Tuxová

Ráno jako malované. Člověku se lépe vstane, když jej vítá sluníčko a z pelíšku zlatíčko. Cesta k vrcholkům je dlouhá, ale pro nás jen minutka pouhá. Pádíme a hopsáme, lyže na svah dáváme. Od rána až do oběda, uteče to až tak běda. Dobrým jídlem posilněni vyrazíme do sněhu, aby naši kamarádi dalí se zas do běhu. Luis a já to vyřídíme, fun slopem se prořítíme. Bez vytáček, bez ptaní, jedeme na další stoupání. A tak stále dokolečka, až nás bolí kolínečka. Ale den byl nádherný, jedním slovem kouzelný. Děkujeme, děkujem a už teď se radujem. Až tu zase shledáme, známé i ty neznámé...

Bez radosti, není kosti!

Kaltenbašská

Studený potok a mos přes řeku Inn. Tirolské nádraží a nikde žádný splín. Slavnostní nálada nás dneska popadá. Sníh se tiše snáší z nebe a já myslím na nás i Tebe. Nohy, ruce, tělo hřeje, sluníčko se občas směje. Styl se dneska neřeší, s lyžema nás nohy potěší. Od rána až do oběda, jde to rychle, achich, běda. Jestli to tak bude pádit, budem zase brzo balit. Dneska ale ještě ne, i když už je poledne! Pár dní tady zůstaneme, na lyžích si odpočineme...

Kaltenbach i Zillertaů, každý by tu rád zůstal!

Poutní

Den jako každý jiný, ovšem v něčem se liší. Přestože bychom se dnes mohli dlouho válet v posteli, vstáváme se zazvoněním budíku. Našim cílem jsou dnes rakouské hory a klidná cesta k nim. Ač víme, že nás čeká cesta do známých končin, přeci jen se snažíme nic nezapomenout. Ještě jednou všechno zkontrolovat, oblečení, lyže, jídlo, zvířátka, svačiny a hurá můžeme jet!

Ať nás cesty donesou, až do sněhových nebesou...

Vnuknutá

Inspirace prázdného papíru je jednou z nejhorších zkušeností člověka, který se rozhodl psát. Stojí nad rozdělaným dílem a papír je stále bez poskvrny. Nikde žádné burcující či dechberoucí téma, které by mohlo být zpracováno a zároveň by mohlo být zajímavé. Píšící člověk se dívá kolem sebe a čeká na jakýkoliv podnět, který by mu pomohl překonat počáteční prázdnotu. Stačí jen drobné pozachvění tónu, nebo zářivá barva, které zažehnou inspirativní proces. Vždycky se nepodaří, ale pokud podněty příjdou, je to k radosti těch, kteeří to budou číst. Nikdy totiž nevíme, kdy se my sami staneme psavci a jaké nápady nás budou napadat. Možná krásné, možná velkolepé a možná také žádné. Proto se pokusme být inspirací a inspirujme tam, kde je to možné...

Nápady měj, krásně se směj!

Spokojená

Spokojený člověk je rozhodně vnímavější i pozornější, a to nejen ke svému okolí, ale také k sobě samému. Ten, kdo vnímá plným nasazením svého já, je lepším partnerem pro komunikaci, otevřenějším přítelem, zaměstnancem i zaměstnavatelem. Snad proto bychom si měli přát, aby všude kolem nás byli spokojení, vyrovnaní a klidní lidé, kteří kolem sebe šíří pozitivní energii a radost k životu. Možná si někdy říkáte, že pro pocit spokojenosti musí být splněny mnohé podmínky. Opak je však pravdou, stačí, když pracujeme s těmi kartami, které nám život přichystal, umíme se vyrovnat s tím, co život přináší a nečekáme s rukama v složenýma v klíně. Přijímáme skuktečnost takovou jaká je, pracujeme s tím, co máme a snažíme se dosahovat osobních i pracovních úspěchů s humorem, kladným a pozitivním náhledem na život. Naše cesta tím nebude bezproblémová, ale jednodušší pro nás samotné. Inu nezbývá, než si to vyzkoušet...

Šťasná buď, ostatní nesuď!

Naděje...

