Volné dny utíkají jako voda. Nepostojí, nepočkají a běží si stále dál, vstříc dalším zážitkům a povinnostem. Od rána spěchám i já, abych už měla přichystaný oběd. Abych už dokončila jarní úklid, abych zopakovala úkoly, vynesla koš, převlékla peřiny, vyprala a vyžehlila. Od rána sama sebe honím a dotahuji do konce to, co bylo započato. S blížícím se závěrem cítím, jak se rukám nechce, jak by nejraději nic nedělaly. Přemlouvám je, aby ještě chvilku vydržely, však ono i tohle jednou skončí a zase bude klid. Bude čas na čtení, na odpočinek a dobrou kávu, která to všechno dovrší. Zase jednou zjistím, že nebylo potřeba tak spěchat a chtít přemoci sebe a zdolat velehory. Zítra, až budu vstávat jistě ucítím i to, co dneska nebolí. Každý sval i myšlenku, ale to až zítra. Dneska už je čas jen na odpočinek a nicnedělání...
Dělat se má, jen jak každý zná!
Žádné komentáře:
Okomentovat