Děkáte si legraci? Ne, je to opravdu míněno vážně. Od rána tu sedím a na něco, či někoho čekám. S nejistým výsledkem očekávám jisté kroky. Že přestane pršet, že bude svítit sluníčko, že půjdu domů, že se dočkám a že si počkám. Vnitřní hodiny dávno ukazují vymezený čas. A já tu stále sedím. Dopadá na mě marnost, nad marností a vnitřně bojuji sama se sebou. Co si počnu a kam se obrátím, tam na mě hledí oči plné smutku. Odráží se v nich bolest a strach z toho, co je neodvratné i neodvratitelné. Čekání na skutky a smutky, co nelze překonat, i když se snažíte, vážně se bráníte. Všechno dopadá do středobodu nicoty, s představou prázdnoty a neklidného opakování. Tady už jsem byl, tohle už jsem zažil, zase je to stejné a nic není nové. Zapomenuté se vrací a koloběh událostí jde pořád dál a dál. Nikdo už nechápe, proč se věci dějí a nejméně pravděpodobné se uskuteční. Jednou je málo, dvakrát je moc a tomu se říká temnota, neboli noc. Rána se rozprostřou do světla čekání, všichni už vyhlíží svoje sny a pokání. Až přijdou přemění smutek a strastičky do slunce svítání...
Neočekávaj, nebudeš zklamán!
Žádné komentáře:
Okomentovat