Hýčkám si hyčkám své dítě v sobě. Nechávám ho růst a z pozice své dospělosti ho upozorňuji na nástrahy, které na něj číhají. Odpovídám mu na tolik otázek, na kolik jsem schopná a věřím, že je se mnou tak rádo, jako já s ním. Poskytujeme si vzájemnou podporu ve chvílích, kdy se musíme spoléhat jen sami na sebe. A máme v sobě parťáka, který je vždy po ruce. Občas se společně strachujeme, někdy radujeme, jindy se usmíváme, nebo pláčeme nad tím, co není a mohlo být. Je fajn vědět, že i když už jsem dospělá, na prahu středního věku, tak stále mám s sebou kousek dětské naivity, radosti i očekávání. Naděje v to lepší, kouzelnější, mazlivější a upřímnější ve světě. I tak se mi pak daří jít, klopýtat a bloudit životem, a to s vědomím, že jistoty jsou a vždycky budou!

S nadějí v srdci překonáš i největší životní výzvy...

Hledání

Jsou věci, které potřebují řešit, ale většinou se kolem nich jen diskutuje a nic se pořádně neděje. Pak existuje mnoho skutečností, které se překotně řeší, lidé se pokoušejí nacházet cesty, jak by se dalo a co by se mělo. Já si v takových chvílích říkám, jestli je svět ještě normální. Copak je potřeba řešit to, zda kvetou rostliny v parku, nebo že v zimě mrzne? To jsou přeci naprosto jasné a předem dané skutečnosti, které nikdo a nic nemůže ovlivnit. Co by mělo být vyřešeno, to leží ladem a nikdo z odpovědných si toho nevšímá. Nepřiměřená špatná nálada, vysoké ceny, stále se snižující životní úroveň lidí, neustupující a nekoncepční kroky v řízení mnoha oblastí našeho života. Asi to nejsou věci, které lidem vadí, nebo jim vadí málo, protože jinak by se přeci musely změnit. A že vadí několika málo osobám, tak co už, musí to vydržet. Ale já si říkám, jak dlouho ještě? A dá se to ještě zvládnout? A chci to tak? Vím, že nechci a proto budu bojovat, říkat to nahlas a rebelovat všude tam, kde to bude mít smysl...

Řeš smysly, nehleď na nesmysly!

Asertivní

Člověk prý umí říkat ne, ale většinou řekně ano. V rozhodujících chvílích je ovšem důležité odhadnout, kdy je vhodné zůstat v rovině ne a kdy všechno odkývat, jako oslík. Někdy je totiž žádoucí neodporovat a spíše podporovat nabytou odvahu. Jindy je ovšem mnohem důležitější stát si za svým přesvědčením. Nejjednodušeji řečeno, pokud cítím, že odmítnutí je správné, pak odmítnu, i když mě moje hlava, intuice a vnitřní hlas nabádají, že bych měla souhlasit. Zborcena pocietm viny a špatného já by mi však neměla bránit v tom, říci ne, pokud jsem přesvědčena, že je to tak správné. Na druhou stranu, jestliže vím, že je dobré říci ano, pak ani v tom není možné vidět problém. Co je podstatné a skutečně důležité, je schopnost odlišit jedno od druhého. Je to těžké, já vím, ale rozhodně se to dá zvládnout. A že už dneska vím, jak na to? To je výsledek mnohaletého zkoušení a bytí si jistá i nejistá v tom, co právě řeším...

Asertivní budu, nenechám to osudu!

Zhasnutá

Člověk od nepaměti sní, vymýšlí si a hledá nové možnosti pro vlastní žití. Chodí s hlavou vztyčenou, skloněnou či pohledem obráceným do dálav vesmíru. Sní s otevřenýma očima a touží splnit si sny, které se v tu chvíli zdají nesplnitelné. Pohladit bájného tvora, získat chlupatého kamaráda, slézt horu poznání, vystoupit na vrchol profesní pyramidy, nebo jen mít to, co není běžné. Ač se snažíme žít, jak se dá, každý máme mnoho snů, které hodláme uskutečnit. Někdo si je kouskuje jeden za druhým a jiný si je nikdy nesplní. A přesto platí, pokud ve skytu duše věříme, že se nám v životě něco splní, tak se sen podaří naplnit. Pokud víme, že jsme pevně svázáni s něčím, co nás přitahuje, pak nás to opravdu přitáhne. Proto sněme, mějme své sny a někdy vlastnímu snění vypomožme drobným popostrčením. I to nám může zlepšit den, vždyť zákony přitažlivosti fungovaly, fungují a budou fungovat. Tak přitahujme a nechejme se přitahovat!

