V poslední době mě obíhá neustálý a nevysvětlitelný pocit strachu a nejistoty. Ve chvílích radosti se přistihuji v myšlenkách zastavuji a nějak podvědomě cítím, že tam někde vzadu je temnota a nicota. Každým okamžikem požírá kousek toho, co je krásné a nenechá mi prostor k radosti. Starosti se množí neskutečným tempem a radosti aby člověk pohledal. Je to neskutečné, ale je to tak. V zádech pocit strachu a před sebou budoucnost, kterou nelze odestát. Přichází, je s námi a my s ní, tvoříme to, čím budeme zítra. Děláme naše já o kousek starší, možná moudřejší. Jen ten pocit se neodbytně hlásí ke slovu... Chce překonat vše, co je ještě k mání. Ano, bylo by lákavé jít cestou průměrnosti a nechát se vtáhnout to temnoty a pak už si jen stěžovat. To ovšem není moje cesta. My bojovníci víme, že ač nás to stojí mnohé síly, bojujeme, protože jen tak se dokážeme zpětně podívat na sebe do zrdcadla a říct. Ano, to byla ta správná volba! Tak neboj a jdi dál, temnota se rozestoupí a zase bude slunce svítit na cestu a hřát na naše dlouhé roky...
Temnoty se nebojím, já před ní určitě obstojím!
Žádné komentáře:
Okomentovat