti prohlubovat, trvat si na svém a nést břemeno rozhodnutí v dalším životě. Byť mohu pochybovat, musím se bránit a to i tehdy, když rozhodnutí není snadné. A je snad takové? Pokud jsme přemýšlivými, pak neexistuje... Teď si jen správně vybrat!

Kočka nebo pes, šiška není les...

Křídlatá

Tak mě jen tak napadlo, co by se stalo, kdybych tady nebyla? Všiml by si někdo, že tu nejsem? Bylo by někomu líto, že tu nejsem? A jak by to vlastně vypadalo? Ve své hlavě si to představuji asi tak, že až ve chvíli, kdy už není co k snědku, ve skříni už není ani kousek čistého prádla, najednou se zvednou oči od počítače a do ticha zazní. A mamka tu není? Kde je? Kam šla? A proč nám nic neřekla? Možná, že jsem až příliš krutá, že zjištění by přišlo mnohem dříve, ale někdy mám pocit, že to co říkám, se míjí účinkem. To jasně neznamená, že mě nevnímají, ale taky to moc radosti nepřináší. Snad bych byla spokojenější, kdyby se vztahy, povinnosti a rozložení sil více narovnalo, ale v tuto chvíli se to nejeví, jako optimální. Plány jsou, síla i možnosti také, jen té praxe je stále málo. A to jsme přitom spolu už tak dlouho... Vzpomeneš si ještě? Nebo jsou stopy vymazány? I když je to už tak dávno, vidím nás před sebou, jako by to bylo včera. Jen jsme nějak mladší, naivnější, dychtivější a ne tolik spoutaní vším kolem nás. Vím, že je důležité vědět, že někam patříme, ale roztáhnout křídla je přeci také nádherné...

Kořeny a křídla jsou smyslem života!

Snovací

Bláznivé dny, bláznivé sny, koloběh náhod a nezbytných vět. Svět se proměnil a nic na tom nezměníme, ani kdybychom chtěli víc, než dokážeme zvládnout. Dinosauři také vymřeli a věřím, že také chtěli jít dál. Rozvíjet se, hrát si, prát se o svůj díl kořisti a proměnit se v nový druh. Stejně tak se i my snažíme přežít situace, které nejsou zrovna příznivé pro naše žití. Tváříme, že nás nic nerozhodí, plánujeme a věříme, že zítřejší den bude klidnější a spokojenější. Nevíme, zda tomu tak určitě bude, či zda se jedná jen o naše přání. Přesto zacházíme se svým životem, jako by to bylo něco, co můžeme najít na každém rohu. Riskujeme, bezhlavě se vrháme do situací, které rozhodně nejsou příjemné. Nakládáme si stále větší nálož práce, abychom měli dobrý pocit z rozlámaného těla a dobře vykonaného díla. Nemyslíme na zadní kolečka a stále jen věříme v lepší dny. Co se však stane, když nenastanou? Zhroutí se svět, nebo půjde dál? Jako správní bojovníci se postavíme problémům čelem. Hlavou prorazíme a myšlením porazíme každý kousek negativní energie, která ještě zbývá. A pak? Pak už jen hurá za lepším dnem i snem!

Sni si svůj sen, ale jen v srdci svém...

Počáteční

Těžká rána pondělková, prožívám je stále znova. Po sobotě, neděli, příjde opět pondělí. Proč jen ten náš koloběh, není taky prošku zběh? Proč se musí točit stále, jako kdyby dál nám vale? Proč je nový týden těžký, i když nemusím mít běžky? Netuším a ptám se znovu, opravdu je nový týden? Já bych chtěla spát a snít, do oběda jen si být. To však není dneska k mání, snad jen jako k pousmání. Nový týden začal nám, každý zase bude sám. Já jsem tady, ty zas tam, kdepak já Vás všechny mám? Jeden doma, druhý pryč, ať si kvete petrklíč. Neúprostně tak jako slova, vrací se nám zas a znova. Zima, mráz a sněžení, pondělí je tedy nadělení. Kromě rychlých reakcí, musím běžet na akci, musím pádit, musím jít, snad zas bude někdy klid. Ticho, četba, procházka, to bude moje ukázka. Toho jak je víkend krásný, i když není zrovna jasný. I když zrovna není krásně, stejně píšu si tu básně. Stejně budu každý den, vyhlížet už víkendový den!