Přitahuj, sni, občas zhasni...

Magická

Tolik nových slov a nikde jejich vysvětlení. Asi už zase budu potřebovat zajít navštívit knihovnu a vyhledat si ona záhadná slova. Vím, že bych mohla hledat v kyberprostoru a nemusela bych nikam jít. Ale já jsem ještě ze staré školy a tak dám raději přednost právě knihovně. Určitě se mi podaří najít všechna slova a jejich významy a možná se i něco nového naučím. No a to je právě super, nebýt svázána jen jedním vysvětlení daným na internetu, ale mít možnost se dívat kolem sebe, očima vyhledávat kontext, který by to mohlo mít a v něm se zorientovat. Sice už dneska není moderní být všeznalá mnoha věcí, spíše se cení profesionalizace, ale vědět, co kam patří a kde to hledat, jistě neuškodí. Takže vyrazím, abych se zase něco dalšího naučila a přitom si i protáhnu nohy. Dvě mouchy jednou ranou, no a to se počítá...

Meritokracie, konfliktologie, ideologie, tohle není žádná magie!

Replikační

Kladu si dnes otázku,

co má myška na ocásku?

Jak pejsek prožívá svůj den,

zda mravenečník má sen?

Kdo zařídil běh života,

že někdo se jen válí

a pro druhého je tu

jen samá robota?

Kdo určuje, že věci

se mění,

když na nás přijde

ledabylé snění?

Co bude, až se všechno

dozvíme,

zda bude ještě něco, 

co ještě nevíme?

Který tvor nakonec

zvítězí a kdo bude

světu přítěží?

 

Jaký život bude

po smrti,

zda bude nám ještě

po chuti?

Čí peníze dneska

vedou svět

a je nutné si stále

závidět?

Jen otázky ovšem nestačí,

snad odpovědi nás potlačí,

do života plného vědění,

kdy nic nebude překvapení...

 

Ač otázek mám na tisíc, odpověď chci, nic víc!

Nápravná

Člověk se těší na skutečnosti, které mají přijít. Očekává kroky, které se mají dít, ovšem někdy se stává, že se život zamotá. Tam, kde čekáme lehkost bytí nastávají problémy. Tam, kde má být tma a nevlídno, nás vítá kouzelné světlo a otevřená mateřská náruč. Tak si to prostě náš život kvačí svým tempem a někde uvnitř proudu jsme i my sami. Občas se nám podaří vynořit se nad rozbouřené vlny. Jindy se ovšem valíme hlavou přímo proti zdi a nemáme možnost záchranného lana, ani ruční brzdy. To se pak nemůžeme věru divit, že si narazíme čenichy. Že si musíme pofoukat svá zranění z životních kotrmelců a jiných eskapád. Je to přirozená součást našeho vzrůstání i vzkvétání, bez kterého by nebylo dospívání. A to, jestli opravdu dospějeme, je pak dáno i počtem zranění i odražení se ode dna našeho pádu. Čím víc jich zažijeme, tím víc máme šancí poučit se. Ovšem blbec zůstane nepoučen a jen moudrý člověk se chybami napravuje...

Chybičky napravuj, za svým si hrdě stůj!

Tápavá

Být dokonalým se ještě nikomu na světě nepovedlo, takže můžu být celkem v klidu, že ani já nejsem dokonalá. Byť nemám ve zvyku se moc srovnávat se svým okolím, někdy se prostě jinak nedá. Hlavně, pokud se snažím něčeho dosáhnout a zjišťuji, že stále nejsem dost dobrá. To si pak začnu dávat tolik otázek, že ani netuším, kde mi hlava stojí a proč se vlastní ptám. I když vím, že ptát se je důležitou součásté života člověka, který hledá a snaží se nalézat odpovědi, také vím, že některé otázky nikdy nebudou mít správnou odpověď. A pokud to ještě spojíme s procesem nalezení vlastní dokonalosti, je nedokonalost přímo ukázková. Protože ideální není ani samotný ideál a dosáhnout lze jen tam, kam nám naše napnuté úsilí dovolí. Někdy je to jen na nejbliží roh a jindy až na kraj světa... No a v tom je zřejmě ono dozrávání, kdy pochopím i nepochopitelné skutečnosti!

