Trpělivost růže přináší. Tuto okřídlenou větu jsme slýchávali od svých babiček a maminek, a to vždy, když jsme netrpělivě vyhlíželi situace, které pro nás byly čarovné, kouzelné a prostě k nedočkání. Občas jsme netrpělivě čekali na výsledky testů z matematiky či českého jazyka, kde ona netrpělivost byla ovšem spojena úplně s jinými vnitřními pocity. Postupem času, jak jsme dospívali, mnozí z nás pochopili, že pokud má skutečně nějaká práce stát za to, má být vykonána výborně, pak je spojená s naší trpělivostí a vysokým nasazením. V tuto chvíli jsme to byli my, kdo jsme používali onu okřídlenou větu a dávali na odiv svůj klid a vyrovnanost. Jenže nevím, kde a kdy se to všechno změnilo, najednou se dívám a už nikdo trpělivě nečeká, nesnaží se a neusiluje o výsledky, každý chce mít všechno hned. Kde se vzala tahle pro mě nesmyslná doba netrpělivá? Proč tak spěcháme? A kam? Vždyť jsme si ještě nestihli užít této chvilky a už zase pádíme dál. Tohle není život, o který stojím. Zde není mé místo. Raději se půjdu schovat mimo tyhle bláznivé mantinely. Najdu si tichý koutek a počkám, až zase budou kvést růže!
Cesta trnitá, hlavně zemitá...
Žádné komentáře:
Okomentovat