Prožitý den, jako jeden velký sen...

Venkovní

Úspěšný den může být i ten, kdy jsme ničeho významného nedosáhli a přesto jsme se měli krásně. Celý den strávený na horských svazích, plní optimismu a elánu. Den jako vymalovaný, studený i mrazivý zároveň. Každý si užil svého svištění, mrznoucích ručiček i teplých čajů. Všichni byli spokojení, unavení, rozesmátí a také rozevlátí. Tak nějak si lze představit ideální den, kdy nemusíš myslet na nic jiného, než jen na to, co můžeš, co chceš a co bys rád... Je krásné jej pak sdílet s těmi, které máš rád a ještě si u toho hrát. A přesně takový byl i ten náš dnešní den. Kouzelný, sněhový, slunečný, báječný, bezděčný, bezpečný a rozhodně konečný. Zůstane však s námi, budeme na něj vzpomínat a tak prodloužíme jeho platnost i za okraj tohoto dne!

Zítra je taky den, tak pojďme všichni ven...

Neuvěřitelná

Některé dny jsou nudné, že by je člověk klidně přeskočil. Věci kolem jen tak plynou a život peláší, až zahne za dalším rohem. A pak jsou dny, kdy máme pocit, že jsme se ocitli uprostřed neuvěřitelného snu, který snad ani nemůže být pravdou. Musíme se tisíckrát přesvědčovat o tom, že jsme opravdu vzhůru a to, co se děje kolem, není jen pouhý sen. Jsou to právě takové dny, kdy nepočítáme hodiny, necítíme únavu a adrenalin nás vybičuje ke skvělým výsledkům. Stojíme, koukáme kolem a neveřícně přemítáme. Děje se to? Prožívám to zrovna já, nebo je to jen sen? Plní se sny, prožívají se hluboké city a život ač běží dál, se pomalu zastavuje. A my buď v roli statistů, nebo přímých účastníků stoupáme ke svým výšinám, řítíme se rychlostí ptáků strmě z hory, čelíme studenému proudu dravé řeky a jdeme... Pokračujeme, jdeme, pracujeme, zpíváme, usmíváme se a blaženě přemítáme nad tím, co se děje i neděje. Pořád je tu naděje, že se to neděje, i když jsou to děje, bez děje!

Věřme v sebe, dosáhněme nebe...

Medvědí sníh...

Padá, padá, snížek bílý,
už mi nezbývá dost síly.
Už to vážně nezvládnu,
přece tady nepadnu?

To si zrovna velmi svižně,
zavolám na pomoc sviště,
nebo možná raději,
medvědí co rádi jí.

Ti přec velkou sigolsklu mají,
tak ať si ve sněhu hrají,
to jim dodá elánu,
zakousnout se do salámu.

A pak taky něco k pití,
Bary už se z kopce řítí.
Hurá máme vyhráno,
dostatek rumu bylo dodáno.

Teď už jenom hrabat, mést,
nenechat se k hrátkám vést,
dneska jsme tu hlavně proto,
aby každému už šlo to!

Co? No přeci metení,
když nám přijde sněžení.
Udělejme z toho hru,
nasedněme na ledovou kru.

Od vchodu pak budem plout,
na sever, až za golfský proud.
Potom zase zamíříme,
do Ameriky či Tanzánie.

A nakonec přistaneme,
tam kde domovem to zveme,
tam kde rádi pobýváme,
tak kde svoje milé máme...

I když sněží nevadí, medvěd si s tím poradí!

