Ráno jako z pohádky. Všude bílo, nasněženo a sníh se usmívá ze všech stran i koutů. Je to kouzelný pocit vstávat s dětskou radostí a těšit se na cestu do práce. Kdy mi pod nohama křupká zmrzlý snížek, mrazík kouše do nosu a zima se hlásí o slovo. Ještě mít vedle sebe svého tátu, se kterým šlapu pro sobotní nákup, pak by bylo dílo úplně dokonalé. Nicméně je dneska pátek, který se vydařil už od rána. Člověku je hned nějak příjemněji, když ví, že dneska jde do práce naposledy, zítra už nemusí a k tomu má ještě pro sebe takové nádherné, tiché a kouzelné ráno. Nikde nikdo, jen já, sníh, padající vločky a vnitřní pocit, že přesně takto to má být. Tohle je ten jasně daný den, moje kroky, moje cesta a můj směr, kterým mám jít... Touha cítit se takto pořád, být v tomto krásném rozpoložení a mít se, by bylo to nejkrásnější, co by mi mohl život v tuto chvíli přinést. Uvědomění si, že jsem, že mám a že stále mohu dávat, i když už občas nevím, kudy kam!
Vnímám - všímám
Žádné komentáře:
Okomentovat