Žijeme zběsilými životy, které někomu patří, jen ne nám. Chtěli bychom konečně dosáhnout toho, že budeme vědět, co bude zítra, ale zatím jistoty nepřichází. Bereme si do rukou mnohá slova, obrňujeme se trpělivostí a toužíme po svých starých životech. Kdy cestování bylo běžnou součástí týdne. Kdy jsme chodili do přírody a poznávali nové krajiny a přírodní krásy. Kdy jídlo v restauraci nebylo jen plastovou krabičkou, která se rozpadne během cesty domů. Kdy úsměv běžně zdobil naše tváře a všichni kolemjdoucí se jím mohli kochat. Kdy návštěva rodičů nebyla spojena se strachem z nákazy. Kdy hodiny v práci plynuly pohybem, řečí a kontaktem se studenty. Kdy svět vnímal své chyby a nebál se o nich hovořit. Kdy všecho a nic znamenalo mnoho a bylo ničím v porovnáním se smrtelností člověka. Život byl životem, který měl svou váhu, krásu, smysl, radost i starost. Chodilo se poznávat, sdílet, pracovat, studovat i milovat ve vší plnosti, porozumění a obsahu. Jen my jsme byli jiní. Neznalí, vzdálení, chtiví a stále a znovu touží po změnách. A dnes? Dnes bychom zase chtěli své jistoty, stálosti a evidentnosti kroků, kterými procházíme...
Každou dobu stojí za to žít, tak žijte!
Žádné komentáře:
Okomentovat