Páni, tomu jeden neuvěří, co se dnes děje. Ještě včera poklidný večerní život se dnes proměnil v bouřící a kypící masu lidu, která se valí z náměstí do náměstí. Všude postávají hloučky lidiček, bez ohledu na metry i vzdálenosti. Ulice jsou plné lidí, rodin s malými dětmi, starších i mladých, kteří se nemohli dočkat své vytoužené volnosti a pobytu na adventních radovánkách. Já jdu kolem, proplétám se davem a moc si přeji, abych už byla zase v tichu domova. Vnější klokotání se mi propisuje do duše, která neumí pochopit kde, kdy a hlavně proč se to všechno změnilo. Ještě včera se mnozí báli vyjít z domovních úkrytů a dnes tu ti samí lidé postávají, druží se a dělají všechno proto, abychom se opět vrátili zpět. Tam, kde jsme už byli, tam, kam jsme si slíbili, že už se nikdy nepropadneme. Tam, kde nikdo z nás být nechce a přesto tam většina míří. Ano, řekneme si, je to jedno, nějak to dopadne, mě se nemůže nic stát, pro jednou se přece nic neděje... Ale děje, protože každý z nás musí být přeci ohleduplný. A to nejen k sobě, ale i svému okolí. Snad proto raději zůstanu doma, vyčkám, vydržím a budu věřit, že i ostatní to záhy pochopí!
Padat a zvedat, na duši hledat...
Žádné komentáře:
Okomentovat