Denně říkáme mnoho slov, vynášíme soudy, aniž si uvědomujeme jejich dosah. Tváříme se chápavě, nastavujeme si zrcadlo pro své činy a jdeme stále dál. Plyneme světem, kolem nás řítí rozjeté životy ostatních a my se snažíme je dohonit, mnohdy předhonit. Utíkáme, říkáme, vysvětlujeme a stále cosi hrajeme. Již nedokážeme s lidmi jednat na rovinu a vyjádřit vše, co je spojeno s problémem. Jsme pohlceni svým pohledem na svět a vůbec si neuvědomujeme názory jiných. Prosazujeme silou to, co by bylo dobře prosaditelné domluvou, tvrdě vyjednáváme a nemyslíme na následky. Ty se ovšem dostaví. Přijdou ve chvíli, kdy je nejmíň čekáme, ovlivní zpětně náš život a my musíme reagovat. V tu chvíli zůstáváme stát beze slov, němě se rozhlížíme a vnitřně se srovnáváme s pravdou. To co jsme tu budovali zanikne, tak jako zanikly i velké světy starověku. Po nás zůstane jen drobná šmouha v dějinách života a nakonec nebude ani ta. Jsme tady, zítra už nemusíme a přesto trpíme současným. Pokud žijeme spořádaně se svým svědomím, pro zítřek stačí vědomí, že pravda je jedna, není neměnná podle toho, jak fouká vítr, ale je. A až ji budeme potřebovat nejvíc, ukáže se v plném světle!
Nesuďme, milujme, jen tak bude mít život smysl...
Žádné komentáře:
Okomentovat