Změna je prý život, kde je ovšem stabilita? Proč nemůžeme občas mít pevnou půdu pod nohama a vědět, že takhle to bude a můžeme se na to spolehnout? Pořád se všechno proměňuje a my jako bychom měli potřebu se proměňovat také. Je to jako neřízená střela, která se valí kolem. Já stojím někde tam venku a bedlivě střežím její let. Bude to stačit? Dokážu uhnout, případně se vyhnout? Nedojde zase k nějakému nenadálému obratu? Jak je tohle možné, že se všechno proměňuje a já tady musím stát? Není to příjemný pocit, který mě uvnitř doprovází, ale rozhodně to jinak nejde. Buď zůstanu stát, nebo půjdu. Ale směr si určitě zvolím sama...
Směruji, svěřuji!
Žádné komentáře:
Okomentovat