Sotva začneme, už to odkládáme. Nejraději bychom snad ani nepostoupili k dalšímu kroku, ale bohužel musíme jít dál. Někdy se plně vložíme do práce, ale jindy nemáme vůbec chuť cokoliv udělat. Odkládáme rozhodnutí, úkoly i jiné nepříjemné činnosti na další dny, ale většinou si neuvědomujeme, že termín je dán a práce musí být dokončena. Co s tím? Kdo vlastě vyhraje? Naše pracovitější já, nebo prokrastinátor v nás. Hledáním výmluv, proč tohle udělat nemůžeme, někdy zabere přesně toli času, kolik bychom potřebovali na zpracování úkolu. Jindy zase nadšeně vstupuje k činnosti, která nás čeká a záhy zjistíme, že tohle bude opravdu na dlouho. Nenecháme se odradit, pracujeme pilně a s plným nasazením. Odvážně se vrháme na nové a nové výzvy, poskakujeme dál a dál. Nakonec však rezignujeme při dalším klopýtnutí. Už už se zvedáme, dáváme se opět do práce, ale cosi nepatrného nás zaujme tam někde venku. Na televizní obrazovce, na knize u nočního stolku, v mobilním telefonu. A ještě se musíme najít, pak zajít umýt, dovařit oběd na zítra. No jo, ale co ta hrozitánská práce, tu je potřeba dodělat! Zmobilizujeme všechny síly, zatneme zuby a vida, ono to jde. A není to ani tak hrozné, vždyť přeci tohle dává smysl a tomu také rozumím. Tak čeho jsme se to báli? Proč už jsme to dávno nedodělali? To asi ten skřítek záškodníček v nás, měl zrovna navrch a vládl pevnou rukou. Ale teď už se nedáme, teď už zase všechno sami zdoláme!
Oddaluj, oddaluj, tělo si pomaluj...
Žádné komentáře:
Okomentovat