Trpasličí

Člověk se tu stará, aby nic nechybělo, aby všechno klapalo a šlo jak má. Ale stejně je to málo. Zřejmě by bylo potřeba dělat víc, víc číst, víc studovat, víc se pohybovat, víc nakupovat, prostě a jednoduše víc. Sice netuším, jak je možné se více zapojit, moje ruce víc neunesou a bedra už se taky podlamují. Nezbude než zvolit některou z variant proti zesypání. Vzít nohy na ramena a prchat, ale na ramenou je batoh. Vzít rozum do hrsti a přemýšlet. Inu i hrsti jsou již plné. Už to mám, koupím si vozíček, psa či psího koně a mám vystaráno. Na vozíček naložím, psa si vycvičím a všechno půjde jako po másle. Jo a s tím psím koněm, tak s tím si budeme hrát. Konečně totiž budeme mít čas a volné ruce k tomu, abychom se mohli radovat a nejen pracovat. Všichni sice víme, že bez práce nemůže být zábava, ale někdy čeho moc, toho je příliš. Snad proto i já dnes vyrazím k domovu s pocitem dobře vykonané práce, s námořnickou rozvahou a výhledem na hromadu toho, čemu se říká vyprané prádlo... Tedy pokud mě nepřekvapili trpaslíci. To víte, ty potvůrky vám vlezou všude...

S trpaslíky smělost měj, na zítřek nezapomínej!

Zamilovaná

Nabídka je široká a lákadla jsou na každém kroku. Člověk ztrácí rozvahu při pohledu na lesk cetek a náhražek skutečných hodnot. Stačí, aby se někde uvedlo, čím je potřeba oslavit lásku, čím manželství, jak si hýčkat ženu a ejhle máme tady konzum v plné šíři. Každý, koho se zeptáte vám odpoví, že se jej to netýká a přesto vidíme plné obchody s rudými růžemi, srdíčky, sladkostmi a jinými hloupostmi, které již zítra nebudou. Kdo si myslí, že právě toto má být popudem k činu, u mě neuspěje. On nám přeci nikdo nemusí říkat kdy, jak a jakým způsobem máme oslavit laskavé srdce a city našeho partnera.Určit pouze jeden den, kdy budeme šťastní, zamilovaní je hotový nesmysl. Mít rád a dokonce milovat je nezapomenutelnou součástí života, kdy každý den je oslavou a skutečným svátkem. Nepodléhejme diktátu doby, nechtějme dělat věci jako ostatní, nesklouzávejme k plochosti citů. Nechejme se jimi unášet, pociťujme subjektivně a klidně i za cenu, že budeme směšní. Ten koho milujeme to ocení a ostatní ať si jdou svou cestou...

Láska je tam, kde nejsi sám!

Zářivá

Znáte ve svém okolí někoho, kdo by byl stále dobře naladěn? Kdo nemá nikdy žádný problém? Dokáže se vyrovnat se všemi aktuální realitou a ještě se usmívat? Pokud ano, pak se jistě jedná o člověka pod vlivem, cynika či otrapu, který chce svému okolí dokázat, že jemu je dáno jen to nejlepší. A vy všichni kolem záviďte, potáhněte se za nos a přemýšlejte, trapte se. Sama si myslím, že tento přístup je jen něčím, co má svému okolí dokázat, jak je neschopné a nekorektní. A právě proto nás dokáže ona dobře hraná přetvářka rozladit, ba přímo rozčílit. Klademe si mnoho otázek, pátráme, proč je tomu tak, i když vlastně víme, že opak je pravdou. Protivníkem není onen člověk, ale naše myšlení, city a hodnocení toho, co vidíme navenek. I ten, který je stále usměvavý může být zraněný, zaskočený či dotčený svou vlastní katastrofou. Jen ji nedává na odiv celému světu, nekřičí svým výrazem, tady jsem, litujte mě! Raději se schová za masku úsměvu a dobré nálady, aby ukryl svá zranění do temných zákoutí svého srdce. A až přijde čas, dosáhne svého uzdravení. Dospěje do stádia klidu, vítězného pokřiku. Jen opět v tichosti schované za zářivým úsměvem!

S úsměvem na tváři duše se prozáří, problémy odplynou, dalekou krajinou...

Vymyšlená, to je změna...

