Je zvláštní přijít domů a být tam sám. Pořád jsme zvyklí, že někdo s námi je. Že je všude kolem plno zvuků, jemných náznaků lidského bytí a dnes nic. Klid, prázdnota a jen já. Kdybych nebyla obklopena svými milými plyšáky, byla bych zde opravdu naprosto sama. Oni se na mě usmívají, poskytují mi alespoň chvilkový pocit klidu a bezpečí. Jen do té chvíle, než si zase uvědomím, že nic není slyšet. Kroky, drobné záchvěvy hudby či skrytý smích za zavřenými dveřmi. Samota je někdy fajn, jen asi musí být žádanou položkou našeho života. Něco jiného je, když samota přijde a není očekávána. Byť už si pomalu zvykám, zřejmě si hned tak nezvyknu. Inu, práce šlechtí a tak vzůru do ní a ticho pryč!
Ticho léčí, někdy bečí...
Žádné komentáře:
Okomentovat