Déšť pokryl okolní krajinu. Sníh se ztrácí a smutné, bezlisté stromy vykukují na povrch. Nostalgie zahalila přírodu, která svým spánkem probouzi cosi zvláštního v nás. Odhaluje neskutečné pravdy, které snad měly zůstat skryty. Ukazuje to, co si většinou nepřipouštíme. Osamělost, nejasnost a vnitřní nejistotu, kterou běžně halíme do pocitů sebejistoty, úsměvů a vyrovnanosti. Smutek je dobrým partnerem pro hledání pravdivých cest. Ty, které nepředpokládáme, ale ony přesto přijdou. Cest, jež nás vedou nitrem vlastní já, plného otázek, váhání a tápání, co bude dál. Cest, které vedou strázní a pokáním, aby mohly vyústit do jasu, spokojenosti a veselí. Tedy těch cest, které vskutku prožíváme, ne jen pouze hrajeme. Herci jsme tam, kde chybí duše a prožitek vlastního srdce. Proto chtějme býti herci jen málo a pravými já vždy, když to rezonuje našim vesmírem!
Doprovázet sebe, je jak poznat nebe...
Žádné komentáře:
Okomentovat