Sluníčko už vystupuje na oblohu. Mráz pomalu ustupuje. V hlavě mám zmatek a nevím, jak si věci uspořádat, aby dávaly smysl. Možná, že už nikdy nenajdu onen pomyslný klid, který jsem pociťovala. Možná, že tento stav, nestav, bláznivého ničeho je přesně tím, co má být mým průvodcem budoucností. Nevím, možná nemám vědět, ale alespoň drobně tušit by bylo dobré. Neumím se srovna sama se sebou, neumím najít sebe sama a nenacházím klidu nikde, kde bych potřebovala. V práci je kolotoč od rána do večera, doma se člověk nezastaví a v sobě mele myšlenky jednu přes druhou. V tomto rozpoložení se nedá normálně fungovat, spát, smát se a užívat si života. A o těšení se na něco, co přijde, co bude, co by mohlo přijít a být zajímavé, tak o tom není vůbec ani řeči... Všichni kolem slibují, že bude líp, já si to do určité doby také myslela, ale teď začínám propadat pesimismu. Jak bude, tak to ví už snad jen?
Jak bude, tak bude...
Žádné komentáře:
Okomentovat