Na čem nejvíc záleží, to se většinou nejrychleji ztratí z našeho života. A když to není, tak přesně víme, že to je to, co si musíme přát a za co se musíme brát. Většinou až na pokraji zjistíme, co je to podstatné a důležité. I když většinou jdeme s odvahou a vztyčenou hlavou, kráčíme vstříc různým nástrahám, také víme, kdo a co nás podporuje a pomáhá. Někdy dáme najevo svou vdečnost a jindy bereme onu náklonnost svého okolí jako samozřejmost. Ale ona to není jistota, kterou máme vždy a všude. Byť spoléháme na své zdraví a pružné tělo, které nic nezastaví. Pokud žijeme na jeho úkor, i ono vypoví svou práci a přestane fungovat. Potom proležíme několik týdnů v posteli, kdy zpytujeme svědomí a přesně víme, co jsme měli udělat a kdy. Stejné je to i s lidmi, které máme kolem sebe. Víme, čím jsou pro nás důležití a co nám přinášejí podstatného do života. Jakmile se však ztratí, nebo jsou někdy dál, uvědomíme si, co pro nás jejich blízkost znamenala. Snad proto bychom měli žít, mluvit a sdělovat to, co cítíme. Dělat věci tak, jak si myslíme a dávat najevo těm, kteří jsou důležití, jejich důležitost. Jen tak se nám nestane, že budeme zpětně litovat toho, co jsme neřekli, nebo neudělali!
Jistoty měj, spolu s nimi se směj...
Žádné komentáře:
Okomentovat