Kam až to může dojít? Kde je hranice mezi mocí a bezmocí? Kdy mohu prohlásit, že už nemůžu? Jak poznám, že se blíží konec mých trápení? A opravdu platí, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá? Pochybuji, váhám a nechce se mi věřit, že vydávaná síla je v rovnováze s tou přijímanou. Maximalní nasazení, perfektní soustředění a přesto se výsledek nedostavuje. Spíš než hrdnost nad tím, že se mi daří postupovat vpřed, cítím vnitřní nicotu, doprovázenou pořád stejným místem. Jako bych stála v horském suťovisku, udělám krok vpřed a o tři kroky sjedu zpět... Malý, úpěnlivý boj o zdolání vrcholu, který nemá konce. Snad se mi podaří zvítězit, jen je to v současné chvíli nad mé síly! Budu muset více zrovnovážit procesy příjmu a výdeje, snad se i ostatní vyváží a já do svého cíle také dorazím! Vždyť už dávno bylo řečeno, že nic není tak obtížné a nedostupné, aby to lidský duch nepřekonal. Proto jdu a budu čelit svým výzvám a do svého vysněného ráje doputuji se vzpřímenou hlavou, plnou naděje, radosti, zkušeností a moudrosti ze strastiplných i mulujících životních cest.
Výdej a příjem, kdo má jej křížem?
Žádné komentáře:
Okomentovat