Srandičky, srandičky a prča nikde. Člověk si někdy říká, že ještě nebylo tak zle, aby se furt jen mračil. No tak se raději usmívá a je rád, že žije. Tak nějak se snažíme přežít dny, které nám zbývají a které jsou nám dány. Chodíme od jednoho k druhému, občas hudrujeme, občas se zamějeme, ale většinou se docela nestačíme divit, co to všechno v tom jednom bláznivém dni stihneme. Od rána se nezastavíme, ruce se nám míhají nad papírem, přebíráme věci a dáváme je tam, kam mají. Blázníme, vyprávíme příhody a bojíme se, že nestihneme to, co bychom stihnout mohli. Utápíme čas v tom, co by mělo být jasné a bereme v potaz to, co jasné není. A tak se dostáváme až do bodu snění, který nám vykouzlí na rtu to jediné, co bychom tam chtěli mít a to je kouzelný úsměv. A také velký dík za to, že jsme, že jsme tady a došli jsme až sem, do bodu díků...
Děkuji a Tobě se svěřuji!
Žádné komentáře:
Okomentovat