Nemám nápad a musím stále tápat. Kam jdu a proč? Co všechno se honí hlavou a kolik toho je, co je důležité a nutné vykonat. Přestože vím, jako by mě moje hlava neposlouchala a dávala tělu zcela jiné pokyny. Místo postůj a raduj se z každičkého lístku nad hlavou, běží, běží a popohání mě dál. Jako povodeň se valí údolím a nezadržitelně bere s sebou vše, co ji stojí v cestě. Kosti, kůstky, obratle, ploténky, vazivové články. Navenek je zatím všechno v pořádku, ale uvnitř už se to mísí do kouzelného koktejlu chutí, barev, strachů, bolestí a pnutí. Kam to vytryskne a kdy? Co to způsobí a proč? Nedokáži odhadnout, vím jen, že je to tam uvnitř, schované a schoulené, aby to mohlo vyskočit a dát se opět do pohybu. Bez něj jsme prý nic. Ale s ním jsme ještě rychleji pryč. Nebudu spěchat, nechám se jen tak unášet dny a věřím, že i já najdu své tiché, klidné a nespěchající místečko!
Nespěchej, čas si na vše dej...
Žádné komentáře:
Okomentovat