Nebojím se chápat, bojím se tápat...

Kontextuální

Stůj při mě 

a nikam neodcházej!

 

Buď mou součástí,

kterou nelze oddělit

od mého vlastního

já!

Nepospíchej a užívej

si každý okamžik.

Neboj se snít,

dokud Tě sny

neopustí.

Nedávej si žádné

limity, ale otvírej

své srdce....

Jen tak budeš dostávat to, co žádáš!

Zapojená

Některé dny jdou a jiné ne. Co dělá ten či onen den právě takovým aby šel, nebo nešel? Nevím, i když bych to ráda znala. Měla bych totiž možnost udělat si z každého dne právě takový, který by šel. Dny by mi pak ubíhaly bez problémů a já bych si jen tak plynula mezi vlnami času. Není to úplně dobrá představa, ale přeci jen by se mi to líbilo. Prožít totiž některé dny vícekrát za týden, tak bych už další den raději ani nevystrčila nos z postele. To, co se včera nedařilo, to se dnes podařilo, aniž by to stálo jakoukoliv námahu. Včera jsem byla unavená už jen ze samotné představy a dneska jsem si nemusela ani představovat. Takže, platí, někdy se stačí na úkoly vyspat, nabrat sílu a pak jdou téměř samy!

Úkolu se nebojím, hlavu, ruce zapojím...

Těžkopádná

Tak dneska je opravdu pondělí, jak má být. Sice by někdo mohl namítat, co chtít po dni, který má ve znaku číslo třináct. Já ovšem na negativní tlak třináctky nevěřím. Co ovšem vím, že dnešní den je opravdu plný něčeho, co opravdu nechci a nejsem schopna plně pojmout. Od rána se dějí věci, které nepřivolávám a přesto se mi dějí. Jsem závislá ve svých činnostech na ostatních, což mojí trpělivosti moc nepřidává. Mám být zdvořilá k těm, kteří se ke mě chovají neurvale a usmívat se tam, kde je to beze zbytku umrlčí. Tohle je den, kdy všem vycházím vstříc, ale nikoho ani nenapadne, že by měl poděkovat. Není přeci samozřejmostí, že dělám věci pro ostatní. Pokud je musím a mám dělat, pak je chci a musím dělat hlavně pro sebe a své nejbližší. Ti to ocení a těm pomáhat mi dává smysl. Ostatní je jen plýtváním mého času a energie. Tak raději půjdu, než řeknu či udělám něco, co nebudu schopna vzít zpět...

Těžký začátek, vrátí mě nazpátek!

Výrazová

Další den,

další sen.

Všechno jen,

dnešní den.

Slova, zvuky,

děsím kluky.

Chlupy, drápky,

půjdem zpátky.

Články, texty,

pořád resty.

Zítra příjde,

dneska vyjde.

Další slova,

zas a znova.

Nechci tápat,

chci to chápat.

Nechci nic,

do nelze říct...

Stále znova, zní ta slova!

Odhozená

Čeho se chceme zbavit? Přebytečných myšlenek, nadbytečných kil, zbytečných finančních prostředků či nefunkčních vztahů? Někdo si řekne, že nemá čeho by se zbavil, ale při hlubším zamyšlení se, určitě každý něco najdeme. Už samotný náš život a jeho proměna je spojená s procesem zbavování se. My sami se měníme, přibýváme, ubíráme, rozkvétáme, kořeníme i přesídlujeme a to samo o sobě je našim zbavováním se a odhazováním původního směrem k novému. To je naší proměnou, kdy se stáváme tím, kým snad chceme být. Všichni se tedy nevědomky i záměrně zbavujeme věcí, jevů i skutečností, které s námi souvijesí. I když netušíme, stále se zbavujeme slupek svého bytí a dospíváme do svého já. Tedy rosteme, sílíme, vědomíme, učíme se a vzděláváme, do podoby svého já. V pozici teď a tady, kdy zítra už to opět bude jiné!

