Už teď se mi stýská po tom, co ještě nenastalo. Po všem, co zatím funguje, ale v budoucnu bude jinak. Jak ráda bych zachovala běh života tak, aby v něm nedocházelo ke změnám. Aby lidé byli nesmrtelní, děti rostly pomaleji, my stárli s větším respektem ke stáří a okolní svět byl stále vhodným místem pro život. Přála bych se tolik věcí, které nelze koupit. Jediné, co lze získat jsou momenty uvědomění, že svět běží stále dál, naše životy se proměňují a všichni společně míříme tam, kam spějeme od svých počátků. Uvědomujeme si svou konečnost a přesto riskujeme náš život v honbě za bohatstvím, vzděláním, vlivem, mocí. Nehodláme zvolnit tempo a běžíme ztřeštěně stále dál. Nezastavíme, nepodáme pomocnou ruku a mnohdy se divíme, jak jsme v životě sami. Odkázáni na sebe, své znalosti, dovednosti a vlastní chápání dobra, zla, radostí i starostí. A stačilo by tak málo! Více děkovat, více si povídat, více se milovat a více se mít rád. S vděčností vstávat, s úsměvem jít dnem a radostně usínat. Jen vědomí úsměvů nestačí, je potřeba jej mít. Jedině svým úsměvem dokážeme odehant všechny současné i budoucí překážky.
Usměvavou tvář a v duši zář!
Žádné komentáře:
Okomentovat