Ještě není ani svátek svatého Mikuláše a venku už se žení všichni čerti. Černočerná obloha je plná velkých mraků. Jen je popíchnout a bude chumelit. Zatím z oblohy padá déšť a vítr jej zanáší všude kolem deštníků. Zima zalézá pod kabát a kouše na těle. Dává najevo svou převahu a nám nezbývá, než se pořádně zachumlat. Ještě nevíme, co bude večer, ale snad přijde i k nám sněžení, které pokryje šeď města. V kantrastu s černou oblohou se město rozzáří pověstnými vločkami a kolem bude ticho, klid. Jen drobný náznak prožitého oblačeného dne probleskne hlavou, srdce se bude kochat bělostnou krásou. Snad tedy přijde a naplní naše prožitky klidem a odhodláním čelit adventnímu času s rozvahou a nadhledem. Možná to bude někomu připadat bláznivé, ale snad jen díky špatnému počasí si dokážeme užít milého dne, plného slunce a bělostného sněhu. Zavřu oči a vidím se, jak v tichosti zdolávám hluboké závěje sněhu. Užívám si mrazivého dne a stres nechávám uplynout někam, kam nikdo nemůže. Ano, už cítím spojení s přírodou, vdechuji čerstvý vzduch a kopce mi jdou vstříc. Těším se z pohybu, těším se z blízkosti, těším se ze zimy a těším se radostí. Slota je pryč a v ruce mám klíč. Stačí jej vložit do zámku a otevřít dveře tam, kam chodí odpočívat duše. Jen tam si můžeme vybavit, vzpomínat, radovat se a hledat kroky pro svou cestu psotou. Jen tam jsme opět dětmi a to i v dospělém věku...
Nauč se brát trampoty, jako z cukrárny dobroty!
Žádné komentáře:
Okomentovat