Pořád někam spěcháme, nemáme čas zastavit se, pohovořit s přáteli, s rodiči. Nemáme, nebo necheme mít dostatek času na své nejbližší. Neustále někam letíme, honíme úkoly, povinnosti a na konci dne se většinou nestačíme divit, že už opět máme večer a před námi je ještě velká hromada úkolů. Možná si je jen neumíme správně načasovat. Možná se snažíme stihnout příliš mnoho věcí, abychom ve sovnání s našim okolím nebyli za pecivály. Nevím, sama nad tím přemýšlím a říkám si, že není přeci možné tento způsob života vydržet. Přeci každý máme své hranice a limity, které nám říkají, tohle ještě stihneš, ale tohle už je opravdu moc. Mohlo by tě to stát zdraví, rodinu, kamarády. A přesto jsme nepoučitelní a čekáme, honíme věci do krajností, spěcháme. Život propluje, nejlepší léta utečou a nakonec zjistíme, že to malé lidské lopotění se za vším možným, ani nestálo za to mnohé úsilí. Proto zastavme se dokud je čas, užijme si života, práce, rodiny, lásky, radosti, vzájemnosti...... Jen to nás vrátí zpět k sobě samým, ke svému já, ke své vlastní podstatě.
Čistá fakta, bez tříštění a dělení!
Žádné komentáře:
Okomentovat