Smutek na duši, temnota a neklid se usadily v mé mysli. Dělám vše, tak jako obvykle a přesto si s sebou nesu černý mrak. Pronásleduje mě, zastiňuje sluneční paprsky a já se cítím zraněná do hloubi duše. Nikde zastání, nikde vlídného slova, jen jdi, pracuj, usmívej se a buď výkonný, jak jen můžeš. Lidské hodnoty se vytratily a nastoupilo měření pracovního výkonu, aktivit, publikačních aktivit a vědeckých výstupů. A co každodenní práce, ta nic neznamená? Je méně úspěšná a důležitá, než všechno ostatní? A co lidský, trošku ženský aspekt, ten se vytratil úplně? Požadujeme od sebe jen to nejlepší pro naši společnou práci, ale ztrácíme mezilidské vztahy, nemáme úctu ani respekt před ničím, co z nás činí člověka. Má citlivá duše se nedokáže vyrovnat s nespravedlností, s čistým posuzováním výkonů, bez návaznosti na další aspekty naší práce. Nemohu souhlasit s porušováním základních pravidel mezilidského soužití a snad proto strádám tam, kde jsem a s těmi, s kterými musím být. Je to nepříjemné, ale je to tak a mě nezbývá, než uzavřít přívody, přepnout na automatiku a jít. Jít, dokud to jde, dokud to snesu a dokud se neobjeví něco jiného, lákavějšího a svůdně atraktivního, co neodmítnu...
Vydržet a nezkonat, každý smutek překonat!
Žádné komentáře:
Okomentovat