Bouřlivá jsou někdy rána. Slova plynou, dech se tají, co však říci, neublížit? Jak obhájit svoje místo, které by snad mělo být už jisto. Není, nevím, tajím dech a křik se nese v našich zdech. Proč jen toto musí být, slunce máme v očích mít. Ne žal v srdci, ne bol v těle, jsme přeci jen manžele!? Dělám chybu, dělám stále, ovšem pořád mám na mále... Srdce bolí, hlava třeští, pusa pořád zlobou třeští! Mám už toho všeho dost, nikde pohlazení, nikde radost. Ten kdo ovšem trpí víc, je ten který nemůže za nic. Jen je tady, jen je s námi a my sobci křičíme! Dost už bylo křiku, pláče, ať to ten nejmladší vše neodskáče. Já mám vinu, ty máš svou, je to vina jen nás dvou. Buďme velcí, dospělí, kteří světí neděli. Bouře prošla, už je klid, na obloze slunce pojďme mít!
Rychlé přeháňky a žádné bolesti, na to je život moc krátký....
Žádné komentáře:
Okomentovat