Ztrácíme kontrolu, přiměřeně riskujeme a hledáme oporu v nejistých dobách. Vztahujeme ruce, srdce i oči k těm, kteří nám vždy pomohli. Hledáme dobrou radu, naslouchající ucho i dutou vrbu, do níž bychom mohli uložit všechna naše stýskání, starosti a úzkosti. Víme, že někde v dálce se blýská na lepší časy a než se nadějeme, žijeme opět svým životem. V ústraní či na výsluní, píšeme, radujeme se, cestujeme, lyžujeme, stoupáme na vrcholky hor a poznáváme nové i staré světy. Uvnitř ozvěnou zní přídech mementa časů a období, jež jsme prožili. Víme, že už nikdy se plně nezbavíme poznání, které bude nahrazeno jistě něčím dalším. Když jde do našich životů něco nového, zapíše se to hluboko do vrásek, osudů i vzpomínek, které si neseme s sebou, po celý zbytek časů zdejších. A protože jsme špatnými lháři a žijeme opravdově, připustíme si, že po pádu přichází pozvolný vzestup, následovaný opět pádem. A tak za pár let, až zase začneme ztrácet kontrolu a budeme tápat v nejasném světě, najdeme onen světlý bod na konci tunelu. A budeme k němu směřovat, budeme podporovat i věřit, že zas bude líp!
Život je proměnlivý, proto je tak živý...
Žádné komentáře:
Okomentovat