Tak si tady v klidu procházím svých posledních několik týdnů a zjišťuji, že je to jedna velka časová bublina. Někde v dálce vidím začátek, ale konec v nedohlednu! Práce se mi vrší a nevím, jak ji zpracovat, aby nepřibývala. Zdá se mi to, nebo je těch drobností tak moc? Každý den zpracuji tolik úkolů, že nevím, kde mi hlava stojí a pořád jsem na začátku. Myslím, že ideálním případem by bylo, kdybych vůbec nechodila spát, nepotřebovala bych jíst, ani odpočívat, to bych snad všechno stihla. Ale ani to by asi nepomohlo! Už začínám pomalu pochybovat, že tento můj pracovní i životní propletenec má někde svůj konec. Má či nemá? To je otázka, na kterou hledám odpověď. Jdu, hledám pátrám, pracuji, zjišťuji a ujišťuji se, že to zvládnu. Pak jdu, učím se, zraju a koukám se kolem sebe, jak ten život pádí a já mu nestačím. Asi by to chtělo zrychlení z nuly na sto za tři vteřiny, ale na to už není síla. A víte co je nejhorší? Že děláte, chystáte, staráte se a jiný získá odměnu. A úplně nejlepší je zbytečná práce! Ale co, já to zvládnu, sice pomaleji, se stresem a potem ve tvaři i po těle, ale zvládnu! Tak hlavu vzhůru holka, ještě není tak zle, to dáš!
Rozumné procházení a žadné zacházky na cestě na za našimi cíli....
Žádné komentáře:
Okomentovat