Odhazuj, pevně stůj...

Potkaná

Žitá pravidla, podle kterých máme fungovat. Představy pro někoho naprosto nepředstavitelná. Pro jiného běžný standard, bez kterého si neumí představit svůj svět. Někdo by řekl, že pravidel bylo dost a je potřeba se vrhnout do světa bez svazování. Jinému zase naprosto vyhovují jasně nastavené mantinely, přes které nelze jít. Jak jsme ve svých životech rozdílní, tak jsme rozdílní také při vnímání toho, co nám vyhovuje a co nás ometuje. Tak jako jsme jiní, tak jsme si všichni podobní. Byť si myslíme, že někdo, neco, tak zjistíme, že my a co. A v tomto běžném koloběhu života věci bereme, chráníme, osvojujeme si i opouštíme, abychom je opět nacházeli a potkávali...

Potkaná - sekaná!

Běžící

Pobírám dech,

jsme plný blech.

 

Hlava se těší,

prádlo se věší.

 

Venku je zima,

doma je prima.

 

Hlavně si uvyknout,

na změny navyknout.

 

Něco si promyslet,

potom to vymyslet.

 

Každý se tetelí,

až bude pondělí.

 

Dnes se to nehodí,

copak se přihodí?

 

Dny jsou jak bláznivé,

když běží a my ne.

 

Když nechceš závodit,

nemoc si přivodit.

 

Potom jen plánuješ,

ničeho nelituješ...

 

Na čem ti záleží, pro to i poběžíš!

Veršotepecká

Od rána až do večera,

pilná jsem jak lesní

včela.

Od rána, až do noci,

zas mi není

pomoci.

Všechno rychle nachystat,

nebudu tu jen tak

stát.

Věci musí míti spád,

abychom zas mohli

spát.

Abychom se dobře 

měli, abychom si

pověděli.

 

Ještě kousek, kousíček,

pak už jenom 

malíček.

 

Pak už jenom usednout,

v klidu věci

nahlédnout!

 

Veršuj si a přemítej, dobré věci s sebou měj...

Svá

Většinou se chováme tak, jak nám přikazuje naše výchova a vnější podmínky, ve kterých se nacházíme. Jak bychom se však chovali, kdyby nás lidé nesoudili? Kdybychom opravdu mohli být sami sebou a nehrát roli, kterou jsme si v životě vytvořili? Kým bychom byli a proč? Jak by se změnilo naše vnitřní i vnější rozpoložení v situacích, které prožíváme? Možná si někdo říká, že by byl stále stejně vzorným a neskutečně uhlazeným. Já ovšem vím, že pokud by mě lidé nesoudili a já bych mohla žít v plném souladu s tím, jaká opravdu jsem, pak bych byla více svá. Mnohem častěji prostořece upřímná holka, která si na nic nehraje a zároveň vnitřně soucítí s těmi, které potkává. Holka, která se potřebuje občas vrátit do dětství, být malým míšánkem a hrát si tak, jak se dospělému nepovede... Byla bych to prostě já, se kterou se setkávám ve svém nitru a občas ji nechám vybublat na povrch.

Buď svá, budeš i má!

Propojená

Nevím, jak přesně funguje vesmír. Jedno ovšem vím, že jsou zde nějaké zázračné síly, které mi přinášejí do rukou ty správné karty. Kladu si hodně otázek a nevím, jaké jsou odpovědi. Zejména tam, kde mířím do budoucnosti nevím, co bude a jak. I když nevím, jak se bude můj život odvíjet, určité nápovědy přesto dostávám. Jsou to právě ony malé zázračné síly, které otáčejí mým životem a kartami v něm. Dávají mi sílu k boji s neznámým a ukazují mi, že když se budu snažit, zapomenu na křivdy minulosti, budu žít přítomností a s otevřeným srdcem půjdu dál, objeví se řešení. Zázračné řešení, náhoda, zázrak, pomoc či nečekaná síla, která mi pomůže dostat se tam, kam potřebuji a chci. Dnes se tedy musím uvolnit, dýchat a nechat věci vyššímu řádu. Ten všechno připraví a pootevře cestu k dalším dimenzím!

Cest se nebojím, s vyšší sílou se propojím...

