Od včerejška marně přemýšlím, kam se podělo těch pár let. Mimochodem je jich jen dvacet pět. Já tu sedím, jako přímý pozorovatel děje, kterého jsem ještě před chvilkou byla účastna. Teď už v roli pozorovatele, obdivovatele a společníka. Za pár let i přímého účastníka, ovšem opět v úplně jiné pozici. Už nebudu vyzvána k tanci jen jednou, aby mě provedli, ale budu se přímo podílet na tom, ce se bude na parketu dít. Nikoliv jako dospívající človíček, ale jako máma jednoho z těch, kdo se vydávají na svou životní pouť. Už teď mám pocit, že mě opouští něco známého, co bylo a již se nikdy nevrátí. A moje role bude muset být někde jinde. Natožpak za pár let, to už bude přímý důkaz toho, že skončilo dětství, puberta se blíží k vrcholu a naše ptáče brzy opustí hnízdečko. Zatím to vypadá, že je to ještě daleko, ale blíží se to a já musím udělat vše, abych obstála. Nejen před kluky, ale hlavně před sebou. V tom mi pomáhá vědomí, že tady vždycky budu pro ně a když budou chtít, budou mít chuť a budou potřebovat, budu jim nablízku. Ať už při tanečním kroku, nebo při drobných karambolech nástupu do dospělosti!
Byla jsem, jsem a stále budu s Vámi...
Žádné komentáře:
Okomentovat