Srdce bije jako o závod, v uších mi šumí. Já zaraženě sedím a dívám se ven. Ještě včera poklidný běh života je vystřídán zběsilým závodem. Nechci být ve stresu, snažím se usmívat a přesto uvnitř cítím prázdnotu a velké nic. Jak tohle všechno dopadne? Kam směřují tyto naše kroky? Občas je potřeba vystrčit růžky z ulity a opustit svou konformní zónu. Jak ovšem naložit s pocitem, že se vše děje mimo naše chtění? Zvláštní pocit vědět, že se něco děje, děje se to mě a přitom se nic neděje. Zvenčí je pohled stále stejný, jen uvnitř to bublá a vře. Drobné prvky se střádají do mozaiky, obrazy se střídají a já tu jen tak sedím. Dívám se z okna ven, den se pomalu probouzí a já věřím, že se proberu také já. Otevřu oči, vše bude jiné! Takové, jak má být a já vstanu s poznáním, že svět je krásným místem k životu, smíchu i radosti...
Svázané tkaničky, na rtech vždy písničky!
Žádné komentáře:
Okomentovat