Celý prosinec je jeden velký blázinec. Člověk jde od práce k povinnosti, od večírku k besídce a pomalu neví, kde mu hlava stojí. A to se ještě otevřou dveře dokořán všem, kteří chtějí, nebo smějí být s námi. To se to pak blázní, když v jednu chvíli na nás mluví několik úst, přebíháme od učebny k učebně a honíme čas, který už je nenávratně pryč! Co na tom, že dneska jsem tu naposled a od zítřejšího dne už bude jen domácí kolotoč. Dnes si to užiji do poslední chvíle a vím, že nejvíc se budu těšit na to, že zítra nebude nic. Jen to, co budu chtít, to co budu smět a nic bláznivého, jako dnešní den. Zítra si užiju, pokud dnešek dožiju v klidu a nepotká mě nic, co nečekám. Pak už by to opravdu byl ten nejlepší způsob, jak zešílet a přitom o tom ani nevědět. Proto končím, říkám sbohem. Zítra je taky den, kdy budeme snít spolu i sami jen...
S bláznivostí nejdál dojdeš a ostatní, to neřeš!
Žádné komentáře:
Okomentovat