Od rána až do večera snažím se být pilná včela. Sbírám, létám, pobrukuji, i když lenost kolem bují. Já mám dneska velký den, možná se mi splní sen. O čem sním a copak s ním? To vám jen tak nepovím. Mám to v srdci uzavřeno, jako svoje velké věno. Jako sen co dobře ví, že nikdy není poslední. S přáním jde si na ruku, že nikdy nemáš záruku. Zda se splní, zda ti vyjde, i když ostatní ti přijde. Snad proto se tak v tichu těším, že si svoje přání střežím. Dneska malá kapičky, zítra už je loužička. Od loužičky tlapka malá, někde se tu vyklubala. Sedí, kouká, tiše kníká, to mi asi něco říká. A v tu chvíli já už vím, že tu tlapku nepustím. Už je se mnou spojena, už jsem víc něž lapená. A pak že jsou přání skrytá, život nám jich denně skýtá. Od čumáčku k pelíšku, od hvězdičky k čeníšku. Den je jako malovaný, z tajností je udělaný. Stačí jen se kolem dívat, jako ptáček klidně zpívat, jako včelka pilný být, život v plnosti si žít. Nádhera a líbeznost, není jí tu nikdy dost. Pro každého kousek světa, svoji krásu má i věta. Stačí jen se dívat kolem, býti spolu a to honem!

Bez lásky a poctivosti, nedospěješ do svých cností...

Předtímní

Nečekat na věci budoucí, žít tady a teď, s vědomím, že přítomný okamžik ovlivňuje naši budoucnost. Každý spoéháme na svou budoucnost, řídíme každodenní kroky tak, abychom v budoucnu měli život snazší. Neuvědomujeme si ovšem, že ona budoucnost je ntolik mlhavou představou, kterou si neumíme dát dnes do souvislostí. Předpokládáme, že budeme jen o několik let starší, možná moudřejší a rozumnější, ale ostatní věci kolem nás budou stejné Nicméně tento fakt nemusí být vůbec pravdivý. Stačí se ohlédnout za našim životem, kolik se toho událo až dosud. Kolik jsme prožili v jednom roce a kolik událostí bylo v deseti letech! Na mnohé si už jen těžko vzpomeneme, jiné nám plně utkvěly v paměti. Něco jsme vymazali ze svého vědomí, něco jsme zachytili na fotografiích a dost toho ještě zůstává v prostotu mezi tady a teď a tím, co již bylo. Snad proto je dobré pamatovat, že i zítra je den, ale umět rozeznat ty pravé chvíle, které se již nikdy nebudou opakovat. Ty zachytit co nejhlouběji do srdcí a vědomí, zapamatovat si je a v budoucnosti na ně pomyslet. Ne kriticky, ne s povzdechem, že jsme měli udělat něco jinak, ale s poznáním, že nás to formovalo, je to naší součástí a nedílnou historií sebe sama. Pro teď, pro potom i pro předtím...

Budoucnost je stín, dneska počítej s tím!

Huňáčková

Jak se zdá, víkendová nálada se překulila do snů. Výcvik byl zřejmě náročný a také spánku nebylo mnoho. Proto naši malí tvorečkové spí jako spící panny, zakleté do snů a krásného odpočinku. Není nad spánek ve svém milovaném pelíšku, s oblíbenými zvířátky a ještě v klidu domácího prostředí. To se pak spinká, že ani nevíš jak! A že je venku už další nový den, studený a chladný, tak to vůbec nevadí. Sportu bylo v týdnu tolik, že si dneska zasloužíme spát až do oběda. Kdyby hned přišel někdo a chtěl mě vytáhnout z pelíšku, nebylo by mu to nic platné. Dnes jsme medvědem brtníkem a ostatní jde mimo mě. No, i když něco k snědku je lákavým vnadidlem a možná se nechám přemluvit. Teď ale ještě ne, teď se ještě na chviličku překulím a budu snít... O dobrotách, o létě, o malinách a medu, o sluníčku a radostném běhu!

Pusu na čumáček, jsem malý hunáček...

