Východ sluníčka a všudypřítomné ticho. Člověku se tají dech, pozorujích krásu přírody a kouzlo zářícího slunečního kotouče, který se pomaličku šplhá na nebeskou báň. Je to něco, co se děje pravidelně, co nesledujeme, co pomalu nevnímáme, a přesto to řídí naše životní rytmy. Jedeme, vstáváme, uléháme, pláčme, pečeme, klečíme, zuříme, věříme, modlíme se a chápeme, že něco existuje mimo nás. Něco silnějšího, co člověka přesahuje a dodává mu jistotu, řád, neklid i pokoj v tom, co je potřebné, jasné, nutné, jisté i nesmyslné. Jsou to věci, které vnímáme, aniž bychom potřebovali předepsanou strukturu toho, co dělat a jak. Prostě víme, že je potřeba dělat a tedy děláme... Nemusíme mít strach z neznámého, neboť to je dáno, i ono nás přesahuje a nakonec i ono dojde svého naplnění!
Přesahuj a vždycky dosahuj...
Žádné komentáře:
Okomentovat