Říkají nám, co bychom měli a proč. Chtějí, abychom se od nich učili a dávají příklady. Neuvědomují si, nakolik my sami dokážeme vidět svět vlastníma očima, které sice nejsou dokonalé, ale nedokonalosti rozhodně rozpoznají. Tisíce částeček se poskládá a nikdo netuší, jak moc ovlivní to, co chtějí ovlivnit sami. Myslí si, že nevidíme, neslyšíme to, co je řečeno jen tak mimochodem. Ale právě tohle vnímáme, zapisujeme si do paměti a učíme sami sebe vnímat svět, který ovlivňují jiní. Víme, kdy vstát a podat dospělému ruku. Víme, kdy pozdravit a vyjádřit radost či soustrast. Víme, koho si připustit k tělu a koho raději nevnímat. A pak je tu jeden výrazný moment, který je spojen s námi, s vámi a tím, co rozhodně neovlivníte. Nikdo nás to neučil a přesto umíme vyjádřit soustrast, umíme se postavit věcem, které jsme dosud nezažili a sociální kontext nám není cizí. Umíme soucítit, umíme se spoléhat, vidíme v lidech vždy to nejlepší a svět má barvy duhy. Nic není předem ztracené a jen černobílé, či negativní. Věci jsou jak mají být a co bývá řečeno, nemusí být tím správným!
Příklady táhnou, někdy i zahnou...
Žádné komentáře:
Okomentovat