Nebudu tvrdit, že to pro mě nic není. Právě naopak, s každým dalším rokem je to větší a složitější. Stejný počet věcí, nicméně síly už tolik ne. Někdy mivám pocit, že na mých bedrech leží tíha světa, kterou nejsem schopna unést. Zvednout se a udělat další krok, je úkolem téměř nadliským. Snad jen vědomí, že v tom nejsem sama, mi dává naději, že se takto cítí i mé okolí. Jednou lépe, podruhé míň, ale takto to musí být a jinak dál nelze. Být, vnímat, procházet, pobojat, spravovat, učit se a zkoušet, toť jediná cesta, kterou je možné jít. Smutek i starosti nechat ležet a dál už jen běžet. Beze slov, plná vděku, že jsem a ještě mohu mnohé změnit. Nestačí se jen snažit, chce to i mocně chtít a pak už jen sbírat a jít...
Krásný den, plný náramnosti jen!
Žádné komentáře:
Okomentovat