To, co jsme si mysleli, že už nikdy nezažijeme, se znovu vrací. Stojíme před branani nařízené evakuace a čekáme, co všechno se na nás přivalí. Nestojíme jen tak se založenýma rukama, ale netrpělivě přecházíme a sledujeme provodňové zprávy. Chodíme s čelovkami kontrolovat tok řeky, pečeme, vaříme, pereme a chystáme jídlo na několik dalších dnů, které budou pro nás kritické. Nevíme, jak dopravíme syna na školu do Brna, co bude cestou a jak to všechno bude zde v Opavě. Stresujeme, ale stále věříme, že se nejhorší předpovědi nenaplní. Nosíme pytle s pískem, stavíme hráze před vchodem do paneláku, bedníme co se dá a vynášíme věci z prvních pater výš... Večer zmoženi celodenní prací, s vědomím, že syn je tam, kde má být a voda si pomalinku stoupá jdeme spát. Bez elektrické i tělesné energie a s horským rozbouřeným potokem mezi paneláky. Upadáme do neklidného spánku a nevíme, co odhalí další den!
Zápavy zaplaví...
Žádné komentáře:
Okomentovat