Občas se bojím, že neustojím to, co život přináší. Nejistota mě popadá vždycky, když se dostávám do neznámých vod. Někde, kde jistota není a okolí se tváří nepřátelsky. Zvenčí všechno vypadá normálně, ale uvnitř se třesu jako osika. Jsem prostoupena neskonalým iracionálním strachem o všechno a všechny. To se pak nedokážu ani pořádně nadechnout a tělu se nedostává potřebného vzduchu. Nakonec vím, že se nadechnu, vzduch nasaji až do plic, ale ten jediný okamžik, který je součástí momentu paralýzy je neskutečný. I když vím, že se nic nestane, všechno dobře dopadne, popadá mě strach. Obava ze všecho, co by mohlo přijít a ode všech, kteří by mi mohli ublížit... Kde se bere a proč? Jak s ní pracovat a neobávat se? Odpovědi se vynořují, ale jen pomalu a s drobným přídechem jasnosti. Rozuzlení je však ještě daleko!
Drž se svého lana, ač si na to sama...
Žádné komentáře:
Okomentovat