Trucovací

Jak radostně se musí cítit člověk, který ví, že musí, ale vnitřní hlas jej nutí odpočívat, číst si poklidně v křesle, nic nedělat. Zapojit myšlenky a rozproudit myšlenkové pochody pak není vůbec jednoduché. Sice je to potřeba a člověk ví, že stačí se chviličku přinutit a pak už se spustí proudy myšlenek, které je nutné zaznamenat. Ale ono přinucení se, dostrkání se k něčemu, co zavání činností, je snad nejhorší. Začít u prázdného papíru a vědět, že nakonec musí vzniknout smysluplné dílo, za které se autor nemusí stydět, to je někdy docela boj. Já dnes ten svůj boj pomalu vyhrávám. Nechala jsem ležet knihu na nočním stolku, sedím zde u stolu a kolem mám rozloženy papíry poznámek, které snad zpracuji. Co z toho nakonec bude a s jakým výsledkem to dokončím, zatím nevím, ale překonala jsem počáteční tlak, což je velký úspěch!

Ještě chvíli pracuj, potom si klidně trucuj...