Jako na jiné planetě se cítím, kdy vystupuji z auta. Vítr fučí, studené povětří mi čechrá vlasy a slyším jen ticho a ozvěnu vlastního dechu. Na obloze se odráží sluníčko a kolem je zelená nádhera. Na zemi leží popadané větve a já vím, že po několika dnech je zase všechno tak, jak má být. Nic nemusím, nic není potřeba a já jen můžu s klidem sobě vlastním udělat přesně to, co chci. Posadit se, dýchat, zavřít oči, vnímat svět kolem sebe, nic nedělat, běhat, sbírat větve, mlčet, křičet... Prostě je to jen a jen na mě. A co bude dál? To se uvidí. Protože sluníčko večer stejně zapadne a zítra začne nový den. S dalšími úkoly, dalšími výzvami a dalšími překážkami, ale teď je to všechno jedno. Teď jsem tady, vnímám přítomný okamžik a užívám si to, co mám. A za to z celého srdce děkuji!
S vděčností do věčnosti...
Žádné komentáře:
Okomentovat