To je páni nádhera - Praha nás vítá svými starobylými ulicemi a moderním ruchem. Kráčíme si kolem Vltavy, pozorujeme racky a výletní lodě, nad námi se tyčí Pražský hrad. A my? Rozhodli jsme se jej zdolat mírovou cestou, zezadu. Proto nasedáme do metra a vystupujeme na Hradčanské, odkud už je na hrad jen pár kroků. Jdeme, přibližujeme se, Chrám Svatého Víta nás vítá a mě se zdá, že nikdy nebyl tak velký a majestátní jako dnes. Čím to asi je? Že by zvítězila dětská perspektiva a všechno bylo zase o chlup větší? Možná, každopádně je to zajímavý pocit. Ještě před pár lety jsem tady chodívala se svými rodiči a dnes jsem tady s vlastním synem. Povídám mu o střípcích historie tohoto posvátného českého místa a připadám si zvláštně. Asi proto, že si přeji, aby si něco z těchto chvil zapsal do své hlavy a svého srdce. Tak jako já si stále nesu slova mých rodičů a tety se strýcem, s kterými jsem tuto krásu objevovala, když jsem byla dítě. Jdu těmi stejnými místy, říkám podobné věci, ale přesto je to jiné. Už jsem já tím dospělým, tím kdo vede, tím kdo říká, tím kdo učí cítit srdcem. A věřte, je to krásný pocit, hřejivý, laskavý, hrdý a pyšný zároveň. Kéž jednou i můj syn zažije tyto krásné pocity ve svém srdci i hlavě!
Hrad byl dobyt a zůstal zachován i Vám....
Žádné komentáře:
Okomentovat