Rodinná

Vzpomínám a vzpomínám,
jakpak bylo dříve nám,
jak jsme žili pospolu,
znali se i u stolu.

Spěch a kalup nebyl znám,
každý věděl, že není sám,
že má kolem rodinu,
ráno, včer, každou hodinu.

Děti, staří, dospělí,
setkávali se i v neděli,
život nebyl jeden běh,
za okny však seděl špeh.

Cizí země, cizí kraje,
ty jsme znali jenom z háje,
ty jsme vlastně neznali,
pořád jsme ve frontách čekali.

Všecho jsme se dočkali,
jen ten klid nám dneska chybí,
a tak děláme pořád chyby,
nestíháme, spěcháme
a rodinu nemáme.

Ten kdo jí má jako já,
ten se přeci dobře má,
ten je krásně za vodou,
neabývá se náhodou.

Ví, že každou věc co má,
sdílejí vždy aspoň dva
a v tom je krása života,
kda netíží Tě samota.

Kdy máš všechno po čem sníš,
a až zase uslyšíš,
že kdysi bylo nějak líp,
odpověz jen, musíte žít!

Život není náhoda, ideálně když mohou být spolu aspoň dva...