Nadělená

A je tady neděle. Člověk by si řekl, že nebude nic dělat, ale okolnosti jej donutí přeci jen se zvednout a začít pracovat. Když je ta neděle, tak si ji alespoň trošku upravíme a pokusíme se i v klidu a pohodě dokončit všechny úkoly. Oběd už je téměř hotový, prádlo vyžehlené a tak můžeme sednout k ranní kávě. Potom naplánujeme zimní procházku v okolí a návštěvu rodičů, kteří to tak nějak dnes čekají. Nakonec se skulíme ke čtenářské pohodě, která nás dnes může zahrnout svým klidem a jistotou, že tady nás nic nerozlobí a všechno dobře dopadne. Tak takový je plán a hurá do něj...

S nedělí se nám nadělí!

Neničivá

Vítr fouká,

sova houká,

kdopak nám to

z křoví kouká?

Sníh se mete,

nohy plete,

venku ještě

nic ne kvete.

Příroda je v zimním

spánku,

dostává nás do

hajánků.

Jenom medvědi

občas nespí,

protože se cití

nesví.

Trochu medu,

kapku jídla,

aby jaro už

mělo křídla...

Aby konečně

zas bylo teplo

a venku všechno

krásně kvetlo.

Ještě chvíli vydržíme,

v posteli se zachumlíme.

A na jaře vylezem,

až bude vonět a kvésti

naše Zem!

 

Větře fič, ale moc nenič...

Vyklidněná

Tohle je opravdu zvláštní způsob komunikace. Mlčet jako zařezaný pařez, nepromluvit ani slovo, nehlásit se o slovo, v době, k tomu určené a nakonec se přihlásit k tomu, co mi nepřísluší. Hlásit se vehementně o slovo, brát se za svá práva a neskutečně se zlobit nad faktem, že nemám, co bych měl mít, i když na to rozhodně nemám právo. Jak tohle vysvětlit někomu, kdo zřejmě nepochopil, jak se věci mají a jak to ve skutečnosti chodí? Nevím, zda je to možné, ale zrovna dnes o tom čím dál, tím víc uvažuji. Jak uvést věci na pravou míru, aniž bych kohokoliv urazila a přitom si zachovala tvář a svou důstojnost? Vím, že budu muset zhluboka dýchat, zatnout zuby a vyydržet až do konce. Netuším však, zda udržím své nervy na uzdě a moje ohnivost nevybuchne!

V klidu být, uvnitř se vyklidnit...

Hekací

Bohužel stále čekám a dosud nedostávám odpověď. Člověk aby vyseděl důlek, než se dozví konečný verdikt. Už několik měsíců visí ve vzduchoprázdnu informačního prostoru a čeká, až bude přečtena, ohodnocena a udělena výsledná známka. Jako na trní každý den otevírám příslušné okénko, čekám, že se konečně objevím výsledek a stále nic. Zbývá poslední týden starého semestru a já si říkám, zda půjdu s restem do letního běhu, nebo se věci stihnou uzavřít. Je to jako běh na dlouhou trať, kdy netuším, kde je konec a také vlastně nevím, zda to konec má. Občas je dobré si procvičit trpělivost a umět vyčkat, ale tři a pů měsíce, není to přeci jen dlouho? Inu, někdo potřebuje měsíce a jiný musí ideálně do deseti minut. V tom se tedy lišíme a v tom je to všechno jiné...

Kdo čeká, ten heká!

Podivná

Je vážně zvláštní, jak rozdílné mohou být dny, které po sobě následují. Týden propluje jako voda a každý den má zcela jiný nádech. Jednou pomalou lenivost, podruhé hektickou nervozitu a potřetí pak vzdušné zámky stavěné na vodě. Každý den je jiný a přitom stále stejný. Od pondělí do pátku se snažíme pracovat, fungovat, usmívat se a poslouchat. Někdy nakoupit, mezitím uklidit, potom se uklidnit a na závěr se zase vrhnout do díla, které bylo započato jindy. Člověk tak proplouvá dny, uvědomuje si, jak čas letí, ale až s převrácením listu v kalendáři zjistí, že je tady nový měsíc. Nové dny, staré návyky a staronové zážitky...

Žij tak, aby každý den byl něčím zvláštní!