Rozvážná

Už jako malí slýcháváme, jak bychom měli přistupovat k sobě, svému okolí a životu. Mnohdy nás ani nenapadne, že někdy budeme zaručené rady našich babiček, maminek a starších tetiček potřebovat. Až mnohem později ve svých životech zjistíme, kolik lásky, pravdy a moudrosti se v nich skrývá. Kolik potu, pádů, přešlapů a zdolaných cest se za nimi odvíjí. Málokdy pak máme to štěstí, vyjádřit hlubokou úctu těm, kteří nám rady poskytli a do kterých jsme dozráli vlastním zráním. Dokud s námi tito moudří lidé byli, brali jsme vše jako naprostou samozřejmost a neuvěřitelnou jistotu. Až ztratíme nám blízké, pochopíme, čím vším nám byli. Rádci, oporami, posilami, vzpruhami i povzbuzením. Vším, čím jsme si přáli, aby byli a vším, čím jsme potřebovali, aby byli. Nezávisle na počasí, vlastních pocitech, straostech či bolestech, byli tady s námi a pro nás. S prozřením středních let se i my snažíme toto předávat našim dětem. Chráníme je před jejich neuváženými kroky, radíme, povzbuzujeme a fandíme jim na cestě jejich životem. A oni jestě jako my nás nevnímají v plnosti všech slov i udělovaných rad. Sami narážení, usmívají se a vstávají. Potřebují svou zkušenost a zároveň ví, že mnohé z toho, co jim bylo řečeno platí a platiti bude. Jen na nich je, jak rychle zjistí, že našim cílem je být jim vším co potřebují, vším co chtějí, vším, čím by si přáli nás mít...

Snít, mít a přesto krásně žít!

Zlodějská

Člověk se nestačí divit, kolik zlodějů času, energie, nadšení i dobré nálady je všude kolem nás. Každý si myslí, mě se to netýká, já mám svůj čas řádně zorganizovaný a na mě si nějaké ty moderní nesmysly jen tak nepřijdou! Ale stačí se jen podívat a najednou na nás útočí nákupní centra, televizní seriály, nesmyslné plkání jen tak s někým, koho vlastně ani pořádně neznáme. Minuty utíkají a je pomalu čas přiznat si, že i my máme své žrouty času. Přestože víme, že bychom se neměli nechat vtáhnout do neplodných debat, měli bychom smysluplně konat pracovní i osobní činnosti, přesto se necháváme vlákat do jejich sítí. Jakoby bylo pro nás jednodušší nechat se vláčet časem a programem jiného člověka. Najednou nemusíme být těmi, kdo vymýšlí, zařizují, organizují či dokonce předávají aktivity svému okolí. Jen plujeme s proudem a nasáváme to, co je nám přineseno tokem životů ostatních lidí. Nediskutujeme, nepereme se za své já, nepotřebujeme vyčnívat a ani cokoliv sdělovat. A přesto se najdou výjimky, potvrzující pravidlo. Ti, kteří nechtějí jít s davem, ti kteří bojují proti zlodějům času, ti, kteří vydávají svou energii pro sebe, ale i pro své okolí. Tedy ti, kdo nehodlají čekat na další život a ví, že máme jen jednu šanci jej prožít. Smysluplně, samostatně, zodpovědně vůči sobě i svým blízkým, ale hlavně dobře!

Žijme bez zlodějů, vnořme se do dějů...

Medvědí

To nám to zase krásně začíná. Sluničko se pomaličku klube ze svého pelíšku, mráz štípe do tváří a vzduch se jen tetelí studenými záchvěvy. Každý krok křupne, nohy našlapují opatrně a tělo si klidně supí v mrazivém ránu. Začátek dne je jako vymalovaný a ani studený vzduch nevadí. Je lákavý a svádí k ještě rychlejšímu tempu, než obvykle. Popohání nás a upozorňuje, že zima zdaleka neskončila. Její nadvláda je citelná a snad jen škarohlíd se bude mračit, že konečně přišla. Zahlazuje stopy po podzimní šedi a přináší bělosný nádech do našich životů. Sněhová peřina se převaluje, zakrývá pelíšky zvířátek a ty mohou konečně usnout svým zaslouženým zimním spánkem. A my? My si užívejme příchodu zimy, která je přechodem mezi podzimním usnutím a jarním probuzením. Čím je kouzelnější a studenější, tím se pak více těšíme na příchod znovuzrození jara. Takže vzhůru za zimními radovánkami, ať máme zimu pod nehty i na tvářích. Jarní sluníčko nás rozehřeje a tváře zrůžoví. Jen tak se nedáme, zima to přeci ví...

S medvědy na horách, nemám už žádný strach!

