Dokud spolu mluvíme, je všechno v pořádku. Dokud jsme si na blízku, je všechno, jak má být. Dokud o sobě víme, jsou věci tak, jak mají být. Dokud vím, že jsi někde tam a mohu vzít telefon a zavolat Ti, je to super. Dokud jsme v dosahu, vím, že jsi. Dokud nám srdce bijí, žijeme a naše životy se proplétají. Dokud jsme, jsme! Jenže přijde chvíle, kdy se z dokud stane pokud a z pokud snad. Chvíle, kdy se musíme postavit realitě a musíme čelit tomu, co nás nevyhnutelně čeká. Ač věříme, že bychom to snad mohli změnit, že by se mohl najít způsob, jak tyhle zamotance a zašmodrchance rozplést, někde vzadu v duši nám stejně zní, bohužel vyrovnej se s tím. Za chvíli už nebude komu zavolat, už nebude s kým mluvit, už nebude mít jej na blízku. Zůstane jen stín, vzpomínka a hluboké vědomí přítomnosti, na které Tě nic nemůže připravit!
Dokud máš, nevěříš. Až ztratíš, uvěříš...
Žádné komentáře:
Okomentovat