Zvláštní pocit se mi honí hlavou. Opravdu hovoří o mě, nebo o jiné ženě? Jsem opravdu taková, jakou mě vidí? Snad ano, ale moje hlava říká, že přeci nemohu být tak dokonalá, jak mě vidí moji rodiče! Udělal jsem už spoustu chyb a jistě jich ještě řadu nasekám, ale snad se mi podařilo i něco dokázat. Ano jdu za svým cílem, někdy cestou trnitou, jindy přímou dálnicí, někdy dokonce i vánicí. Co je však důležité dodat, že mířím tam, kam mě nasměrovali právě mí rodiče, snažím se pokračovat v jejich započatém díle. Dělám své chyby, získávám malá vítězství a jdu za svými cíli. Někdy pochopitelnými, jindy naprosto neznámými, ale přesto vždycky s přesvědčením, že slušnost, dobré vztahy, komunikace a duchovní náplň života, jsou tím, co by měl člověk mít. Je to to nejcennější vnitřní bohatství, které mu zůstává po celý život a jen na samotném jedinci je, jak s ním naloží a kam jej dále nasměruje. Proto vím, že jsem jaká jsem, smířila jsem se s tím, že jsem a sama vím, že budu jen taková, jaká jsem a nikdy jiná. Díky za krásná slova a dílem je to i vaše zásluha, rodičové moji milí!
Chvilky dojetí a pár slziček navrch každé dobré dušičce...
Žádné komentáře:
Okomentovat