Bezútěšná

Marně sedím a neustále aktualizuji přístupy do systému. Ač mám splněny své povinnosti, není to zatím znát. Nervozita se střídá se zoufalým pocitem beznaděje, který opět vystřídá prodýchaný klid. Od úsměvu se potácím do černé díry zapomění a doufám, že další klidnutí již bude vítězné. Sice se mi tomu nechce věřit, ale pravda je ta, že navenek se tvářím lhostejně, ale uvnitř doutnám, jako právě podpálený oheň. Říkám si, že i na mě dojde, i já se dočkám a nebude to tak dlouho trvat. Vždyť udělat pár tahů myší, uložit a poslat informaci éterem je tak jednoduché. A jak se zdá i hrozně složité. Zatímco ještě před pár lety jsme přesně věděli na čem jsme, dnes ani s ujištěním, že všechno je dobré, tomu tak být nemusí. Zmítáme se ve vlnách úzkosti a netrpělivě vyhlížíme příchod toho, co nám již bylo uděleno. Nevnímáme své slovo jako závazek k plnění, ale jen jako cosi, co bylo vysláno éterem. Kam dopadne, tam bude! A že snad může mít svůj účinek? Tak na tom nesejde. Řečeno bylo, uděláno bude, jen nevíme kdy... Dnes, zítra, za týden, za měsíc? Ne, to již rozhodně nevydržím, už ani minutu nechci být v nejistotě, která se tváří spolehlivě. Raději budu za nedočkavce netrpělivého, nežli zoufalce vznětlivého. Když nic jiného, alespoň budu mít jistotu, na čem jsem!

Být v naději, nezoufat, to musí mít každý rád...

Deková

Sněžení, mráz, sluníčko a pohyb na čerstvém vzduchu, jsou tím nejlepším lékem na všechny starosti světa. Každý okamžik se soustředíte na brázdění svahu a hlavou běží myšlenky, které nestačí uzrát a již jsou pryč. Tak jak se člověk vine svahem, stejně tak rychle nás věci napadají i odchází. Nestačíme se ani ohlédnout a již se řítíme tobogánem drobných kmitů i pohybů. Čím je rychlost vyšší, tím je starostí méně a jediné, nač se soustředíme je bezpečně dopravit sebe a svou maličkost pod příkrý svah. Za odměnu pak čeká horký čaj, lahodné jídlo a usměvavý pejsek. Už jen pro ten pocit sounáležitosti, vzájemné souhry a hrdosti na každičkou část našich já, stojí za to být zde a mít vás kolem sebe. Je to ten nejkrásnější dar, který si můžeme dávat, můžeme jej sdílet, smíme s ním být a máme možnost být jeho součástí. Proto díky za tyto dny a snad nás jich ještě mnoho čeká...

Teče řeka do daleka, na mě čeká moje deka!

Uchopená

Být vychován a přesto se cítit mimo vlastní okolí, není zrovna příjemné. Od dětství slýcháme to smíš, tohle můžeš, tamto nesmíš a na tohle raději nesahej. Na tyhle věci máš ještě dost času a s tím si nelam hlavu, protože až vyrosteš, budeš to mít stejně na starosti. Ale kdy je pravý čas, který máme zvolit pro  vypuštění dětí do světa? Poznáme jej a budeme umět poručit svému vlastnímu já, aby nechalo děti jít a dělat je jejich vlastní chyby? Snad budeme mít dostatek vnitřní rozvahy, která nám ukáže ten správný čas. Kdy přišel, kdy je s námi a kdy je kolem nás. Přemýšlíme a hledáme své cesty, ovšem dopředu nikdy nevíme, zda zvolený směr, je tím správným. Až na konci života snad pochopíme, že i sama cesta je cílem. Není nutné sledovat jeden konkrétní rozměr věci, ale směřovat k ní neuškodí. Snad proto se snažíme uchopit každý podnět, pochopit, všechny záludnosti a vytrvat tam, kde jiní polevují. Možná proto jsme vždy přichystáni, abychom vystartovali na vzdálené cesty a vyšli vstříc svým novým začátkům. S úsměvem na rtu, s odvahou v srdci a pokorným přístupem. Tak se dostaneme tam, kde cesty začínají a nikdy nekončí...

Nekonečná odvaha, to je někdy námaha!

Zimní objetí

Copak to tu krásně voní,
kdopak se tu kolem honí?
Kde je dítě, tam je smích,
kde je štěně, tam je sníh.

