Štěstí je tak pomíjívé, jednou tu je a podruhé zase není. Jako drobný motýlek přeskakuje z květinky na květinku. Jednou posedí, vypije trošku nektaru a podruhé se jen dotkne okvětních lístků. Letmým pohledem zavadí o oči člověka a již pokračuje na další cestě. V běžném životě se často říká, že štěstí si člověk musí zasloužit a že jen připravený může být štěstím navštíven. Ale co ten, který se vydal na cestu za vlastním štěstím? Má být šťasten, protože sama cesta je štěstím, nebo má tvrdošijně chtít poznat podstatu štěstí? Sama nevím, která z cest je ta pravá. Co však už dneska z vlastní zkušenosti vím, je fakt, že štěstí není něco konkrétního, ale zároveň je to vše kolem nás. Ranní východ slunce, večerní stmívající obloha, úsměv na tváří nejbližších, pohlazení od milovaných či jen pohled na chundelatochlupého chocholouše. Návštěva zoologické záhrady a blízkost divokých druhů, procházka městem či šustění podzimního listí. Jaká krása se dostane člověku do těla a kolik štěstí prožije! Stačí se jen dívat, sveřepě netrvat na určité představě, vždyť štěstí je všude kolem nás...
Tolik je krásy, padající na mé řasy!
Žádné komentáře:
Okomentovat