Zítra už nás zase čeká,
cesta dlouhá, do daleka.
My se však nic nebojíme,
ve větru i dešti obstojíme.

Sněhu zář a slunce svit,
tohle přece musím mít.
To mám ráda, to si cením,
i když zrovna doma sedím.

Proto troška pohybu,
neudělá nám chybu.
Rozhodně se neztratíme,
když na hory vyrazíme.

Pojezdíme, poskáčem,
s velkým Jabou přeskáčem!
Pak zas rychle zpátky domů,
kde je moře, plno stromů.

Dneska nám to nevadí,
neb nás to přivádí,
na myšlenky,
na domněnky,
že nutností jsou
jen pomněnky.

Ty se také objeví,
až jaro sněhu poleví.
Teď však hurá na svahy,
máme dosti rozvahy...

S rozvahou a předsevzetím, dojedem až za objetím!

Stupidní

Je nebezpečné pouštět se na tenký led. Víme přeci, že by se pod námi mohl podlomit. Stejně tak víme i mnohá další fakta, která nás provázejí od dětských let a přesto neodoláme. Musíme vyzkoušet, zda nás ta větev udrží, kam až dokážeme dojít po velmi úzké skalní římse, či zda překonáme strach z hlubiny a skočíme. Živíme v sobě adrenalin a zároveň jej krotíme, abychom vedli poměrně rovnoměrný a nijak zvlášť dramatický život. Snažíme se být vzory pro naše ratolesti, neriskujeme a chováme se slušně. Občas zariskujeme, zanadáváme na nepřátelský svět kolem nás, ale jsme vlastně rádi jeho součástí. Uchopujeme neuchopitelné vědeckými metodami, zabýváme se všemožnými drobnostmi a tříštíme síly na výzkum věcí, které nejsou důležité. Stávají se z nás závisláci na technických vymoženostech, nepamatujeme si tolik, co před pár lety a svádíme to na postupující procesy stárnutí. Ale je tomu opravdu tak? Sáhněme si do svědomí a po pravdě odpovězme. Nebyly generace našich rodičů, prarodičů a praprarodičů tvořivější, byť nezvdělanější? Uměli si poradit s většinou problémů bez problémů a technické podpory, kterou my dnes potřebujeme. Hlavně žili, byli, tvořili skutečné hodnoty a nenechávali se vléct životem, žebříčkem společenských hodnot, jen proto, aby mohli někam patřit, někým být a za něco stát. Byli sami o sobě, věřili, šli, pracovali, milovali, stárli a umírali...

Dělej jak chceš, ať nejsi jen maličká veš!

Návratová budoucí

Jak vybruslit ze situace, která mi není příjemná? Jak sdělit někomu, kdo si myslí, že je nám stále čtrnáct, prožíváme pubertu a ženeme se do života, že tomu tak rozhodně není? Nechci být neomalená a tak hledám vhodná slova, kterými říct, přátelé, já už jsem dneska někdo úplně jiný. Ne ta blonďatá, copatá a oplácaná dívčina, vždy s nejlepším prospěchem a zářnou budoucností intelektuálky! Ve skrytu duše vím, že cosi z dětských let je stále se mnou, ale ostatní odnesl čas. Já se vytáhla, vlasy mi ztmavly, copánky už dávno nenosím a nejlepší prospěch, ten už také nemívám. Ano, stále jsem zvídavá, ráda čtu, dovzdělávám se ve svém oboru a miluji svou rodinu. Jen ona bezmezná dětská víra v kouzelnou budoucnost se ztratila kdesi cestou. Snad nabytými zkušenostmi, dosaženým vzděláním či profesní orientací, neumím odpovědět, ale je pryč. Jedno je však jisté, moje jistoty jsou jinde a nemám potřebu je sdílet s těmi, které jsem třicet let neviděla, které zřejmě ani nepoznám a oni si těžko spojí mě s tím, kým jsem byla. Není tohle jen snaha o návrat do věků dávno minulých? Do věků, kdy jsme byli ještě dětmi a svět byl jen přízračným, mlhavým místem. Pro nás, naše budoucí já i naše děti...

Vzpomínky pro maminky jsou jako žhavé plamínky!